Pod pokličkou islámské hrozby, díl 2.: Hledání obětních beránků a nacházení nepřátel

"World Can't Wait J4 Demo". Licensed under CC BY-SA 2.5 via Wikimedia Commons - https://commons.wikimedia.org/wiki/File:World_Can%27t_Wait_J4_Demo.jpg#/media/File:World_Can%27t_Wait_J4_Demo.jpg

Člověk si lépe zapamatuje to, co je spojeno s emocemi, především pak s emocemi negativními, z nichž patrně nejsilnější je strach a animozita.Vytvoření obrazu nepřítele vždy, levně a snadno stabilizuje veřejné mínění v době války, nebo přípravy na ni.

Zvyšuje pocit ohrožení a potřeby silného vůdce, vzbuzuje touhu a připravenost přijmout i autoritativní styl vůdcovství. Čím větší je tento strach před skutečně hrozícím, nebo vymyšleným nebezpečím a nepřítelem větší, tím je i větší touha po silném vůdci. Obrazy nepřítele mohou vnitřní frustrace přesměrovat ven a tak je zneškodnit. Původně ještě stále mnohoznačná konstrukce my vs. oni, vyznačující se existencí šedé zóny, možností ne-my a ne-oni, se stále více absolutizuje a zostřuje, až nakonec zůstane zcela buď černá, nebo bílá, dle vzoru buď my, anebo oni. Identita nepřátelské skupiny oni je konstruována čistě negativě a tím je popírána jejich vnitřní rozrůzněnost, protože už vůbec nezáleží na tom, kým vlastně jsou, jelikož krajně důležité je to, že nejsou námi. Zlo je neměnné a nedělitelné, v námi vyšetřovaném případě se soustřeďuje do obrazu muslimského (tedy nekřesťanského) neevropana (v tradičním, historizujícím a nikoli faktickém smyslu slova).
Takto vyhroceně zformovaný nepřítel je pak stigmatizován jako ne-člověk, jako nebezpečné monstrum představující bezprostřední, přímo apokalyptické nebezpečí. Do obrazu nestvůry musí být napasováno co nejvíce toho, co lidé nenávidí, pokud je to jen trochu možné, je nutné nevynechat ani sexuální tematiku. Takto vytvořená nepřátelská zrůda se stává se absolutním nepřítelem a proto je v boji proti ní dovoleno použít i absolutních prostředků. Toto možno nazvat diskursem nenávisti.

Hlavní roli v tomto diskursu hráli a hrají předsudky a stereotypy.
Předsudek je silná a rozvinutá antipatie zakládající na mylném či nepružném zobecnění, projevující se rozmanitě a vlastní velkému počtu lidí. Jde o snadno oslovitelnou a ovlivnitelnou část vědomí.1
Stereotypy jsou mentální reprezentace skutečných i iluzorních, kladných i záporných rozdílů mezi lidmi a jejich skupinami, zjednodušující a automatizující zpracovávání informací. Jsou to představy o vlastnostech a chování členů lidských skupin včetně představ o jejich vzniku. Lidské vědomí nepracuje s příslušníky odlišných lidských skupin jako s jednotlivci, ale jako s prototypy typických např. muslimů, Arabů apod. Tyto prototypy pak zneužívá propaganda.2

Významný sociolog Lewis Coser v díle The Functions of Social Conflict (1956) píše:

„Hledání vnějšího nepřítele (anebo přehánění nebezpečí představovaného skutečným nepřítelem) slouží nejen k udržování struktury skupiny, ale i k posilování její soudržnosti, je-li ohrožena vnitřním rozkolem. Ostrost vnějšího konfliktu oživuje ostražitost členstva a buďto snižuje rozdílné tendence uvnitř skupiny, anebo vede ke společné skupinové akci proti těm, kdo nesouhlasí. Obdobou hledání vnějšího nepřítele je hledání nepřítele vnitřního v situacích, kdy hrozí zvýšené nebezpečí zvenku.
Skupiny mají snahu popírat, že neúspěchy v konfliktu s druhou skupinou mohou být přičteny síle soupeře, neboť tím by připustily svou vlastní slabost. Proto hledají ve svých vlastních řadách „odpůrce“, kteří maří jednotu a společný postup proti nepříteli.“3
Dále píše:
„Vnitřní nepřítel, který je hledán, stejně tak jako vnější nepřítel, jenž je vyvoláván, mohou skutečně existovat: může to být ten, kdo nesouhlasí s jistými aspekty života a činnosti skupiny, a kdo tedy je považován za možného renegáta či kacíře. Ale vnitřní nepřítel může být také jednoduše vymyšlen proto, aby se skrze společné nepřátelství vůči němu posílila skupinová solidarita, kterou skupina tolik potřebuje.
Stejný mechanismus může působit při hledání vnějšího nepřítele, může být vymyšlen jednoduše proto, aby vyvolal skupinovou solidaritu. (…) Jestliže lidé definují určitou hrozbu jako skutečnou, i když v samotné realitě nemusí této víře odpovídat nic anebo velmi málo, pak je tato hrozba skutečná ve svých důsledcích.“

