Web ECHO24, který už vícekrát šířil nesmysly (viz zde, zde, zde nebo zde), zveřejnil v pátek 10. února 2023 komentář Daniela Kaisera „Kdo zničil Nord Stream“. Kaiser se odvolává na příspěvek How America Took Out The Nord Stream Pipeline, který jeho autor Seymour Hersh (nositel Pulitzerovy ceny oceňovaný za články o vraždění v My Lai a o situaci ve věznici Abú Ghrajb) publikoval na online platformě Substack.

Kaiser přijímá Hershovu tezi, že za loňským zničením plynovou Nord Stream stojí USA. Sice mu nevadí, že Hersh má jediný, anonymní zdroj, ale kompenzuje to odvolávkami na zdůvodnění amerického útoku na Irák a na dlouholetou Hershovu novinářskou pověst. Píše o „pokusu dehonestovat ho [Hershe] jakýmisi zmínkami o konspiračních teoriích“. V závěru Kaiser dovozuje: „Také v případě Nord Streamu proti sobě stanuli zájemci o svobodnou diskusi a hledání pravdy – jistěže Hershův text není zjevená pravda a nemá být posledním slovem – a lidé, kteří to hledání z nějakých důvodů od první sekundy podkopávají.“

S vývody Daniela Kaisera samozřejmě nesouhlasíme, protože Seymour Hersh píše pochybné texty odvolávající se na anonymní zdroje už mnoho let. Kaiser si ostatně mohl položit otázku, proč tak „zásadní“ text proslulého novináře nezveřejnilo nějaké renomované médium, ale že jej autor publikoval jako blog (tedy na něčem podobném, jako je Blogosvět při ECHU24).

Uvádíme několik případů neseriózní Hershovy práce:

  • V roce 1983 tvrdil ve své knize The Price of Power, že bývalý předseda indické vlády Mórárdží Désáí za Johnsonovy a Nixonovy administrativy dostával od CIA 20 000 dolarů ročně za své služby. Šéf CIA a Richard Helm a Henry Kissinger pod přísahou prohlásili, že jde o lež. Désáí Hershe zažaloval, soud ale novináře osvobodil se zdůvodněním, že Désáí nemohl dokázat, že tvrzení jsou nepravdivá a že Hersh věděl, že by tvrzení byla nepravdivá nebo že by pochyboval o jeho pravosti. Hersh tvrdil, že má šest zdrojů, soud ale došel k názoru, že Hersh nemusí zveřejnit jejich identitu (zjevně i pochybením Désáího advokáta). Podobnost s případem článku vlevo dole je čistě náhodná…
  • V březnu 2007 Hersh v článku vydaném časopisem The New Yorker tvrdil, že vlády USA a Saúdské Arábie skrze pomoc libanonskému premiérovi financovaly teroristickou organizaci Fatah al-Islam. Jak ale napsal tom izraelský list Haaretz v článku Thus Are Reports About the Mideast Generated (Jak vznikají zprávy o Blízkém Východě) z 20. června 2007, zjistili libanonští novináři, že se Hersh odvolával na Roberta Fiska z bejrútské kanceláře listu The Independent. Ten prý informaci dostal od Alastaira Crookeho, bývalého pracovníka britské tajné služby, který ona tvrzení slyšel od několika lidí (Crooke ale neuměl arabsky)…
  • V článku The Killing of Osama bin Laden vydaném v  London Review ob Books v květnu 2015 Hersh vytvořil teorii rozsáhlé konspirace, podle které vše kolem likvidace Usámy bin Ladina bylo jinak, než jaká je oficiální verze. Hershův článek rozcupoval Brian Glyn Williams, bývalý pracovník protiteroristického centra CIA a profesor islámské historie na University Of Massachusetts Dartmouth.
  • V případu vraždy Setha Riche, který pracoval pro Demokratický národní konvent, Hersh tvrdil, že má údajně od FBI informace, že Rich dodával poskytoval platformě Wikileaks. Později ale prohlásil, že to byly drby. K tomuto případu mimochodem napsal Ondřej Šmigol v Echu 17. dubna 2019 v článku Agent, nebo užitečný idiot? toto: „Šéf WikilLeaks se bránil naznačováním, že věří konspirační teorii, že za únikem dokumentů stojí Seth Rich, mladý zaměstnanec výboru Demokratické strany, který byl zastřelen blok od svého bytu, nejspíš při zpackané loupeži. Podle konspirační teorie Riche nechala zabít Demokratická strana v pomstě za únik informací. Nic z toho samozřejmě není pravda. Assange ‚hacknuté‘ e-maily dostal od člověka, který vystupoval pouze jako Guccifer 2.0. Vyšetřování ruského ovlivňování amerických voleb, které vedl Robert Mueller, prokázalo, že Guccifer 2.0 nikdy neexistoval a byl výtvorem ruské vojenské rozvědky GRU. Podezřelá je také skutečnost, že zhruba ve stejné době, kdy WikiLeaks publikovaly dokumenty demokratů, Assange odmítl vydat tajné dokumenty ruské vlády.“
  • Hersh rovněž bez jakýchkoli důkazů zpochybnil výsledky vyšetřování kolem otravy Skripalových.

