Pod pokličkou islámské hrozby, díl 6.: Psychologické, sociální a ekonomické předpoklady manipulace

AP Psych Test" by Alton - photograph self-made. Licensed under CC BY-SA 3.0 via Commons - http://bit.ly/1XUL5VU ( Wikimedia )

Člověk zdaleka není racionální bytostí. Je součinem či průsečíkem svých spoutávajících emocí, nikoli neomezené znalosti a opojných tužeb. Zároveň má přirozený, instinktivní odpor k bolesti, strádání, zkáze a smrti.

Psychologické předpoklady manipulace

Člověk zdaleka není racionální bytostí. Je součinem či průsečíkem svých spoutávajících emocí, nikoli neomezené znalosti a opojných tužeb. Zároveň má přirozený, instinktivní odpor k bolesti, strádání, zkáze a smrti. Psychologické výzkumy naznačují, že vlastnosti manipulovat a být manipulován vyvěrají ze samého nitra instinktivity naší potřeby sociálních interakcí a dají se vysledovat již u tříletých dětí.1 Jsou zřejmě důsledkem nám dané schopnosti přemýšlet, jak budou přemýšlet ostatní. Ta je nezbytnou součástí naší mysli, již ze samé naší přirozenosti jako tvorů sociálních, žijících v hierarchizovaném společenství, snažících se v zavedených hierarchiích stoupat a bránících se společenskému sestupu.

Naše hierarchizovaná společenství vykazují velkou míru kooperace a altruizmu, tedy nesobeckosti, či ochotou nezjištně spolupracovat s ostatními a pomáhat jim, byť přitom individuálně tratíme. Na tomto chování je lidská společnost bytostně závislá a proto vytváří sociální normy, systém odměn a sankcí, kterými brání a předchází zhroucení altruistické spolupráce, z nichž nejdůležitějším je spravedlivost, tj. v základu perspektiva potrestání parazita. Základními kategoriemi jsou zde altruistické odměňování a altruistické trestání. Zatímco altruistické odměňování zajišťuje, že celek jako takový bude zvýhodněn, byť nemusí získat všichni jeho členové (což se i tak potenciálně všem vyplácí), neřeší problém sobeckých jedinců, kteří se na společenství vezou a parazitují. Proto přichází mechanizmus altruistického trestání, kdy někdo trestá takového parazita i kdyby měl tímto chováním sám doplácet, protože společenství je tak lépe chráněno před černými pasažéry, kteří ho zneužívají (a to se také potenciálně všem vyplácí). V každé společnosti se pak nacházejí vedle průměrných i dvě další vyhraněnější kategorie lidí, kteří se navzájem udržují v rovnováze – paraziti a obětavci. Interakce mezi jmenovanými typy lidí je pro pochopení lidské spolupráce klíčová. Pakliže je nějaký z těchto mechanizmů něčím narušen, rovnováha se vytrácí a společnost se hroutí, nebo je její kolaps oddalován náhradními a v jádru patologickými mechanizmy vymáhajícími koherenci, např. nutkavým hledáním společného nepřítele.

Základní poučkou ovlivňující jednání lidí je existence zpětné vazby mezi prostředím a jejich uvažováním. Prostředí dává lidskému jedinci impulzy, podle kterých se může rozhodovat a na základě těchto rozhodnutí se následně mění i okolní prostředí.

Lidská mysl může být oklamána podobně jako smysly. Jenže tento fakt zároveň nečiní neplatným tzv. Thomasův teorém, tedy:

„Jestliže lidé definují danou situaci jako reálnou, pak je tato reálná ve svých důsledcích.“2

Klasickým příkladem jeho opodstatněnosti a způsobu, jakým v praxi funguje, je např. v ekonomii situace, kdy v jádru iracionální strach z propadu akcií vyvolá na burze zcela reálný chaos a paniku, ochromující všechny transakce, následkem čehož dojde ke zcela reálnému burzovnímu krachu.

Tedy prostředí sice významně pomáhá vytvářet lidské vnitřní prožívání, leč naše zpětná konstrukce reality tohoto prostředí organicky závisí na našem vnitřním prožívání, názorech, pohledech, přesvědčeních apod. více, než na empirické skutečnosti. Neřídíme se podle reality, ale spíše podle ustálených mentálních modelů, které si sami konstruujeme. Některé tyto mentální modely, které si lidé vytvářejí, bývají velmi bláznivé, obskurní, či destruktivní a nebezpečné pro dotyčné jedince i jejich okolí. I přesto mnozí tendují svým nereálným a neobjektivním mentálním modelům nekriticky a neochvějně věřit a na základě nich se také opakovaně rozhodnují, a to i tehdy, byly-li tyto mentální modely spolehlivě vyvráceny.

