Pod pokličkou islámské hrozby, díl 5.: Epistemologické předpoklady manipulace

Sebastian Münster, 'Cosmographia', c.1544-52

Jedním z hlavních pramenů moci je kontrola nad tím, čemu lidé věří, nejen ve smyslu náboženské víry, ale i svědomí, postojů, názorů, mínění, jednání, tedy prakticky celého jejich vědomí.

Již staří britští filozofové John Locke a David Hume si všímali mechanizmu moci, propagandy a indoktrinace. Locke poznamenal, že prostý lid musí být vyloučen z klíčových mechanizmů moci a Hume si všiml paradoxu moci, ohromující lehkosti, s jakou elity ovládají poddané. Pro realizaci tohoto vládnutí je jak v diktaturách, tak i v demokraciích nevyhnutelná výroba kolektivního souhlasu se status quo a indoktrinace nezbytnými společnými idejemi, konstruující sdílený celospolečenský veřejný zájem.

Prameny moci

Tento předpoklad, novým jazykem znovuformulovaný teoretiky jako Walterem Lippmanem, nebo Reinholdem Neibuhrem, je dodnes jádrem jakési všeprostupující politické teologie, odrážející se v konstrukci režimů, domácí politice i strategiích politiky zahraniční. Udržovateli pořádku byli nebo jsou náboženští představitelé, myslitelé, politici a manažeři. John Kenneth Galbraith proto říká, že jedním z hlavních pramenů moci je kontrola nad tím, čemu lidé věří, nejen ve smyslu náboženské víry, ale i svědomí, postojů, názorů, mínění, jednání, tedy prakticky celého jejich vědomí.1

Propaganda a manipulace funguje jak v diktaturách, tak i demokraciích. Smyslem propagandy a manipulace v rozvinutých průmyslových demokraciích je produkce společenského souhlasu a ochrana elity, bohaté a vlivné menšiny, před většinou ovládaných.

Světoznámý literární klasik James Orwell napsal v polovině čtyřicátých let satyrický román Farma zvířat, kde se vysmívá dějinám Sovětského svazu, jenž od revoluční země zdegeneroval v totalitní diktaturu. Napsal k ní však také úvod, který však jako součást Farmy zvířat nikdy nevyšel. Objevil se až o třicet let později, kdy jej kdosi nalezl v autorových poznámkách. Nesl název Knižní cenzura v Anglii a kromě kritiky vývoje v SSSR, který byl terčem satyrického románu, obsahoval i srovnání s britskou realitou, která dle autora není o nic lepší. Za rohem sice nečíhá KGB, ale výsledek je tentýž. Lidé s protisystémovými názory jsou umlčeni i zde.2 V demokraciích tedy sice byla formálně odstraněna úřední cenzura, jenže autocenzura např. samotným autorem, nebo cenzura jeho kolegy, jejich nadřízenými či vlastníky institucí stále přetrvává a činí se měrou nemalou.

Společnost euro-atlantického prostoru, ekonomicky vymezená kapitalizmem a ideologicky určená liberáldemokracií postoupila nejpozději po skončení studené války a nejdříve po porážce nacismu do stadia, kdy byla víra v pokrok, vědu a společenskou soudržnost nahrazena vírou v komunikaci, trh a individuální zisk, údajně vždy chvályhodný a vždy vedoucí k obecnému blahu, protože mít bohatství přece znamená být šťastným.