Tolik jen na ukázku. O dalších Hershových nepodložených tvrzeních o J. F. Kennedym (kdy naletěl na padělané dokumenty), Íránu, jomkipurské válce, manipulativních tvrzeních o Abú Ghraibu apod. se lze dočíst v článku konzervativního novináře Jamese Kirchicka The Deceits of Seymour Hersh z roku 2012.

Ale zpět k článku, o kterém píše Daniel Kaiser. O kvalitě Hershova textu svědčí už jen tato pasáž:

Norsko bylo jedním z původních signatářů smlouvy NATO v roce 1949 na počátku studené války. Dnes je nejvyšším velitelem NATO Jens Stoltenberg, oddaný antikomunista, který osm let působil jako norský premiér, než v roce 2014 přešel s americkou podporou na svůj vysoký post v NATO. Byl zastáncem tvrdé linie ve všem, co se týkalo Putina a Ruska, a spolupracoval s americkými zpravodajskými službami od války ve Vietnamu. Od té doby je plně důvěryhodný. „Je to rukavice, která americké ruce padne jako ulitá,“ prohlásil zdroj.

Pod twitterovým příspěvkem Matta Taibbiho ovšem uživatel Magne  připomíná, že Jens Stoltenberg se narodil v roce 1959 a že mu tedy na konci války ve Vietnamu bylo 16 let (a že patrně došlo k záměně Jense Stoltenberga s jeho otcem). Jens Stoltenberg navíc byl v mládí odpůrcem války ve Vietnamu a až do roku 1989 patřil k marxistické levici. Tolik tedy ke spolehlivosti zdroje a k serióznosti celého textu vůbec.

Daniel Kaiser se ohrazuje proti tvrzením o Hershově senilitě, ale jsou známy případy, kdy osoby, které oprávněně dosáhly uznání, na stáří propadly konspiracím a bludům. Stalo se tak například nositeli Nobelovy ceny, virologovi Luku Montagnierovi, který odmítl očkování proti koronaviru SARS-CoV-2 a stal se přívržencem homeopatie. Českým příkladem je šarlatánka RNDr. Anna Strunecká, profesorka fyziologie, která nyní šíří pavědecké bláboly o chemtrails, očkování či aspartamu jako bojové látce CIA.

Dodatek

V převzatém Kaiserově textu se skutečně psalo „…v prosinci 2019 Bidenova administrativa…“, na webu už je ovšem rok nyní opraven na 2021.

[Celý Kaiserův příspěvek je převzat za tímto článku převzat v plném znění, text byl odemčen.]

Kdo zničil Nord Stream

KOMENTÁŘ

Také v případě Nord Stream proti sobě stanuli zájemci o svobodnou diskusi a hledání pravdy a lidé, kteří to hledání z nějakých důvodů od první sekundy podkopávají, píše Daniel Kaiser.

Na to, že první příspěvek slavného, už stařičkého novináře Seymoura Hershe (85) vyšel na Substacku, vzbudil velkou pozornost. Výslovně ho dementovaly CIA i Bílý dům. Referovala o něm řada zaběhnutých médií, byť Hershovu tezi, že plynovod Nord Stream I a II loni na podzim zničily Spojené státy s pomocí Norska, často opatřovaly obalem, že Hersh nešťastně pomáhá ruské propagandě. Naše ČTK volí následující titulek: „V Moskvě rezonuje článek, který viní Spojené státy ze sabotáže Nord Streamu.“

Pro ty, kdo se s Hershovým nálezem, případně spekulací ještě neseznámili, následují hlavní body: v prosinci 2019 Bidenova administrativa ve světle zjištění, že Vladimir Putin skutečně plánuje vpád na Ukrajinu, začala přemýšlet, co podniknout k oslabení Ruska. Ještě před začátkem invaze padlo rozhodnutí zničit plynovod z Ruska do Německa na dně Baltického moře.