Mohlo by se snad jednat o obrannou reakci lidského mozku, podobnou stavu zvanému anosognosia. Ten se objevuje u některých pacientů po amputacích, kteří jsou přesvědčeni, že ztracenou část těla stále mají a nelze jim vysvětlit opak. Dokonce se objevily i situace, kdy nevidomému člověku nebylo možné vysvětlit, že je slepý. Jeho mozek každou informaci ukazující na postižení vlastního zraku blokoval již na podvědomé úrovni. Mozek možná stejným způsobem blokuje i informace dokazující nesprávnost vlastních mentálních modelů.

Podléháme totiž Dunning-Kruger efektu, jevu, kdy intelektuálně nejméně schopní pravidelně nejvíce přeceňují své vědomostní kvality. Právě jejich omezenost jim brání v tom, aby si svých omylů povšimli.

Psychology Davida Dunninga a Justina Krugera z Cornellovy univerzity inspiroval případ lupiče z Pittsburghu, který vykradl místní banku zcela nezamaskován a když byl policií dopaden, zjistilo se, že podléhal utkvělé představě, že nanese-li si na tvář citronovou šťávu, stane se pro kamerové systémy neviditelným. Co je pro nás nesmyslné, považoval za nevyvratitelnou pravdu. Oba výzkumníci pak potvrdili tuto osobní neobjektivitu jednoduchým pokusem. Podle jejich hypotézy pomaleji chápající a nepříliš nadaný jedinec vzhledem ke své neschopnosti činí špatná rozhodnutí a zároveň si není s to uvědomit, že jsou špatná. Tuto hypotézu otestovali na vzorku vysokoškolských studentů, kterým předložili standardní psychotesty poměřující jejich logické a další dovednosti. Poté se studentů dotázali na odhad, jakého percentilu myslí, že dosáhli. V další části studie dostali respondenti možnost vidět také výsledky testů svých kolegů. Poté byli dotázáni, aby znovu ohodnotili sami sebe. Obě hodnocení pak byla porovnána se skutečným výsledkem v testu.

Výsledky ukázali, že srovnáme li nejúspěšnější a nejméně úspěšné, zjistíme, že se jejich odhadované skóre od sebe příliš neliší. Jinými slovy, největší hlupáci se nejvíce přeceňovali. Nejslabší čtvrtina studentů, která měla průměrný percentil jen 12, odhadovala své schopnosti průměrně na percentil 62. Subjektivní odhad vlastního výsledku byl naproti tomu u nejlepší čtvrtiny zhruba stejný, nebo dokonce o něco nižší. Nejlepší tedy měli tendenci svůj výsledek podceňovat. Po srovnání s ostatními ti schopnější poznali, že jejich výsledky nebudou až tak zlé a své subjektivní hodnocení podle toho upravili. Jejich kolegové na opačném konci žebříčku úspěšnosti své sebehodnocení ani po konfrontaci s výsledky ostatních nezměnili. Zatímco se ti chytřejší možná domnívali, že co je lehké pro ně, bude lehké i pro ostatní, ti hloupější ani nebyli s to rozpoznat, že schopnosti ostatních jsou lepší než ty jejich.

Toto platí, jak ověřili sérií dalších testů, i v obráceném sledu – k přesnějšímu hodnocení sebe sama i druhých můžeme dojít pouze tréninkem. Pokud se zlepší schopnosti člověka, pak takový člověk dokáže rozpoznat svou původní neschopnost. Pokud se naopak tento efekt vhodným způsobem zneužije, lze tímto vsugerovat a protláčet i velmi absurdní představy, jako například tu, že části těl či tělesné výměšky vepřů rozmísťované ve veřejném prostoru fungují na muslimy podobným způsobem, jako česnek na upíry.

Negativně ve spojení s propagandou nesoucí jasné poselství, útočící na city a podněcující představivost, působí omyl prvního dojmu, buď pozitivní, tj. halo efekt, nebo naopak negativní, tj. ďáblův efekt. Propaganda následně zužitkuje a vytrvale opakuje jeho výsledek.
Dalším efektem s negativním vlivem může být iracionální poslušnost autoritám i tam, kde to může přinést zhoubné následky, nemístná důslednost, chybné užití systémů odměny a trestu, nebo nezvládnutí emocí.

