Pod pokličkou islámské hrozby, díl 1., aneb propaganda dnes

Library of Congress, Prints & Photographs Division, Look Magazine Photograph Collection. Call number LOOK - Job 69-5080

Současnost je svědkem neobyčejného nárůstu protimuslimské propagandy a demagogie zneužívající v základu sice reálné, leč neúměrně přeceňované hrozby radikálních a extrémních islamistických militantů a teroristů. Strach z muslimských spoluobčanů nabírá na iracionalitě a pomalu přerůstá v příslovečného bubáka pod postelí v dětském pokoji.

Nyní upozorním na nejspolehlivější techniky tohoto celospolečenského brainwashingu. Budeme se snažit zodpovědět otázku smyslu tohoto dění a načrtnout cestu, jak se z tohoto začarovaného kruhu dostat ven.

Základním společným jmenovatelem je manipulace myslí. Slovo manipulace je odvozeno z latinského manus, tj. ruka. Slovo manipulus označuje někoho zručného, člověka šikovných ručiček. Název manipul se používal pro majestátní rukávec, který nosili římští úředníci, nebo později katoličtí kněží až do reformy obřadu ve 20. století, a který byl tedy v historii odznakem imperiální, nebo posléze církevní moci. Manipulace je tedy takové užívání moci, které zručně přetváří manipulované v loutky v rukou manipulátora. Jde o „úmyslné zacházení s lidmi jako s neživými věcmi za ignorování jejich vůle a vědomí.“ Toto může probíhat přímo, kdy si manipulovaní plně uvědomují, že vlastně jednají proti své vůli, i nepřímo, kdy vůbec netuší, že jsou někým manipulováni. Jakmile manipulovaný zjistí, že je manipulován, brání se antimanipulací, tedy nějakou formou odporu, vymaňující se strategie. Proto je, za současné neexistence mohutného represivního aparátu totalitního typu, nejefektivnější manipulace nepřímá.

Manipulace nemusí být vždy negativní, záleží na její motivaci a zisku. Rozlišujeme manipulaci altruistickou, jako např. také při výchově dítěte rodiči, nebo v práci sociálních pracovníků apod. Nebezpečná je však manipulace egoistická, využívající druhé lidi pro dosažení cílů manipulátora. A o té hovoří i tento text.

Vycházím z oprávněného předpokladu, že základem jakékoli manipulace mysli je jednak znemožnit socálně znevýhodněným vrstvám v přístupu k poznání mechanizmů manipulace a druhak dosáhnout jejího celospolečenského schválení. Klíčovým principem a společným jmenovatelem všech technik je organizované hloupnutí a podpora kolektivní stupidity, dosahovaná cestou prohlubováním propasti mezi úrovní poznání a kompetence mezi manipulátory a manipulovanými tak, aby ji takřka nešlo překlenout. Pod organizovaným hloupnutím myslím záměrný a následně společenským konsensem přijatý pokles úrovně kultury a jejích obsahů, zvýšení míry sugestibility mas, setření hranice mezi vážným a zábavným, úpadek kritického myšlení, zdravého rozumu a lenost v užívání vlastního úsudku.

Hloupnutí populace je dosahováno rozličnými prostředky, některé se spolupodílejí a některé jsou sami důsledkem tohoto hloupnutí, přičemž jeho intenzitu samy dále zvyšují. Mezi nejdůležitější patří (1) absurdita, (2) pavěda a pseudověda, (3) ekonomická bída, (4) přebujelá byrokracie, (5) drogy a alkohol, (6) hlad a nedostatek základních zdrojů, (7) iracionalita, (8) mocenské zneužití ideologie a náboženství, (9) medializace násilí a pornografie, (10) šíření masmediálních dezinformací a propagandy (11) poškozování životního prostředí a (12) nesmyslné zbrojení a válčení. [1]