Tento systém funguje na principu širšího a užšího rámce, uvnitř kterého se střetávají různé názorové a ideologické proudy, zastupované např. v demokratické soutěži politickými stranami, hnutími a iniciativami. Každý z těchto subjektů hájí oproti ostatním svou vizi světa, kterou považuje za správnou, proto se logicky domnívá, že ostatní jsou mylné. Širší rámec slouží jako prostor pro přijatelnou kritiku toho, co se odehrává v rámci užším. To, co tento širší rámec přesahuje, je pak odsuzováno jako nemístné, extrémní, pro demokracii ohrožující. Podstatné a nejproblematičtější na celé věci je, že oba, jak užší vnitřní rámec, tak i širší opziční vnější rámec, konsenzuálně přijímají kapitalizmus a liberáldemokracii jako nutné východisko a nenahraditelný cíl. Kritika tak není skutečnou, systémovou kritikou, nýbrž toliko snahou v určitých ohledech systém kosmeticky dolaďovat, případně, pokud se již nějaký antisystémový kritik vyskytne, je vysmíván jako blázen a okukován jako exotické zvíře v zoo nebo pouťová zrůda, čímž systém paradoxně obhajuje sám sebe.

Tím se diskurs vnitřního rámce díky vnějšímu, širšímu rámci, stává tautologií, dogmatem, důkazem jehož platnosti je už samotná existence tohoto systému. Kritika a protisystémová revolta je interpretována cestou patologie a aberace a takto obratně přetavena v apologii stávajícího uspořádání.

Samotná neexistence alternativy je pak také jedním z ústředních dogmat systému.(3) Slovy Ericha Fromma:

„Stali jsme se kolečky byrokratického stroje se svými myšlenkami, city, smyslem pro slušnost, které jsou zmanipulované vládou, průmyslem a masovými komunikačními prostředky.“4

Vnitřní i vnější rámec systému navíc funguje na principu trychtýře, tedy aniž by se rozšiřoval, vtahuje a vsává do sebe další a další autory, myšlenky a názory, zneužívaje pro svou manipulaci instituce a jejich socializační tlak. Propaganda systému a cenzura nepohodlných názorů v něm není ani tak jednorázovou akcí, ani státním programem, ale procesem sui genera, dokladem jehož existence je působení na kolující ideje, které se stále více roztápějí, stávají se vágnějšími, méně vyostřenými a stále více se homogenizují, čímž diskuze nakonec zaniká ve prospěch posíleného společného vědomí a nekompromisního diktátu nezbytných iluzí. Empiricky to lze ukázat na třeba na stále stejnějších předvolebních programech a kampaních politických stran různého směřování, od radikální pravice po extrémní levici, od liberálů po konzervativce a někdejší zastánce autoritativní vlády silné ruky.

Iluze debaty

Efektivitu takového systému cenzury a propagandy v udržování statu quo možno vidět na příkladu bushovské doktríny vývozu demokracie a následné invaze do Iráku v roce 2003. Veřejnost byla rozdělena na jestřáby a holubice. Jestřábové horovali pro násilné svržení Saddámovy diktatury, které mělo být nutné pro posílení demokracie a tím i míru doma i ve světě. Holubice naopak agitovaly pro politiku sankcí, šíření informací proti diktatuře a podpoře demokratických proudů západního typu, pro hledání spojenců v zájmové oblasti, kteří by mohli být ve svém úsilí prosadit liberální demokracii podpořeni, aby rozložili nepřátelský systém zevnitř. Leč zcela ze zásady odmítaly užití síly. Polemika mezi jestřáby a holubicemi vytvořila iluzi svobodné debaty. Avšak ani holubice, ani jestřábi nepolemizovali s tezí, zda je maximální rozšíření demokracie západního typu skutečně zárukou světového míru a neodmítali princip vnucení vlastního politického systému jedné cizí a suverénní zemi. Lišili se jen v odpovědi na otázku, zda je to možné učinit cestou násilí a vojenské invaze anebo nikoli. Se samotnou tezí legitimity vnucování jiným své verze světa jako jediné správné a zaručující mír, už nepolemizoval nikdo.

Pokud by USA a jejich evropští spojenci byli pravými diktátorskými systémy, jednoznačně a bez diskuse by prosadili tezi jestřábů. Kdokoli by ji odmítal, byl by vystaven násilnému nátlaku, mohl by být popraven, mučen, uvězněn, poslán na nucené práce nebo do blázince. Na druhou stranu by lidé snáze cítili, že něco není v pořádku a existovalo by i riziko, že se najdou i skeptici, kteří spochybní i samotné dogma univerzality vyvážených hodnot. Moc propagandy v demokratické společnosti západního typu je tedy skryta v nevyřčených, implicitních premisách, které jsou všeobecně sdíleny a přijímány jako svého druhu posvátné pravdy, o kterých se nediskutuje a vůči kterým není vytvářena žádná alternativa. Díky tomu může systém hájit a propagovat sebe sama ještě efektivněji a důsledněji.