Když v rámci první světové války vypukl konflikt mezi císařským Německem a Velkou Británií, Britové museli žádat o pomoc své americké spojence. Jenže USA, již tehdy ekonomický gigant, avšak s pramalým vlivem ve světě, razily politiku izolacionizmu. Pro tuto politiku byl také zvolen prezident Woodrow Wilson. Britské ministerstvo informací šířilo propagandu zaměřenou především na americkou inteligenci ve snaze přesvědčit ji k intervenci. Propaganda byla cílená speciálně na vzdělané Američany, nezajímaly je postoje jiných národů. Výsledek se brzy dostavil. Wilson záhy vytvořil v USA vlastní instituci, Odbor pro veřejné informace, nebo jménem svého šéfa jako tzv. Creelův odbor. Za několik málo měsíců se z někdejších pacifistů stali pobláznění militantni, ochotní střílet Němce, kdekoli na ně narazí, ve jménu americké vlasti, svobody a demokracie, ačkoli USA samy nebyly válkou s Německým císařstvím nijak ohroženy.4 Pokud vytvoříte atmosféru bojechtivosti a strachu, pohrnou se masy do války a nebudou se ani tázat proč.

Možno vidět paralely s válkami USA v Iráku. První válku, s cílem oslabit Saddáma Husajna, vytlačit ho z Kuvajtu, zajistit tamní ropná pole a bránit Izrael, oficiálně s cílem zabránit irácké agresi na Kuvajt, ještě musel ospravedlňovat mandát OSN. Druhou válku, zdůvodněnou vylhaným tvrzením o přítomnosti zbraní hromadného ničení, a neoficiálně motivovanou likvidací bývalého spojence, velmocenskými ambicemi a rozvojem ropného a zbrojního průmyslu, OSN neschválilo a protestovaly proti ní tisíce lidí na celém světě. Proti třetí válce v Iráku (nyní zavlečenou i do Sýrie), tu současnou, oficiálně zaštiťovanou bojem proti tekfíristickým radikálům (jejichž řádění neustává) a neoficiálně mající za cíl pravděpodobně další upevnění pozice USA, ještě větší destabilizaci regionu, posílení kurdského separatizmu, podkopání pozic Palestinců, oslabení Turecka a zlomení odporu místního arabského sunnitského obyvatelstva, neprotestuje vůbec nikdo.

Vytvoření nenáviděné skupiny obyvatelstva je dle všeho prastarým, celosvětově užívaným a dodnes vysoce účinným postupem získání kontroly nad masami. Nespokojenost lidí, přerůstající v nenávist, nutno přesměrovat na jiný vhodný objekt a odvést tak pozornost od skutečných původců rozladění národa. Proto měli či mají nacisté své Židy, Američané své černochy a hispánce, Rusové své Kavkazany, Japonci své Korejce, Thajci své Číňany apod. Socialistické státy prosovětského Východního bloku z vlastních selhání opakovaně obviňovali diverzi západních imperialistů a pomocí propagandy o amerických nebo západoněmeckých agentech udržovali masy ve strachu. Mnohé kapitalistické západní státy podobným způsobem šířily strach z agentů sovětských. Globalizované elity tzv. Západu poté, co byl sovětský nepřítel poražen, dnes našly nového nepřítele v islámu a muslimech.

Důvody tohoto protimuslimského posunu jsou několikeré a jejich rozebrání vyžaduje další studii podobné délky, jako je tato.

Lze shrnout, že jsou minimálně trojího druhu: (1) Muslimové a islám jako společenská síla stojí v cestě jejich geopolitickým zájmům a touze stát se jedinou vše ovládající světovou velmocí. (2) Jak toto tzv. západní, tak i islámské vnímání světa si nárokuje univerzální správnost a platnost a zároveň je dostatečně expanzivní navenek. Dochází tedy nikoli ke střetu civilizací (samo huntingtonovské vymezení civilizací je sporné), ale ke střetu paradigmat, tedy myšlenkových světů. (3) Islám nabízí jak alternativu toho, co prosazuje západní dominance, tak i řešení příčin současné krize Západu, respektive má dostatek podnětů pro jejich vytvoření a potenciálně i potřebnou vnitřní dynamiku je prosadit.
Islám a muslimové jsou nadto dostatečně vzdálení, aby mohl strach z nich mírnit strach z lokálních společenských problémů a zároveň dostatečně blízcí natolik, aby mohla nenávist k nim společnost patřičně vyhraňovat proti nim a tím ji stmelovat. Vzdálenost či blízkost a aktuálnost islámského nebezpečí lze také účině modulovat a dolaďovat pro různé politické cíle za dosažením různých výsledků. Kvůli existenci muslimské komunity na Západě samém jde o vnější i vnitřní problém, vnějšího i vnitřního nepřítele současně.