Ideálním nástrojem jsou tomu masmedia a jimi šířená propaganda. Termín propaganda je odvozen z latinského propagare, tedy rozšiřovat, štěpit, vyhánět výhonky. Šlo o výraz, kterým starořímští vinohradníci označovali rozmnožování vinné révy a řízkování jejích hlav. Křesťanští církevní otcové tento výraz poprvé přeneseně užili i pro svou misijní činost, jako propaganda fideo značili snahu šířit ideje křesťanství. Daleko později, poté, co byla zneužita totalitními režimy, zejména nacistickým Německem, získala propaganda dnešní negativní konotaci. Lze ji definovat jako „proces kontroly informací, usměrňování veřejného mínění a předepisování vzorců chování,“ případně jako „záměrný a systematický pokus ovlivňovat chápání, manipulovat smýšlením a bezprostředním jednáním lidí s cílem dosáhnout reakcí shodných se záměry propagandisty.“ [2] Propaganda působí slovem a obrazem, jde o specifický druh informování, kterým propagandista záměrně buduje a upravuje myšlenková schémata recipientů propagandy tak, aby ovlivnil jejich rozhodování jemu vyhovujícím směrem a způsobem. Propagandu lze tedy výstižně popsat jako komunikační manipulaci, jinak řečeno proces řízení veřejného mínění a úmyslné usměrňování informačního toku, za účelem manipulace se vzorci chování.

Ohledně klíčové úlohy masmedií pro tento účel lze vzpomenout, že tvůrci hesla Masmedia v uznávané Blackwell Encyclopedy v čele se sociologem Williamem J. McGuirem tvrdí, že funkcí těchto masových sdělovacích prostředků je ovlivňovat přesvědčení, postoje anebo chování příjemců v přesně zvoleném směru. Toho je dosahováno cestou reklamy, konkrétní politické kampaně, nebo kampaně za změnu životního stylu konkrétním způsobem, prohlášení a projevů mluvčích a zástupců státních institucí, masové ideologické indoktrinace žádoucími názory a popularizace společensko-kulturních rituálů, upevňujících status quo. [3] Moc masmedií spočívá (1) v omezení role příjemce zprávy z rovnocenného komunikátora, jakým je v případě mezilidské komunikace, na pouhého diváka a (2) v rychlosti a efektivitě této komunikace, která umožňuje zasáhnout za krátkou jednotku času miliony takových recipientů. Tím, že masmedia reprezentují jen nenáhodně zvolenou část celého diskursu, stávají se jimi prezentované názory z osobních pohledů výpověďmi společnost ustavujícími, nebo institucionalizovnými či politickými. [4]

Propaganda nemusí být vždy sestavena výhradně ze samých lživých tvrzení, ale celkový obraz, jakým vykresluje realitu, je lživý vždy. Naopak, čím dovednější a umnější propaganda je, tím méně operuje s jasně lživými a jednoduše vyvratitelnými tezemi. Propagandistický diskurs mnohdy říká také pravdu, ale informuje jen o jedné části celé skutečnosti a záměrně zastiňuje druhou. Proto je v tomto ohledu totožný s cenzurou. Ale ne každá cenzura je i propagandou, protože cenzura z předkládané zprávy pouze amputuje nepohodlné informace, bez nutného záměru někoho nějak ovlivňovat.

Vyjadřuji proto přesvědčení, že propaganda je na základě výše uvedených definic manipulací v procesu informování a jako taková je neetická a morálně špatná právě z těchto dvou důvodů – (1) nerespektuje realitu v její celistvosti a komplexitě, svůj způsob její malkonstrukce vydává za skutečnost a (2) záměrně omezuje svobodnou vůli, jednání a rozhodování těch, na které cílí.

Propaganda je zločinem proti informaci (a pravdě) na straně jedné a zločinem proti příjemci informace na straně druhé, neboť mu upírá schopnost kriticky myslet a svůj názor si tvořit sám, tedy, dle propagandistova vidění světa adresát propagandy není kompetentní k tomu, aby samostatně myslel.

Kontrapropaganda není jen opačná, nepřátelská propaganda, která je z podstaty věci stejně neetická. Je, či měla by být, naopak hluboce etickou snahou manipulativní propagandu a demagogii monitorovat, demaskovat, odrážet, čelit jí a porážet ji.

Nezbytnou podmínkou fungování jakéhokoli lidského společenství v dnešní globální vesnici je dostatečná informovanost o (1) vnějším světě, tj. jiných lidských společenstvích a lidstvu jako celku, (2) vlastním společenství a jeho postavení mezi jinými společenstvími a (3) o minulosti vlastního i ostatních společenství, jakož i jejich vzájemných vztahů. [5] Podle studie The structure and funcion of communication in society (1948) z pera klasika sociologie medií Harolda D. Laswella musí informování a společenská komunikace plnit tři základní účely: (1) informovat o všech změnách a okolnostech, nejen o těch ohrožujících bezpečnost životních podmínek daného společenství, ale i těch, které mohou stimulovat jejich zlepšení, (2) informace mobilizující k činnosti, nejen té mající za cíl vyloučení hrozby, ale i té, která se snaží využít pozitivní možnosti a (3) informace o optimálních přístupech a postupech jednání v obou druzích těchto situací. [6]

Právě informace z těchto tematických okruhů byly systémově blokovány v bývalém Východním bloku a velkou měrou se podílely na jeho zhroucení po roce 1989. Vyjadřuji obavu z toho, že ve vztahu k islámu a tzv. muslimskému světu ani dnes není zajištěna jejich ideální průchodnost a tato je navíc s postupujícím časem stále více oklešťována  a zplošťována.

