Pod pokličkou islámské hrozby, díl 4.: Osobnostní rysy manipulátorů a propagandistů

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fa/Phrenology1.jpg

Předpokládá se, že manipulátoři podléhají jistému druhu citové deprivace a neschopnosti kvalitně a citlivě interagovat s jinými lidmi. Podle J. Klimeše trpí manipulátoři citovou retardaci dospělých, kteří ustrnuli na nižších stupních emočního vývoje.

 F. Koukolík to nazývá mocenskou posedlostí a manipulátory má za deprivanty, resp. sociopaty, či subklinické psychopaty, tj. lidi vyznačující se určitým typem poruchy osobnosti. Nechceme tím říkat, že všichni mocní jsou takto vyšinutí, to není pravda. Také není pravda, že by se tento problém týkal jen politiků, naopak, může se týkat špiček všech hierarchizovaných institucí, od církve přes vysoké školy, velké obchodní společnosti, soudnictví až po armádu. Ani neříkáme, že mocní lidé jsou duševně nemocní významně častěji, než řadoví občané. Nebezpečí ale tví v tom, že lidé na vrcholu jakékoli moci, pokud nejsou zcela při smyslech, ovlivňují jednání nepřeberného množství dalších lidí, svých podřízených. Navíc i mocní lidé trpí neduhy plebejců a i je a jejich rozhodnutí ovlivňují takové maličkosti, jako je únava, přetížení, stárnutí, duševní i tělesná pohoda, kondice a zdraví, osobnostní struktura, způsob práce s informacemi apod.

Tito lidé se dopouštějí jednání, známého již z antického Řecka jako tzv. hybris, volně ho lze přeložit jako potupa protivníka motivovaná vlastní nabubřelostí a pýchou. Tohoto činu se podle Homérovy Iliady dopustil Achilles, když přivázal Hektorovo mrtvé tělo za nohy ke svému vozu a nechal je vláčet po zemi. V takto ponižujícím jednání s mrtvolou soka lze vidět paralely s jednáním manipulátora vůči objektům jeho manipulace. Aristoteles hybris definoval jako ponižování druhého pro pouhou slast ze samotného ponižování. Odtud tento výraz přešel i do angličtiny jako označení bezbřehé nadutosti, pýchy, samolibosti, povýšeneckosti a namyšlenosti, překračující všechny meze. Psychiatr a poslanec sněmovny lordů David Owen si jej v roce 2006 vypůjčil pro popsání tzv. hybris syndromu, tedy druhu poruchy, o níž je řeč.2 Vzhledem ke své politické kariéře se mu jako vědci a lékaři dostalo jedinečné a neopakovatelné příležitosti pozorovat přímo v terénu chování společenských elit a vůdců. Výsledky svého pozorování pak shrnul do několika studií vyšlých v letech 2006 – 2009.

Hybris syndrom, resp. syndrom mocenské pýchy vzniká u jedince jako maladaptace na moc, vliv a vůdčí postavení v societě. Charakterizovaná je krajní sebedůvěrou, pocitem, že jsem pro lidi vzorem, apriorním a setrvalým odmítáním dobře míněných rad druhých, nutkavé překračování morálních a kulturních tabu. Samo toto chování ještě nemusí ani abnormální ani patologické, nelze ho léčit ani psychoterapií, ani medikací. Jeho patologičnost by prokázalo jen psychiatrické vyšetření, které je těžko proveditelné a má jen akademický význam. Může ale jít o symptom něčeho hlubšího, jako některé klinicky detekovatelné poruchy osobnosti, např. narcistní nebo histrionské. Může také jít o asociální poruchu osobnosti, resp. sociopatii, tedy lehkou, nekriminální, subklinickou formu psychopatie.
Pro psychopata je totiž ústředním lákadlem a magnetem právě moc, podobně jako pro sadistu nadvláda nad tělem a utrpením bolesti, nebo pro pedofila kontakt s dětmi. Proto lze předpokládat jejich vyšší výskyt ve společenských špičkách, podobně, jako se nachází statisticky více sadistů mezi zdravotnickým personálem či pedofilů v pedagogických profesích oproti běžné populaci. Psychopat nebo sociopat nezná strach, úzkost, zábrany, empatii, soucit, je vysoce útočný, potřebuje stále nové stimuly, dobrodružství, překračování mezí. Soutěživé prostředí nejvyšších mocenských špiček je pro něj tedy jako stvořené.