Lidé mají také tendenci hledat neexistující souvislosti, ignorovat jim nepohodlné názory, zkreslovat důkazy, které jejich názor napadají, nebo pokřivovat rovnou celou realitu, či si ji mylně vykládat. Lidská paměť je rovněž poměrně nespolehlivá. Ignorujeme pravidelné události, z míry nás vyvádí nevšednost, proto si pamatujeme nevšední věci. Zapamatované schematizujeme a osekáváme od detailů, které nám mozek označí za zbytečné. Navíc existují metody, které dovedou implantovat vzpomínku na událost, která se nikdy nestala. V západní Evropě se staly případy, kdy ziskuchtiví hypnotizéři rozvrátili celé rodiny kvůli tomu, že tehdy již dospělým dětem vsugerovali vzpomínku na údajné pohlavní zneužívání jejich rodiči, do té míry, že celá věc skončila vleklým soudním procesem.

Jedinou možnou obranou proti výše zmíněným psychologickým efektům, všelidským sklonům k iracionalitě a proti užívání mentálních modelů, které kolidují s realitou je nezaujímat stanoviska k věcem, o kterých nemáme dostatek informací, hledat informace co nejkvalitnější a nezkreslené, nelpět na dogmatech a vždy si připouštět, že i to, čemu skálopevně věřím, nemusí být pravda jen proto, že chci, aby byla. Je třeba aktivně zpochybňovat svou intuici a subjektivní názor, spoléhaje se spíše na objektivnější zpětnou vazbu, především na reakce jiných nežli sebe.3

Sociální a ekonomické předpoklady manipulace

Propaganda se podle vztahu mezi šiřiteli a příjemci liší od učení, které je vztahem postaveným na chtěném a více méně dobrovolném vztahu, i od reklamy, kde šiřitel i příjemce vlastně neskrývá svůj záměr prodat produkt, a které se s trochou námahy dá i vyhnout. Propaganda jako indoktrinace a kontrola myšlení členů dané skupiny naopak souhlas příjemců vynucuje, buď kladně – odměňováním, nebo záporně – trestem, předpokládá autoritativní působení šiřitele, tenduje k absolutizaci a potlačuje jakékoli známky nesouhlasu eliminací nebo překřičením jejích nositelů.

Společenství lidí podvědomě tíhne k minimalizaci vzájemných rozdílů cestou konformizmu ve vztahu ke společnosti a strachu ze společenské izolace. Chování, které je konformní a tuctové se ve společnosti vyplácí a odměňuje, zatímco to, které konformní normy překračuje, bývá trestáno. Kdo cítí, že jeho názor je ve společnosti značně rozšířeným, se stává silnějším a agresivnějším. Koho názor ztrácí půdu pod nohama, ten má sklon spíše mlčet. Tím dochází k optickému a akustickému klamu, kdy je silnější názor oproti slabšímu více slyšet a vidět, než by tomu mělo být podle skutečného rozložení názorů.

Existují i názory a pohledy, které jsou konformnější, než jiné. U těch nejméně konformních existuje zjistitelný a měřitelný strach ze společenské izolace jejich nositelů. – Př. Na panelové diskuzi o islámu v ČR bude přítomen představitel muslimů, islamolog a vůdčí postava protimuslimské iniciativy. Aspoň jeden z nich najde po skončení diskuze svůj automobil s propíchanými gumami.

Kdo z trojice bude podle vás mít tu smůlu?

Lidem je navíc, zřejmě instinktivně, dána schopnost určit, kteý názor nejvíce získává na popularitě a který se nejrycheji vytrácí.

Navíc mají tendenci vybírat si své společníky a spolubesedníky podle svých názorů. – Př. Jedete tři hodiny vlakem na zmíněnou panelovou diskuzi o islámu v ČR, nemáte co dělat a nudíte se, vedle vás sedí dva lidé, jeden smýšlí spíše pro- a druhý spíše protimuslimsky. S kým si nezávazně popovídáte, jen aby vám dlouhá cesta lépe utekla?