Také třeba zdůraznit, že protiislámská manipulativní propaganda dneška není vždy nutně islamofobií a ne každá islamofobie je vždy nutně také protiislámskou propagandou. Islamofobní akt je zhmotněním hysterie z muslimů či jejich projevů skutečných, nebo domnělých, případně krajní antipatii vůči  lidem, u nichž pachatel předpokládá příslušnost k islámu (analogicky k jiným sentimentům proti jiným skupinám lidí, jako rusofobii, germanofobii, judeofobii apod.) a splňuje literaturou uváděná kritéria projevů, vyvolávání a šíření nenávisti (např. charakteristiky dle typologie Runnymede Trustu).

Podstata zlovolnosti protiislámské propagandy naproti tomu často vynikne až při konfrontaci s jiným, objektivnějším pohledem na islám a muslimy. Protiislámská propaganda je však s islamofobií nerozlučně spjata, neboť  má za cíl její budování, šíření a upevňování v populaci za nějakým účelem, často takovým, který s islámem a muslimy v konečném důsledku nemá vůbec nic společného. Potom i otázka, zda je šiřitel takové propagandy sám islamofobem, či nikoli, pozbývá smyslu. Relevantní je naopak nabídnout jiný, konkurenceschopný pohled na danou problematiku, který se vymyká všeobecně rozšiřované představě hrozby a ohrožení.

Redukcionistickým by dále bylo i přesvědčení všechny nepravdivé a poškozující informace, které např. právě o islámu masmedia produkují, jsou zákeřnou propagandou. Často se může jednat o pouhou neznalost, ačkoli je nefundované a proto neobjektivní informování o tématu, o kterém novináři chybí patřičná odborná průprava, prohřeškem proti profesionalitě a etice žurnalisty. [7]

Upozorňujeme, že podobná manipulace a níže načrtnuté propagandistické postupy platí všeobecně. Mohou se týkat libovolné problematiky, strašák islamizace je jen velmi vhodným, aktuálním, chytlavým a názorným příkladem tohoto jevu. Podobně propagandistický styl informování lze shledat též v otázkách jaderné energetiky, globálního oteplování, geneticky modifikovaných potravin, sociálních a ekonomických reforem, finančních a politických krizí doma i v zahraničí, otázkách genderu a sexuality či domácích porodů apod. Budeme-li tolerovat propagandistické medializování jednoho tématu, kde je to v souladu s našimi názory a naším hodnotovým systémem, aniž bychom ji odhalovali a rozkrývali, může se stát, že tímto mlčky odsouhlasíme budoucí použití stejného modelu propagandistické manipulace i tam, kde nám to už tak příjemné nebude. Objektivní a zodpovědná reprezentace skutečnosti v médiích a právo na nikým neomezovaný přístup k informacím se tak stává, vojenskou hantýrkou řečeno, důležitým opěrným bodem, který musíme bránit všichni a kótou, jejíž pád do rukou nepřítele, tedy v našem případě manipulátora, nesmíme připustit.

Právem nejnenáviděnější a nejbezostyšnější propagandisté byli bezesporu klasičtí demagogové Třetí říše.

Nacistický diktátor Adolf Hitler v Mein Kampfu identifikoval příčiny porážky Německého císařství v I. světové válce jako selhání a prohru především na poli propagandy. Filtrování informací a odstraňování těch nebezpečných pro systém bylo během jeho vlády programové. Podle nacistického „führera“ právě intelektuální výchova a úcta ke znalosti jako taková bylo něco, co nabourává pedagogický systém nacizmu a kazí oddanou árijskou mládež.

Hitler svými projevy dokázal přesvědčit a strhnout masy, jak dokázaly obrovské volební úspěchy NSDAP a následné převzetí moci v Německu. Hitlerovy projevy k masám měly podobný sloh, stavbu a svou emotivní a dramatickou skladbu. Mechanismus Hitlerových projevů byl prostý. Střídal opravdovou vážnost s vypjatostí, až hysterií. Plně se do svých stavů vžíval a byl sám sebou unášen. Byl hluboce přesvědčen o správnosti a nevyhnutelnosti toho, co říkal.