Samotnou moc možno definovat jako schopnost nějaké entity ovlivňovat své prostředí i jiné entity. K popisu moci v mezilidských vztazích se užívá trojrozměrý model moci, kde jednu osu představuje formální rozhodování v ustavených institucích, druhou neformální ovlivňování na principu přátelství, mentorství apod. a třetí úrovní je využívání ideologie. Zdroji moci jsou osobní předpoklady fyzické i psychologické, dále vlastnictví a majetek a též vliv v organizacích, který je dnes nejvíce rozhodující. Účelem a smyslem moci je zajistit si vlastí zájem, rozšířit vlastní hodnoty a mít slast z pocitu moci samého. Právě to poslední je klíčem k pochopení mocenské pýchy, závislosti i posedlosti.3 Nejde o schvalování uvedeného, jedná se o prostý popis skutečnosti.
Schopnost zažívat slast z moci si neseme pravděpodobně instinktivně, naše society jsou hierarchicky uspořádány, snažíme se ve společenském žebříčku stoupat, když se daří, jsme v lepší psychické i fyzické kondici a zlepšuje se i náš reprodukční potenciál. Zažíváme proto pocity libosti. Pokud se společensky nedaří a dochází ke kariérnímu sestupu, jedinec chátrá po všech stránkách.

Co se týče poruchy osobnosti, kterou se dotyční manipulátoři mohou vyznačovat, nejde o nemoc v pravém smyslu slova, spíše o jistý druh postižení, handicapu, nedostatku v určitém ohledu psychiky, který deformuje jejich jednání s druhými. Projevuje se v rovině (1) poznávání, vnímání a výkladu sebe sama, ostatních lidí i událostí ve svém okolí, (2) afektivity, tedy hloubky a intenzity citového prožívání, (3) vztazů k druhým lidem a (4) kontroly vlastních impulzů. Tyto jeho projevy působí protispolečensky, jsou zdrojem klinických obtíží a jsou trvalé. Reakce na podněty zvenčí jsou identické a v kontextu dané kultury a společnosti jsou vnímány abnormálně, jako aberace, úchylka od normy, podstatně snižující sociální výkon postiženého. Osobnostní charakteristiky takto postižených lidí lze připodobnit k předimenzovaným běžným vlastnostem, působícím komicky, jakoby karikovaně.4 Nehovoříme tu o kriminálních psychopatech, jejichž činy plní novinové titulky a jsou námětem detektivních psychothrilerů. Naopak, máme na mysli sociálně dobře přizpůsobené jedince, kteří často dosahují nejvyšších postů v hierarchiích a přitahuje je moc. Dokáží skvěle hrát své role a brilantně přesvědčují své okolí, že jsou zcela normální. I přesto se vyznačují otrlostí, nepřítomností výčitek svědomí, nedostatkem empatie, citovým chladem. Jsou výmluvní, oslniví, přesvědčiví, slibují, vysoce charakteristický je pro ně kromě jiného halo efekt, tedy dovedou vytvořit naprosto fenomenální a skvělý první dojem.
Tyto typy toužící po moci se vyznačují těmito vlastnostmi: (1) lhostejnost k utrpení druhých lidí a nedostatek empatie, (2) vychytralost věnovaná uchopení a rozšiřování vlastní moci, (3) bezohlednost při jejím výkonu, (4) vyhledávání obětních beránků, přenášení viny a odpovědnosti za těžkosti na vybrané lidi a jejich skupiny, ti jsou vybíráni k tomuto účelu jako cíl, (5) nutkavá potřeba určovat některé lidi jako nízké a bezcenné, jako předměty budoucí likvidace, (6) závislost na moci, jako by moc byla droga (7) korupce mocí, (8) na druhých lidech vyžadují naprostou závislost na vlastní mocné osobnosti, druzí lidé se musí stát nohsledy, (9) důraz na symboliku čistoty vůči nečistotě, svatosti vůči nevíře, vyvolenosti vůči zatracení, (10) naprosté pohrdání životy a osudy druhých lidí, dokládané tím, že je tito lidé vystavují nepřiměřenému nebezpečí, (11) jakmile jde o osobní zájem nebo nějakou příležitost, nemají tito lidé ani špetku svědomí, (12) vražedná a sebevražedná orientace.5