Avšak ani takto nastavený systém nerezignuje na užití násilí v situacích, kdy je to nezbytně nutné pro zachování jeho zájmů. Pakliže jsou takto nastavenou iluzorní diskusí a soutěží narušeny zájmy elit, ustupuje i pečlivě režírované divadlo silové represi.5 Příkladem mohou být násilím zneplatnělé volby v roce 1991 v Alžírsku nebo nedávné vojenské svržení legitimně zvoleného prezidenta Mursího v Egyptě, zinscenované a zaplacené vlivovými západními skupinami a jejich spojenci mezi arabskými ropnými monarchiemi.

Z důvodů dvojstupňové či dvojrámcové celospolečenské manipulace myšlením již těžko můžeme být opět dostatečně kritičtí, objektivní a zdravě skeptičtí. Nežijeme totiž vlastní životy, nežijeme tak, jak chceme, ale vždy jen tak, jak systém chce, abychom žili. Nemáme vlastní hodnoty, protože pasivně přijímáme ty, které se nám servíruje moderní tržní společnost, které jsme duchovními produkty, odbytištěmi jejích výrobků a konzumenty jejích mnohdy zvrácených myšlenek. Jsme oběťmi její hypnózy, kterou nám vsugerovává dlouhé seznamy falešných potřeb.

Moderní člověk si žije v iluzi, že ví, co chce, zatímco chce to, co se domnívá, že chce.(6)

Jsme vězněni v nezbytných iluzích a udržováni v co největší pasivitě. Systém nám přikazuje slast a svobodu, vzbuzuje v nás žádostivost, hamižnost a závist, dosáhnout skutečné slasti a skutečné svobody nám však zakazuje. Mezi skutečnou slastí a opravdovou svobodou a mezi tou, kterou nám systém poskytuje, systém doširoka rozevírá příslovečné nůžky, čímž jsme frustrováni a pozbýváme racionality díky vyprovokování pocitu hněvu. Tuto frustraci obracíme v nejlepším případě proti vnitřnímu rámci diskursu systémové ideologie, aniž bychom viděli, že není jejím skutečným rámcem, neboť tím je až rámec vnější, který nevidíme a který je nám zakázáno vidět, pročež je systémem účinně maskován. Takto zaslepeni hledáme uvnitř vnějšího rámce kosmetická řešení, která v reálu nic neřeší, neboť dávají jen iluzi protisystémovosti, leč ve skutečnosti jsou do něj plně integrována. V horším případě vlivem postupné socializace a nátlaku konformizmu zcela rezignujeme na možnost nalezení řešení a na smysluplnost protisystémového vzdoru. Naše frustrace neustává a nadále roste, jenže desublimuje do bazálnějších, živočišnějších sfér psychiky, kde si ji substituujeme uspokojováním těch potřeb, které máme společné s ostatními primáty či zvířaty v nejobecnějším smyslu slova, potřeb jako je ukojení chtíče sexuálního nebo potravního, tužby po sociálních kontaktech, pudu stoupat v hierarchii a dokazovat si svůj společenský status či agresivní touhy rozšiřovat a bránit svoje teritorium proti jiným tlupám. Tak se udržuje v chodu specifická podoba expandující, na úroku a spekulaci založené a globalizované ekonomiky nekonečného růstu se ziskem a nadhodnotou bez jakékoli hmatatelné protihodnoty, která je nejzákladnějším pojítkem moderních liberálně demokratických společností. Toto pojítko je následně ideologicky zdůvodňováno jako nezbytné a postrádající alternativu.