Navíc volba islámského nebezpečí je celkem logická a dostatečně zatížená historickým antagonizmem, předznalostí a předsudky či reminiscencemi dějinného soupeření, které je tak rozmanité a mnohotvárné, v evropském a na něj navazujícím americkém myšlení tak všudypřítomné, že jeho prostřednictvím lze hledat spojenectví napříč státy i politickým a názorovým spektrem. Islámská karta je pohodlně zneužitelná jak rusofobními, tak i antiamerickými kruhy, křesťanskými konzervativci i zarytými ateisty, technokraty i ekologisty, nadšenými stoupenci EU stejně jako euroskeptiky. Proto jsou muslimové a islám nejlepším možným nepřítelem Západu a není divu, že po nich šiřitelé euro-atlantické dominance a architekti nového světového pořádku sáhli.

Tedy většina, pokud už ne všechny ty zprávy o krutostech a tyraniích proislámských režimů nebo o islamistických bojůvkách šířících teror a strach jsou jen jasným příkladem negativní reprezentace jiných, či už jde o vládce, panovníky, politiky, despoty, diktátory, nebo současné prezidenty. Klíčovým a nejdůležitějším politickým kritériem je zásadně to, zda jde z hlediska ideologického klíče o „našeho“ nebo o „cizího“ představitele. V takovém ideologickém přístupu jsou pak naše zlé věci vnímány zmírňovaně, zatímco ty jejich se zveličují.5

Užívané techniky veřejného pranýřování vybraných skupin obyvatelstva nemají daleko do psychického násilí, šikany a mentálního nátlaku. Pokud by takto napadaní nebyli anonymní masou ale jedním konkrétním člověkem a vše se neodehrávalo na globální, nebo celonárodní úrovni, ale v mikrokosmu jednoho pracoviště, třídy, či domácnosti, dalo by se to označit za šikanu.6
Konstantní a stupňované referování jen o záporných rysech někoho nebo něčeho, hraničící se stigmatizací, přivykává mysl všech zůčastněných, i samotných obětí, takže nakonec toto přijmou jako fakt, čímž se u obětí dostavuje snížené sebehodnocení a deprese.
Stálé vzpomínání někoho po zlu, přehánění jeho nedostatků a chyb, stálé skloňování vybraných pojmů a jmen přitahuje pozornost a vypuzuje v napadaných zoufalou snahu se bránit, což ještě zvyšuje jejich frustraci. Každý pokus nalézt východisko, řešení a možnost uhájit svou čest je dokola mařen, všechny cesty ven z problému jsou přehrazovány.
Mohou se přidávat i otevřené výhružky a přímé slovní útoky na konkrétní osoby, nebo naopak, rafinovaněji, stvoří se určitý obraz, určitá nálepka, která se připíchne konkrétnímu člověku, načež se veřejně rozhlašuje, že takoví a takoví by měli být vyháněni a stříleni. V tomto případě se jedná o nepřímou hrozbu.

K šikaně druhých jsou hojně využívána i ponižující a zostuzující témata, sloužící k vyvolání hněvu, při němž protistrana nevyužije svých předností, označované jako tzv. zabijácké fráze. V našem zájmovém případě je příkladem tohoto jevu vytrvalé zostuzování muslimů jako následovníků pedofilního lžiproroka, bez ohledu na anachroničnost a historickou problematičost této interpretace. Jde právě o to, jakým způsobem je vnímána pedofilie a jak intenzivní je negativní pocit, který v nás toto společenské tabu vyvolává. Cílem je zahnat takto denotované do kouta a vyvolat u nich defenzivní postoj a přístup. Podobně také označení někoho za lháře, psychopata, či duševně nemocného, likviduje jeho důvěryhodnost a jakoukoli schopnost se proti vzneseným obviněným bránit.