Hitler v Mein Kampfu napsal:

„Lid je většinou založen a usměrněn tak žensky, že jeho myšlení a jednání daleko víc než chladná rozvaha určuje citové rozpoložení.“ [8]

Dále uvádí:

„Masa se neřídí zákony objektivity a přesvědčování, její síla tkví ve fanatismu víry, a nikoli [v síle] vědění. Protože též nesnáší žádné polovičatosti, chce mít vše srovnáno do jednoznačných schémat: nenávist či lásku, právo nebo křivdu, pravdu nebo lež, jen ne žádné směsi, kritičnost, třídění, domnělé duchaplné nápady. Žádá jednoduché a obecně srozumitelné závěry, jichž nesmí být mnoho a k nimž je nutno vždy znovu a znovu z různých stran dospívat a opakovat je bez ustání a při každé příležitosti.“ [9]

Ke smyslu propagandy se zvrácený nacistický vůdce vyjadřuje slovy:

„Propaganda tu není proto, aby ustavičně přinášela blazeovaným mladým pánům interesantní změnu, nýbrž aby přesvědčovala masy. Ty však potřebují při své těžkopádnosti vždycky určitý čas, než jsou schopny vzít nějakou věc na vědomí, a jejich pozornost upoutáme jen tehdy, opakujeme-li základní pojmy tisíckrát. Žádná změna nesmí nikdy měnit obsah toho, co se propaguje, nýbrž musí vždycky nakonec říkat totéž. Ale potom s úžasem shledáváme, k jakým ohromným, skoro nepochopitelným výsledkům taková vytrvalost vede. Každá reklama, ať je to v obchodě nebo v politice přináší úspěch jen tím, že se vytrvale, stejnoměrně a jednotně opakuje. Jistě se musí heslo osvětlit z různých stran, ale každá taková úvaha se musí zakončit oním heslem samým.“ [10]

Nesmírně talentovaný propagandista a nacistický demagog Joseph Goebbels, který následně vybudoval kolem Hitlera kult neomylnosti, vypracoval následující zásady propagandy, které se v jistých modifikacích s úspěchem využívají dodnes [11]:

  • Propagandista musí mít přístup jak k informacím o událostech ve společnosti, tak i k informacím o veřejném mínění.
  • Propagandu musí plánovat a provádět pouze jediná autorita, kterámusí vydávat všechny pokyny týkající se propagandy, musí tyto pokyny vysvětlit důležitým osobnostem a udržovat jejich morálku, musí mít přehled o ostatních činnostech, které mohou propagandu ovlivnit.
    Při plánování určité akce musí být zvažovány důsledky pro propagandu.
  • Propaganda musí ovlivnit politiku a akceschopnost nepřítele. Tohoto vlivu lze dosáhnoutzamlčením propagandisticky žádoucích materiálů, pomocí nichž se nepřítel může zásobit užitečnými informacemi, otevřeným šířením propagandy, jejíž obsah nebo tón způsobí, že nepřítel dospěje k požadovaným závěrům, směrováním nepřítele prozrazením aktuálních informací o sobě, potlačením jakékoliv zmínky o požadované aktivitě nepřítele, pokud by tato zmínka mohla tuto aktivitu zdiskreditovat.
  • Pro spuštění propagandistické kampaně musí být dostupné neutajované operační informace.
    Propaganda musí vzbudit zájem veřejnosti a musí být proto šířena sdělovacími prostředky, které vzbuzují pozornost.
  • Věrohodnost propagandy určuje, zda ji veřejnost bude považovat za pravdivou nebo lživou.
    Účel, obsah a efektivnost nepřátelské propagandy, síla, metoda šíření a povaha aktuální propagandistické kampaně určuje, zda veřejnost nepřátelskou propagandu bude ignorovat nebo ji odmítne.
  • Věrohodnost, informační obsah a metody šíření ovlivňují, zda propagandistické materiály budou cenzurovány.
  • Materiály nepřátelské propagandy lze využít, pokud mohou snížit prestiž nepřítele nebo mohou nějak podpořit cíle vlastní propagandy.
  • Místo „bílé“ propagandy lze použít „černou“ propagandu, pokud bílá propaganda je méně věrohodná nebo vede k neočekávaným důsledkům.
  • Propagandu musí šířit vůdci s prestiží.
  • Propaganda musí být správně načasována:Propaganda musí zasáhnout veřejnost dříve než propaganda nepřítele.
  • Propagandistická kampaň musí začít v optimálním okamžiku.
  • Téma propagandy se musí opakovat do té doby, dokud nepoklesne její účinek pod určitou hranici.
  • Propaganda musí označit události a lidi jasnými frázemi nebo slogany, kterémusí vzbudit požadovanou odezvu, jíž veřejnost reagovala v minulosti, musí se snadno zapamatovat, musí být používány znovu a znovu, avšak pouze v odpovídajících situacích, musí být sami sobě důkazem.
  • Propaganda na domácí frontě nesmí vzbuzovat falešné naděje, které by budoucí události mohly zvrátit.
  • Propaganda na domácí frontě musí vytvářet optimální úroveň obav a úzkosti.Propaganda musí vyvolávat úzkost z důsledků případné porážky.
  • Propaganda musí zmenšovat obavy a úzkost (jiné, než z důsledků porážky), které by byly příliš velké a jichž by se lidé sami nemohli zbavit.
  • Propaganda na domácí frontě musí zmenšovat dopad frustrace. Nevyhnutelné pocity frustrace se musí předpokládat a musí se šikovně využívat.
  • Propaganda musí usměrňovat agresivitu veřejnosti jasným označením terčů nenávisti.
    Propaganda nemůže bezprostředně ovlivnit silné opačné tendence, ale musí nabízet určitý způsob činnosti nebo zábavy.
  • Podstata propagandy a cenzury ve zdůrazňování pohodlných a zamlčování negativních informací zůstala tatáž i dnes. Smyslem propagandy je přinutit lidi dělat ve vztahu k předmětu propagandy to, co by nikdy neudělali, pokud by o předmětu měli všechny relevantní informace. To platí vždy, v minulosti stejně jako v současnosti.