Zásadním sociálním faktorem důležitým pro manipulaci, který přímo vyplývá z konformity, je tzv. group thinking, tedy skupinová hloupost. Dochází k ní v okamžiku, kdy požadavek sociální soudržnosti dané vnitřně velmi sevřené society naprosto převáží požadavek věcně a adekvátně zhodnocovat realitu, s pocitem že vše je v naprostém pořádku. Příznaky tohoto nešvaru jsou (1) iluze nezranitelnosti, bezchybnosti a neporazitelnosti, (2) racionalizace chybného rozhodnutí žádoucím vysvětlením, bez námitek přijímaným jako správné, nežádoucí skutečnosti jsou označeny žádoucími nálepkami, (3) víra v morální převahu a zdůvodnění existence skupiny v rovině dobra stojícího proti zlu, včetně přesvědčení, že skupina je nutně a nezbytně moudřejší než jeden samostatně uvažující jedinec a (4) autocenzurování, resp. eliminace nepohodlných myšlenek, na které se z vlastní iniciativy podílejí někteří členové dané skupiny a (5) sdílení stereotypů o skupině vlastní i skupinách jiných.
Tyto faktory vzbuzují pocit jednomyslnosti a absolutního souhlasu s dogmaty skupiny. O alternativních řešeních se postupně přestane přemýšlet, drží se jen jednoho pohledu, veškeré námitky proti němu jsou přehlíženy, ignorují se rizika zvoleného řešení, nebo jeho možné špatné, až katastrofální důsledky, nevyhledávají a blokují se nepohodlné informace, vnímání reality je zkreslené.4

Podobným jevem s hlubokými kořeny v psychice je i skupinová hysterie, při které dojde k disociaci, tedy rozštěpu či rozpojení, za normálních okolností těsně spojených mentálních funkcí paměti, logickího myšlení, řeči a emocionality.5

Elita každé společnosti má zájem především na tom, aby se její názory staly názory celé společnosti, protože toto je pro ni jako pro elitu, aby zůstala elitou, životně důležité. Všechny instituce systému slouží jako nástroje řízené socializace, drsněji řečeno společností vynuceného ztotožnění se s názory mocenské elity. Velmi důležitým konceptem se zde zdá sociální dominance a ochota a míra, s jakou společnost sdílí ideje sociálně dominující vrstvy, kterou označujeme za docilitu, resp. míru docility.
Chování, které k posílení idejí vládnoucí vrstvy a tím i statu quo jako takového, lze popsat jako (1) velkou míru poslušnosti a submisivity vůči autoritám ve společnosti zavedeným, (2) velkou míru agresitivy vůči všemu, co se zavedeným autoritám vymyká a co tyto označí jako cíle a (3) vysoká míra lpění na konvencích, zažitých sociálních normách a tradicích, spolu s přesvědčením, že se tak mají chovat všichni. Tento postoj se nekryje s žádným politickým přesvědčením. V době studené války zastávali toto vidění v USA nejmilitantnější antikomunisté a v SSSR ti nejzatvrzelejší stalinisté.6

Vlivní pro-elitní intelektuálové a novináři se právem rozhořčují na své alternativní kolegy, že šíří všelijaké konspirační teorie a ohrazují se proti manipulaci, která dle nich neexistuje. Hovoří naprostou pravdu. Nikdo jimi samotnými totiž opravdu nemanipuluje, nikdo na ně nevyvíjí žádný nátlak. Ale jen proto, že byli dostatečně docilní a systému již dokázali svou loajalitu a tento si je zkrotil, zmanipuloval již předem, pohltil do sebe, stali se součástí jeho soukolí a proto si nyní již mohou psát a říkat, cokoli chtějí. Jakožto ochočení už totiž nejsou nebezpeční.
Pokud elity nejsou dostatečně silné, aby své názory prosadily ve společnosti, v touze udržet se u moci přijímají ty názory, které dle nich nejlépe odrážejí hlas lidu. Tak dochází k populizmu.

Media, politické strany, školy, vědecké a vzdělávací instituce jsou firmy jako každá jiná. Vyrábějí svůj produkt a ten pak prodávají. Produktem nejsou publikace, manifesty, diplomy, články a pořady, které si kupuje veřejnost. Nakonec v poslední době stále více těchto institucí přechází z tištěných či obrazových medií na internet, kde poskytuje své služby zadarmo. Tím skutečným produktem je totiž sama tato veřejnost, vykázaná z pozice spoluúčastníka na dění do pozice diváka. Tím, že od nich přebírá jejich pohledy, přerábějí ji tyto instituce k obrazu svému a prodávají ji dalším korporacím – do sfér průmyslu a služeb. To je první pravidlo.
Druhé pravidlo je jen systematickým popíráním existence pravidla prvního. Mlčet, nehovořit, nepsát, nestarat se a neptát. Vše za vás vyřeší Systém se svou armádou žurnalistů a expertů.
Možná proto dokázaly někdejší sovětské satelity, obývané davy po několik desetiletí drezúrovaných obyvatel, tak bezbolestně, nepozorovaně, ladně a úspěšně přebruslit do nové role satelitů tentokráte amerických.