K této ideologické indoktrinaci, propagandě a manipulaci s myšlením lidí slouží hra na volby, kdy elity předstírají ochotu opustit moc a žádají lid o formální svolení zůstat, dále iluze demokratické soutěže politických myšlenek ve veřejném prostoru, potom vzdělávací, vědecké a výzkumné instituce, specifické ideologie nebo osobité a bezprecedentní podoby výkladu náboženství, masmédia, komunikační a technické vymoženosti a v neposlední řadě i produkce literární, hudební či filmová.

E. Fromm to vysvětluje barvitě:
„Zpráva o bombardování města a stovkách mrtvých lidí je bezostyšně přerušena anebo následována reklamou na mýdlo či víno. Tentýž hlasatel stejným sugestivním, podbízivým se a autoritativním tónem, který právě užil, aby ve vás vyvolal silný dojem ze závažné politické situace, nyní vnucuje svému posluchačstvu přednosti jedinečné značky mýdla, jehož výrobci si předplatili rozhlasovou reklamu. Filmové aktuality ukazují banální myšlenky, či zprávy o tom, co s oblibou snídá nějaká umělecká debutantka a na téže straně nás s toutéž vážností seznamují s důležitými vědeckými a uměleckými výsledky. Proto jsme přestali mít ke všemu, co slyšíme, opravdový vztah. Už přestáváme být vzrušení, naše city a náš kritický úsudek se nám staly překážkou a konec konců, náš postoj k tomu, o co ve světě jde, se ztenčil a zakrněl. Ve jménu „svobody“ ztrácí život veškerou strukturu; je složen z mnoha malých kousků, oddělených jeden od druhého a postrádající jako celek vůbec nějaký smysl.“7

Smysluplně oponovat takovému systému je možné jen tehdy, nabídneme-li alternativní světonázor, který je možno postavit do přímé opozice a konfrontace a který se bude efektivně bránit případnému vtažení do popisovaného systémového trychtýře, světonázoru, který již z principu nemůže protéci nálevkou.

Nárůst objemu známých poznatků a exponenciální růst množství informací, které jsou v oběhu, nijak nezaručuje lepší informovanost populace.

Realitou se stává pravý opak. Množství údajů vysoce převyšuje kognitivní kapacity recipientů a ti mají stále větší problém odlišit, které informace jsou relevantní a které nikoli, resp. které jsou pravdivým obrazem reality a které jsou účelově zkreslené. Když pražský novinář a spisovatel Egon Erwin Kisch naschvál a s úspěchem jedněm místním novinám podsunul reportáž o nedalekém požáru, kde si hromadu údajů nestydatě přimyslel, hlavní redaktor konkurenčních novin Kischově nadřízenému posléze řekl: „Zvláštní, jiní si vždy vymýšlejí zajímavé lži, ale vy vždy uvádíte tu nejnudnější pravdu.“8

Pravdou dnes není to, co lze dokázat, ale to, co tvrdí a opakují všichni.

S ústupem textu ve prospěch obrazu a nárůstem celkového objemu informací se ztrácí nejen úloha přesnosti a pravdivosti dané informace, ale i nutnost vsadit ji do celkového kontextu, tedy kdo to udělal, co udělal, proč, kvůli čemu, kdy a s jakým následkem. Veškeré poselství nese rychle se střídající obraz, který mocně působí hlubokým emocionálním šokem, ale skutečný kontext nemá možnost pokrýt. Díky tomuto obratu začíná veřejnost vnímat ty události, které jsou schopny vytvořit více silných a zapamatovatelných obrazů, jako důležitější, než ve skutečnosti mohou být. Aby informace byla aktuální, je potřeba, aby přišla ihned, což znemožňuje její kvalitní přípravu.9