Další technikou v diskuzi bývá použití něčeho osobního, dotknutí se nějakého bolavého místa, vytáhnout na soupeře co možno největší špínu za účelem protistranu psychicky destabilizovat a odvrátit pozornost publika od toho, co soupeř říká.
Pokus vyvolat dialogem nejistotu či strach, pocit zranitelnosti, či důvěry v naše dobré záměry, nebo naopak hněv jsou dalšími chytrými tahy, jak protistraně „vypnout mozek.“
Takovým tahem je i vnášení pochybností o vlastních schopnostech a pokus snížit sebedůvěru protivníka. Podobně lze lidmi manipulovat na základě emocí, vyvoláváním vzteku nebo naopak lítosti.
Pomocí napasování protistrany do některých obecně sdílených myšlenkových schémat, jako užitím frází typu analýza psychiky dotyčných, vytváříme dojem, jakoby dotyční byli nebezpeční maniaci, které je třeba metodami profilující policejní psychologie dopadnout a zneškodnit, případně u publika vytvořit zdání expertního přístupu ke skutečné hrozbě. Tohoto postupu lze použít i jako urážky, např. pro obranu oběti užít slova spojovaná se psem, jako „cení zuby“ a „kouše a škrábe okolo sebe,“ nepříjemnými hlodavci – „množí se jako krysy,“ nebo prasetem – „dostal do rypáku a kvičel, že mu ublížili.“

Dalším druhem rétorické kličky v démonizaci nepřítele je užívání sloganů (angl. buzzwords), kterými označujeme to nepřátelské, co se nám nelíbí, takovými jsou např. výrazy fanatik, terorista, radikál a extremista. Podobným jevem je užití cejchu, tedy pevného sémantického spojení mezi objektem a jemu zvenčí přiřazeným negativním označením, cejchem. Cejch je specifické krátké, velmi silně emočně zabarvené slovní a myšlenkové spojení vázající jedince, skupiny lidí, národy, či rasy, anebo také myšlenky, názory, pohledy či přístupy k řešení problémů, k zápornému symbolu. Opakem dávání cejchu je malování svatozáře. Příklady cejchů budiž výrazy jako středověký, tmářský islamista, mohamedán či poturčenec, nebo naopak svatozářemi jsou slova demokracie, svoboda, trh, věda, moderní.

Velmi oblíbeným nástrojem je metoda jedné lodi. Vytváří se vnitřní sevřenost, sešikovanost skupiny za něco a ještě častěji proti něčemu. Pronajímají se sály a haly, skanduje se, nosí se stejné oblečení, uniformy, sdílí a šíří se trička s nápisy, nosí se placky a loga na oblečení. Zpívají se společně hymny, písně a skandují jednoduchá hesla. Jednota skupiny se manifestuje navenek s jasným poselstvím – jsme na jedné lodi, takto cítíme všichni, koukej tak cítit také!

Metodou, která má přímo devastující účinek, je mediální defamace, tedy špinění a zostuzování. Ten, jehož důvěryhodnost a obliba má být snížena, je spojován s něčím ostudným, pobuřujícím nebo kriminálním, ačkoli je propagandistovi jasné, že s něčím takovým nemá nic společného. V diskusi, rozhovoru, nebo jen tak řečnicky se pak lze zostuzovaného na danou nepříjemnost dotázat. Dotyčný je zaskočen a danou souvislost popře. Propagandista následně napíše pravdivou zprávu ve znění např. „XY popírá, že by vysílal české muslimy bojovat do Sýrie za Islámský stát“ apod. Smyslem postupu zablátění protivníka, který pak toto bláto smývá jen těžce. Pokusy i praxe dokazují, že negativní propaganda tohoto typu je jedna z nejúčinějších, pokud ne nejúčinější, žádná apriorní obrana proti tomuto postupu, jakož i proti pomluvě jako takové, totiž neexistuje. Negativní údaje obecenstvo přijímá snáze a důvěřivěji, k pozitivním je kritičtější a méně důvěřivé, zkoumá je více do hloubky. Při této taktice je důležité vyrábět stále novou špínu, protože opakováním efektivita klesá.

Od druhé světové války je pak znám i tzv. efekt spáče, kdy vliv negativní propagandy uložený v mysli jejího příjemce časem roste. Setká-li se pak příjemce takové propagandy s vyvolávajícím podnětem, dojde k reflexní odmítavé reakci, aniž si je příjemce propagandy v dané chvíli ještě vědom, čím byl předtím ovlivněn.

Všechny díly seriálu:


Článek byl publikován na serveru E-Islam.cz 


 

1KOUKOLÍK, František. 2010. op. cit., str. 212.
2Ibid., str. 215.
3KELLER, Jan. 1990. op. cit., str. 45.
4CHOMSKI, Noam. op. cit., str. 14.
5 Více viz HERMAN, S. Edward – CHOMSKY, Noam. 1988. Manufacturing Consent: The Political Economy of the Mass Media. New York: Pantheon Books. Citováno z KNAPCOVÁ, Veronika. 2012. K analýze diskurzu, médiám a ideológiám. in HORVÁTH, Miloš. 2012. Žurnalistika, médiá, spoločnosť, sv. 2. Bratislava: Stimul, str. 143.
6O těchto manipulativních technikách a jednoduchých prostředcích obrany proti nim viz THIELE, Albert. 2010. Jak na „špinavé“ triky a útoky v komunikaci. Úspěšná argumentace ve stresu. Praha: Grada Publishing, str. 31-189.