Jen způsob, jakým se kýženého efektu dosahuje, se změnil. Informace už není vzácností jako v dobách minulých, naopak, moderní konzument masmedií je informacemi přesycen, žije v uměle vytvářeném mediálním chaosu. Proto se nepohodlná informace zastíní, doslova zavalí přebytkem informací pohodlných, kterými je recipient natolik zahlcen, že si ani nevšimne, že nějaké střípky mozaiky chybí.

Zatímco na počátku 20. století vizionář totalitarizmu, britský spisovatel George Orwell v románu 1984varoval před nástupem politické kultury útlaku, kdy moc udržuje pořádek nepohodou, bolestí a násilím, což se naplnilo v dějinách fašistických diktatur, či SSSR a jeho satelitů, na konci téhož století varuje další britský dystopista, Aldous Huxley v románu Brave New World (česky vyšlo jako Konec civilizace), že přichází politická kultura požitků, umožňující udržovat moc nabízením slasti. [12]

Nejnebezpečnější na této totalitě slasti je, že na rozdíl od totality útlaku, kde si lidé alespoň uvědomují nátlak, který je na ně vyvíjen, zlo, kterému jsou vystavováni a bouří se proti němu, v totalitě slasti k ničemu takovému nedochází. Naopak, masy ji přijímají s vděkem jako dobrou a žádanou i pokud dosáhne jen bazální kulturní úrovně. Hrozba násilím, nepohodou a bolestí v totalitě slasti není měřitelná, poněvadž existuje jen v myslích lidí jako obava a úzkost ze ztráty nabízené slasti.

Jde o zotročení mysli stejně zločinné jako nacizmus nebo stalinizmus (aniž zlehčujeme jejich dějinné hrůzy), jelikož se stejně nepředvídatelnými následky deformuje psychiku lidí a v jeho jménu se taktéž páchají nevýslovné zrůdnosti.

Hrubá a nestydatá propaganda totalit tedy ustoupila ke skrytější a obtížněji detekovatelné propagandě západních liberáldemokratických systémů, které se vypomáhají špičkovou a bravurní masmediální manipulací.