Infotainment

Dalším neblahým předpokladem je objevení se toho, co Američané nazývají infotainment (information + entertainment, tj. informace + zábava), tedy „infozábava.“ Publicista a znalec současné společnosti Neil Postman napsal o tomto jevu knihu Ubavíme se k smrti (Amusing Ourselves to Death, 1985). Smrtí myslí smrt kultury jakožto nezbytné součásti lidského života:
„Když se národ dá svést triviálností, když kulturní život hodnotíme jako ustavičnou zábavu a televizi jako gigantickou fabriku na zábavu, národ je ve velkém nebezpečí.“10 Na jiném místě uvádí:

„Bez většího protestu a pro veřejnost skoro nepozorovaně se politika, náboženství, informace, sport, osvěta i hospodářství v masmédiích proměnily na doplněk zábavního průmyslu. A právě díky tomu začínáme být národem, který se ubaví k smrti.“11

Problémem způsobeným jednak přetavením intelektuální činnosti v zábavu a druhá k částečně související nedostatečnou distribucí vědeckého poznání je stále se zvětšující rozpor mezi vědou a popularizací vědy. Věda, protože chce zůstat vědou, uznává své limity, zatímco popularizace vědy, cílící laické masy, častokrát prezentuje různá, mnohdy protichůdná vědecká zjištění jako konečné a jediné pravdy. Navíc stále větší propast zeje mezi teologií a filozofií na straně jedné a vědami, obzvláště přírodními, na straně druhé. Na toto reagoval již roku 1959 C. P. Snow v díle The two cultures (Dvě kultury) a po něm roku 1995 John Brockman sborníkem esejů a rozhovorů se současnými špičkovými matematiky, fyziky, informatiky a bilogy, nazvaném The third culture (Třetí kultura, česky vyšlo r. 2008).12

Diskurz

Otvírají se rozpory mezi třemi kulturami, třemi písemnými tradicemi euro-atlantického prostoru, či třemi diskurzy tvořícími současnou intelektuální debatu, tedy (1) diskursem především přírodních věd prosazujícím přísně vědeckou metodu, (2) diskursem tvořeným jednak z minulosti přetrvávajícím subdiskursem teologie a dále subdiskursem filozofie a literárněvědeckých disciplín, hájícím své, od 19. století již tradiční, právo být jedinými moderními mysliteli a (3) diskursem populárně-vědeckým. Tyto rozpory vznikají proto, že na základě současných populárněvědeckých interpretací nelze pochopit vědecký diskurs, proto, že filozofové a humanitní myslitelé ustrnuli nejpozději v době před půl stoletím, kdy se objevila postmoderní kritika a novodobé, přehodnocené koncepty v jádru vycházející z marxismu, a též proto, že se v reakci na tyto jevy zhostili mnozí vědci velmi obtížného úkolu vyjadřovat se k otázkám humanity jako celku, což je nesmírně chvályhodné a skvělé, ale vzhledem k nastavení současného systému je to takřka nemožné zvládnout, protože tito odvážlivci sami podléhají vlastním omezením, jsou zatíženi specifickým druhem scientizmu a iracionálním, nedokázatelným přesvědčením o mesianistické úloze především přírodních věd, kvůli čemuž nejsou pro tento úkol dostatečně metodicky vybaveni a teoreticky připraveni. Nadto první a druhý diskurs spolu vůbec nekomunikuje a pro komunikaci s laiky využívá diskursu třetího. Ten ovšem nemá pro formulování holistického syntetizujícího pohledu dostatečnou odbornou průpravu.