Mediální manipulace je podmíněna existencí masmedií, tedy medií ovlivňujících široké masy. Předpokladem pro jejich rozšíření byl vznik velkoměst a dalekosáhlá urbanizace západních společností, která rozrušila vazby mezi tradičními lidskými societami na venkově, mezi primárními a přirozenými lidskými skupinami, jako byly někdejší velkorodiny (dnes jsme svědky demontáže i samotné elementární rodiny). Přesídlenci do měst se staly součástí anonymního davu, mezi jehož členy existují jen velmi nepevná pojítka. Francouzský sociolog a lékař Gustave Le Bon mezi prvními začal bít na poplach, když ve své známé a notně pesimistické poučce definoval výšku inteligence davu jako výši inteligence rozumově nejslabšího člena davu vydělenou počtem jedinců dané lidské masy.

Masa je prosta tradičního důrazu na osobní odpovědnost jedince, charakteristickou pro lidské primární skupiny a podléhá atavistické sugestibilitě charizmatických vůdců. Právě masa podle Le Bona určuje a definuje modernitu. Podle italského filozofa a kriminologa Scipia Schigeleho je dav ideální živnou půdou pro bacil zla, dobro v něm takřka vždy hyne, protože nenachází podmínky pro život. Podle španělského filozofa José de Ortegy y Gasseta dav sám o sobě nedokáže nic jiného, nežli jen a pouze lynčovat.7
Sociální psycholog Peter Hofstätter vystihl úlohu davu, či masy v moderní společnosti takto:

„Být znásilňován vůdci, šéfy reklamních oddělení, propagandisty a šarlatány, je, zdá se, hlavním přáním masy. A tam, kde znásilňována není, by masa chtěla být ukolébána do dřímoty nabídkou bezcenných triků a banálních povrchností.“8

Manipulace je pro elity existenciálně nutná, neboť umožňuje jejich seberealizaci jakožto elit, dává jim vládnout a stát na vrcholu v situaci, kdy došlo k obrovskému nárůstu poznání, životní úrovně a objemu ekonomického zisku. Jen nárůst výše příjmů horního jednoho procenta nejbohatších mezi lety 1979 – 2005 v USA byl skoro třicetkrát vyšší, než nárůst přímjů dolní třetiny obyvatelstva.9 Totéž lze předpokládat v žebříčku bohatství jednotlivých států. Bohatší bohatnou neporovnatelně rychleji než chudobnější. V celosvětovém měřítku podle údajů Světové banky k roku 1993 činil poměr příjmů 5% nejbohatších obyvatel oproti 5% těch nejchudších 114:1. 1% nejbohatších dohromady vlastní majetek odpovídající majetku 57% veškeré lidské populace.10
Aby se systém nezhroutil, je nutno nasměrovat nenávist střední třídy proti někomu jinému, než proti hornímu procentu nejbohatších.
Novináři a vědečtí pracovníci v takto nastaveném systému mezi nejbohatší rozhodně nepatří. Pro chod vědeckých institucí nebo medií je potřeba nemalých finančních prostředků. Svoboda zkoumat, získávat poznání a informace, distribuovat je, vyjadřovat se a vyjádření získávat je dnes svobodou rezervovanou pro horní jedno procento. Ostatním sice ústavy také zaručují právo na svobodné získávání a nakládání s informacemi, ale ekonomická mašinerie jeho vymáhání znemožňuje a vykořeňuje jeho platnost.

Možnosti působení vlastníků na media a to, co se medializuje, případně na školství, vědu a to, co se vyučuje a zkoumá spočívají ve větším nátlaku, který může ekonomický vlastník na tyto instituce vyvíjet, aby sledovaly jeho zájmy, může je snáze pro své zájmy zneužít, maximalizovat své zisky vícenásobným prodejem produktů, resp. vlákáním do předem neodsouhlasené transakce cestou uzavření jiné, či pro zmenšení celospolečenské kontroly nad svým jednáním. To vede ke snížení konkurence a konkurenceschopnosti, jakož i k omezení vyhlídek pro nováčky, kteří mají méně šancí na trhu skutečném, ale i přeneseně informačním, uspět a prorazit.