Prezident Joe Biden loni počátkem února sice plán téměř prozradil, když na tiskovce s nešťastníkem německým kancléřem Olafem Scholzem prohlásil, že pro případ ruské invaze má Amerika způsoby, jak Nord Stream „ukončit“. To opatrnější část insiderů ve Washingtonu vedlo k pokusu celou akci odvolat. Avšak nakonec prezidentova indiskrece vedla jen k tomu, že plán byl v úřednické terminologii poněkud degradován, aby odpadla povinnost o akci zpravit příslušná místa v parlamentu. Věc vyžadovala nejpřísnější utajení.

Už v březnu pak byli američtí specialisté v Norsku. Jejich protějšky z norského vojenského námořnictva americkým spojencům poradily, kde umístit nálože – u dánského ostrova Bornholm. Slíbily také technickou součinnost. Coby vývozce plynu bylo Norsko vůči Rusku v pozici přímého konkurenta.

Využilo se pravidelného námořního cvičení NATO v červnu, během něhož na určená místa američtí potápěči připevnili nálože. Se sabotáží se počkalo do 26. září, kdy nad náložemi norské letadlo shodilo tzv. sonární bójku. Ta vydává zvuk, jenž spustí zařízení na odpálení výbušniny.

Hersh to nikde přímo nekonstatuje, ale jak z textu jasně vyplývá, čerpá ze svědectví jednoho anonymního zdroje – účastníka jednání. Líčení působí velmi zasvěceně, technické detaily dělají na laika samozřejmě silný dojem. Ale jeden, byť vysoce postavený svědek je jasná slabina textu a přirozeně se na tom odpůrci myšlenky, že by Washington byl schopen aktu státního terorismu, budou točit. Současně se skeptik může ptát, proč když noviny establishmentu jako New York Times nebo Washington Post uvedou nějakou svou zprávu získanou z vládního prostředí údajem, že článku předcházely rozhovory s pěti (patnácti, sedmnácti…) anonymními svědky, se tak často stávají obětí zpravodajských her a píší nesmysly, někdy i tak obludné, jako byla Russiagate.

Právě před dvaceti lety, kdy tehdejší vláda George Bushe jr. prezentovala v OSN „důkazy“ o iráckém programu zbraní hromadného ničení, zahájila média v Americe pochod z kritických, v zásadě protiválečných (někdy až pacifistických) pozic na pozice provládní, intervencionistické. Hersh ve své profesi dnes působí jako relikt z lepších časů.

Odhaluje vládní tajemství a skandály od konce 60. let, sesbíral několik profesních ocenění. Vytváří se dojem, že ve svém požehnaném věku už bojuje se senilitou. S tím souvisí pokus dehonestovat ho jakýmisi zmínkami o konspiračních teoriích. Prý před deseti lety skočil na lep Assadovu režimu v Sýrii a ve shodě s ním tvrdil, že chemické zbraně v Chán Šajchúnu použil nikoliv režim, ale opozice.

Kritici tehdy Hershe umravňovali odkazy na šetření tak nezpochybnitelné autority, jakou je Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW). Napřesrok se téměř stejný případ – použití bojového plynu v civilní zástavbě a následné trestné ostřelování Assada západními raketami – objevil na jiném místě znovu. Po svědectví dvou whistleblowerů, z nichž jedním byl inspektor OPCW Ian Henderson, a druhým někdo, kdo novinářům poskytl interní protesty proti falšování závěrečné zprávy, je značka OPCW zpochybněna mnohem víc než Hersh.

Také v případě Nord Streamu proti sobě stanuli zájemci o svobodnou diskusi a hledání pravdy – jistěže Hershův text není zjevená pravda a nemá být posledním slovem – a lidé, kteří to hledání z nějakých důvodů od první sekundy podkopávají. Mají polehčující důvod. Kdyby se Hershův výklad v tom základním potvrdil, musely by zaznít otázky po povaze vztahů mezi spojenci v NATO, v tomto případě Washingtonem a Berlínem. Autor měl v posledních měsících dvakrát příležitost zeptat se na to dvou poměrně vysoce postavených Němců. Oba nezávisle na sobě skoro shodnými slovy a se stejnou úlevou odpověděli, že sabotáž Nord Streamu se stejně nikdy nevyšetří.

author