Ideologická schémata

V našich zeměpisných šířkách specifickým epistemologickým předpokladem jsou importovaná ideologická schémata. Od konce 90. let 20. století byl prostor bývalého Československa (nejprve a dodnes silněji v Česku, méně výrazně na Slovensku, kde začal tento proces později, ale o to urputněji) ovlivněn původně americkou doktrínou extrémního neoliberalizmu, prosazující co nejmenší vliv státu na ekonomiku a co nejtěsnější sepjatost místních zahraničních politik s politikou USA a jejích spojenců v rovině vojenské, ekonomické i kulturní. Prosazují maximalizaci ekonomického zisku, co nejmenší zdanění nejbohatších, co největší míru privatizace veřejných institucí, likvidaci bezplatného vzdělání a lékařské péče a glorifikují individualistické pojetí svobody a morálky. Nepřímo navazují na odkaz kontroverzní ultralibertariánské spisovatelky, Američanky ruského původu Ayn Rand (roz. Alisa Zinověvna Rozenbaum, žila v letech 1905-1982) a její knihyAtlas shrugged (Atlas pokrčil rameny, 1957), prosazující teze o neschopných příslušnících nízkých sociálních vrstev, kteří sami mohou za své neúspěchy a kterým v zájmu zachování růstu blahobytu všech není radno pomáhat, neboť by to zatěžovalo společnost a bylo by to křivdou vůči zásluhám nejschopnějších, tedy nejbohatších. S takřka posvátnou bázní se tito jedinci oddávají všemu, co přichází z pravicového až ultrapravicového politického spektra na opačné straně Atlantského oceánu. Nadšeně přijímají černobílou vizi světa načrtnutou teoretiky neokonzervativní frakce uvnitř republikánské strany. Především pak nepokrytě hájí všechny expanzivistické snahy svých amerických patronů, chlebodárců a guruů.

Byla založena celá řada občanských sdružení, vydavatelství, iniciativ, hnutí a myšlenkových tanků, které tyto teze prosazují. Jejich přítomnost a nepřítomnost alternativ k nim sahá natolik daleko, že u nás prakticky okupují celý prostor vyhrazený pro tzv. třetí sektor. Charakteristická je pro ně vypjatá rusofobie, jednostranně protipalestinský pohled na blízkovýchodní otázku a alergické reakce na jakákoli sociálně citlivější řešení, odsuzovaná jako plíživý návrat bolševizmu. Stáli u nás za agitací pro válku v Iráku v roce 2003, vytrvale horovali proti EU a evropské integraci a naopak v letech 2005-2008 agitovali pro umístění americké radarové základny v Brdech.
Pořádají semináře, soustředění a agitaci mezi čerstvými absolventy politologie, sociologie, práv nebo žurnalistiky, čímž si budují síť expertů, kteří mají jejich výsadní postavení zajišťovat do budoucna. Mají i odpovídající webovou prezentaci, k tomu rozsáhle podchycenou blogosféru a jsou v mediích několikanásobně citovanější, než většina odborníků z akademického prostředí.

Poznámka redakce: ( Epistemologie – Teorie poznání (z řec. epistémé znalost, schopnost) je filozofická disciplína, která zkoumá lidské poznání, jeho vznik, proces a předmět. Taktéž gnozeologie (z řeckého gnósis – poznání + logos – slovo, řeč).

1GALBRAITH, John Kenneth. 1983 The anatomy of power. Převzato z ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 11.
2CHOMSKY, Noam. POSAVEC, Robert. GRUBAČIĆ, Andrej. 1994.op. cit., str. 10.
3Ibid., str. 72.
4FROMM, Erich. 1992. Mít nebo být? Praha: Naše vojsko, str. 10.
5CHOMSKY, Noam. POSAVEC, Robert. GRUBAČIĆ, Andrej. 1994.op. cit., str. 94.
6 FROMM, Erich. 1993. Strach ze svobody. Praha: Naše vojsko, str.132-133.
7Ibid., str. 132.
8KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. Uvod u znalost o medijima i komunikologiju. Zagreb: Smjerokaz 2000, str. 117.
9RAMONET, Ignatio. PACVOŇ, Michal (překl.) 2003. Tyranie medií. Praha: Mladá fronta, str. 67.
10POSTMAN, Neil. 1985. Amusing Ourselves to Death, New York. Citováno dle ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit, str. 27.
11Ibidum.
12Pro širší diskuzi o tématu viz BROCKMANN, John. MARKOŠ, Anton. NOVÁK, Ondřej (překl.). 2008. Třetí kultura – za hranice vědecké revoluce. Praha: Academia, str. 7-23.

Jeden komentář

Comments are closed.