Příkladem takového gigantu v mediálním světě je společnost News Corp Rudolpha Murdocha, který zaměstnává občany 50 zemí světa a jehož obrat za rok 2004 činil 21 miliard amerických dolarů. Vlastní americkou síť Fox, 53 stanic v 50 asijských zemích, drtivou většinu klíčových stanic v Latinské Americe, jihovýchodní Evropě, ve Velké Británii vydává deník The Times, podporoval newyorského republikánského starostu Roberta Giulianiho a republikánského prezidentského kandidáta Newta Gingriche, bývalého britského premiéra Tony Blaira, kterému zajišťoval mediální pokrytí při agitaci pro úder na Irák v roce 2003.11

Postupně dochází k fúzím telekomunikačních společností, poskytovatelů internetu, satelitních spojení, televize, rozhlasu a novin. Jednotlivé giganty rozšiřují pole své působnosti a soutěží mezi sebou velmi nevybíravými metodami o to, kdo se stane jediným informátorem občana. Každá ze společností chce nabízet komunikaci i zpravodajství a zábavu zároveň. Překonat ostatní znamená produkovat více, zahltit trh informací, které se staly zbožím. Trpí tím následně kvalita informace, roste jejich odbyt, snižuje se její cena a ona sama se stává stále znečištěnější. Sémantik a mediální teoretik Ignatio Ramonet o tom píše:

„Během třiceti let svět vyprodukoval více informací než v celém průběhu předchozích pěti tisíc let… Jediný výtisk nedělního vydání New York Times obsahuje více informací, než si mohla osvojit vzdělaná osoba v osmnáctém století za celý svůj život. Každý den je také na různé nosiče (časopisy, knihy, zprávy, diskety, CD-ROM) vtištěno okolo dvaceti milionů slov technických informací. Dokonce i čtenář schopný číst osm hodin denně rychlostí tisíc slov za minutu by potřeboval měsíc a půl, aby si přečetl informace vydané v jednom jediném dni. A během té doby by nabral zpoždění pěti a půl roku čtení… Humanistický projekt všechno přečíst a všechno vědět se stal iluzorním a marným.“12

Nadto funguje i tzv. novinářská cenzura, kdy se jedni novináři zdráhají kritizovat neobjektivní a odsouzeníhodné počínání svých kolegů, z části ze strachu před ztrátou místa či prestiže a z části z důvodů kolegiality a cechovní, či jakési kastovní sounáležitosti novinářů jakožto specifické sociální vrstvy, držící při sobě a citlivé na kritiku. Novináři sami se tak stávají svého druhu vykořisťovatelskou třídou mající v rukou výrobní prostředky zpravodajství, moc rozhodovat o důležitosti či nedůležitosti těch kterých informací a moc vytvářet pomocí mediálních efektů obraz skutečnosti skutečnější než sama skutečnost. K tomu se připojuje ekonomický aspekt celé věci, nutící masmedia vytvářet o sobě kladný obrázek a alespoň zdání uvěřitelnosti, chtějí-li být prodána a dosáhnout zisku.13

 


Zdroje:

1DUNBAR, Robin. 2004. The Human story. Citováno z KLIMEŠ, Jeroným. O manipulacích. Dostupné na www.klimes.us.
2THOMAS, William I. SWAINE-THOMAS, Dorothy. 1928. The Child in America. Behavior Problems and Programs. New York, str. 572.
3DOMBEK, Petr. Proč si hloupí lidé myslí, že jsou nejchytřejší? Vlastí neobjektivita potvrzena vědci.Publikováno 28. února 2013. Viz <http://www.national-geographic.cz/detail/proc-si-hloupi-lide-mysli-ze-jsou-nejchytrejsi-vlastni-neobjektivita-je-potvrzena-vedci-39473/#.VDTtOleul8p> [Citováno k 13. 10. 2014].
4KOUKOLÍK, František. 2010. op. cit., str. 143.
5Ibid., str. 108.
6Ibid., str. 44.
7KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006.op. cit., str. 23.
8Citace převzata z Ibid., str. 23.
9KOUKOLÍK, František. 2010. op. cit., str. 55.
10CHOMSKY, Noam. POSAVEC, Robert. GRUBAČIĆ, Andrej. 1994.op. cit., str. 80.
11Podrobněji viz KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006.op. cit., str. 252 – 257.
12RAMONET, Ignatio. PACVOŇ, Michal (překl.) 2003. op. cit., str. 59-60.
13Viz Ibid., str. 24.
Líbil se vám článek? Podpořte nás a staňte se naším patronem!