F. Koukolík popisuje takové jedince následovně:

„Poznat u těchto lidí, o koho vlastně jde, je obtížné.
V jediném okamžiku bývají současně geniálními herci, scenáristy, režiséry i producenty sama sebe.
Jejich osobnost by se dala přirovnat k beztvaré a bezbarvé substanci, která okamžitě nabude právě ten tvar, do něhož se zrovna vžije, neboť má pocit, že propůjčuje vliv na lidi a může to být jakákoli role: politik, filosof, humanista, spisovatel, intelektuál, moralista, svědomí lidu, zástupce boží na zemi…
Lidé, kteří je dobře znají osobně, říkají: „Ten člověk neexistuje. Hraje trvale sám sebe.“
Nenechte se klamat jejich někdy asketickým životem, okázalou skromností, stupněm vzdělání, moralizováním ani filosofováním.
Ve vyhraněné podobě tyto lidi jakékoli radosti života nezajímají a málo jim říkají. Jejich obvykle početné sexuální kontakty jsou sebestředné, vztah s druhým člověkem ve skutečnosti nesdílejí, druhý člověk je pro ně nástroj, pomůcka a objekt k prosazování moci.
Nenechte se klamat jejich skutečným nebo předstíraným zájmem o kulturní statky ani oslnivě působící vzdělaností. Bývá mechanická, založená na vynikající paměti, bez potřeby trvalé analýzy a kritického myšlení charakterizujícího skutečný intelekt. Nenechte se oklamat ani jejich vtipem, konverzačními schopnostmi nebo dobrým formálním vychováním.
Jejich jedinou slastí, alfou a omegou života, je moc.
Poznat se dají někdy snadno, jindy po delším pozorování podle rozporu mezi slovy a skutky.“6

Základním mechanizmem jejich jednání je tzv. cyklus manipulace. (1) Manipulátor je frustrován nějakou neukojenou potřebou, často cítí střet dvou nebo více hodnot a (2) podvědomě předem očekává, že pokud by k jejich splnění využil standartní a přímou cestu, byl by odmítnut, buď z nedostatku sebedůvěry, nebo díky vlastní přetvářce – je si vědom společenského odsudku toho, oč usiluje, a chce obejít zaužívaná morální pravidla. (3) Ve své fantazii intenzivně uvažuje o tom, jak svou potřebu ukojit a (4) je přesvědčen o vlastním nároku na její uspokojení. (5) Následně se pokouší manipulovat. Pokud se mu to podaří, nastává u něj krátký vrchol dobré nálady, následovaná ztrátou zájmu o objekt a pohrdání jím. Poté si manipulátor hledá další oběť. Pokud není úspěšný, propadá se manipulátor do stavu deprese, chronický neúspěch u něj vede k zoufalství a sebenenávisti, čemuž se samozřejmě brání další manipulací, dalším trikem, protože neumí ničím jiným.

Samotný efekt manipulace je ovšem jen krátkodobý a sledujeme-li ho v čase, probíhá podle tzv. epidemiologické křivky: spočátku exponenciálně vzrůstá, rychle dosahuje svého vrcholu a nakonec prudce opadá na hodnotu celkově nižší, než na počátku. Aby byl efekt udržen, je třeba manipulaci dobře skrýt, mnohokrát opakovat a využívat k ní různých navzájem odlišných triků.

Všechny díly seriálu:


 Článek byl publikován na serveru E-Islam.cz 


 1Viz KLIMEŠ, Jeroným. 2004. op. cit.
2KOUKOLÍK, František. 2010. op. cit., str. 12-13.
3Ibid., str. 40 – 41.
4Ibid., str. 65.
5Ibid., str. 75-76.
6Ibidum.