M.T. Ilowiecki definuje masmediální manipulaci jako nejasný, úskočný a neupřímný výběr informací i jazykových prostředků užitých k jejich vyjádření s cílem (1) ovlivnit názory, nálady a myšlení jiných lidí a (2) získat možnost řídit jednání lidí a dosáhnout tím svého cíle a užitku. [13]

Liberální demokracie odmítají jako diktaturu silové vymáhání oficiálního názoru, proto sahají ke kontrole nejen činů, ale i názorů touto cestou propagandy a indoktrinace skrze sociální instituce. Ustavují platformu přijatelných názorů, co je mimo ně, přehlušují a uvnitř ní vytvářejí názorové proudy  agresivnějších, kteří stojí včele, a méně průbojných, kteří je pro jejich agresivitu kritizují. Nicméně klíčová myšlenková schémata, která určují tuto platformu, respektují všichni, přímo anebo nepřímo. Tím jsou posilována a stávají se státním kultem a politickou teologií. Liberálně-demokratický systém politický a moderní kapitalismus jako systém ekonomický okolo sebe vytváří neproniknutelnou síť, jakýsi Matrix, ve kterém jsou uvězněni občané nejen fyzicky, ale i duševně a duchovně. Zbývá pak jen prosadit daná dogmata, která Noam Chomski nazývá nezbytnými iluzemi, ve veřejném mínění jako jediná správná. Proto je dle něj propaganda pro demokratické systémy tím, co představuje pro autoritářské systémy diktátorské násilí. [14]

Jste svědky a více méně také aktéry potenciálně nebezpečného historického souběhu rozmanitých podob krize euro-atlantského kulturního prostoru. V takových podmínkách se v Evropě obvykle rodily světové války. V naší situaci a v našem případě by ovšem totální válka mezi tímto prostorem a prostorem s většinově muslimským obyvatelstvem měla devastující dopad na lidstvo jako celek. Mějte na zřeteli, že jste to vy, lidé, kdo tvoří masu světových muslimů a světových nemuslimů. A zároveň právě vy jste definováni obrovským množstvím dalších epitetů, nežli pouze nálepkami muslim a nemuslim. Vaše identita není jednoduše redukovatelná jen na to, zda jste nebo nejste muslim či nemuslim. Vzájemné vztahy mezi námi se v budoucnu odehrají právě takovým způsobem, jaký si my sami od nynějška zvolíme. Především na nás dnes záleží, nakolik konfrontační budou tyto vztahy zítra.

Žel, cesta konfliktu již byla nastoupena, nejdříve 11. zářím a nejpozději v okamžiku, kdy během tzv.arabského jara západní mocnosti nabídly svrhávaným sekulárním diktátorům azyl, odmítli řešit Asadovu represi syrského revolučního hnutí a svrhli prvního demokraticky zvoleného prezidenta Egypta. O tom, že konflikt již probíhá, svědčí aktuální světové dění i rétorika všech zúčastněných stran. Otázka už tedy nezní, zda střet nastane, protože už nastal, ale spíše kam až přeroste, jakou formou proběhne a je-li skutečně nevyhnutelné a bezpodmínečně nutné, aby vyvrcholil právě ozbrojeným bojem. A válku si přece nepřejeme nikdo, protože by neměla vítězů, jen samé poražené.

Je však důležité poznamenat, že neexistuje válka světů, neexistuje boj civilizací v podobě postulované Samuelem Huntingtonem ve Střetu civilizací (1993), už jen proto, že hranice jím spatřovaných civilizací jsou neostré a ony samotné jen těžko definovatelné. Zcela jasně ovšem existuje drtivá kolize paradigmat a mentálních modelů v myslích lidí, kteří s jejich pomocí konstruují své vidění světa. Znovu zdůrazňuji, že čím více nás bude přesvědčeno o nevyhnutelnosti a esencialitě války všech muslimů proti všem nemuslimům, tím spíše tato válka nastane. Pokud se do ní necháme vmanipulovat a vtáhnout, pravděpodobně půjde o život nám všem.

Odhaduje se, že např. již použití pouhých 0,03 % v současnosti existujícího světového jaderného arzenálu v jednom jediném lokálním konfliktu může mít na svědomí celosvětovou klimatickou změnu, která ohrozí lidskou civilizaci v podobě, jak ji známe. [15]

Mechanizmy manipulace a propagandy jsou reálné, fungují a jsou široce využívány s měřitelným (a velkým) úspěchem a ziskem, klasicky například v reklamách. Mají epistemologický, psychologický, sociální i ekonomický rozměr, mohou na jedince vyvíjet nátlak na vícero úrovních současně a jejich působení se znásobuje. Nicméně uposlechnout reklamu na smrtící nenávist a vyhlazovací válku, nechávaje sebe sama zaprodat válečnému štváči jako kus zboží v supermarketu, je nebezpečnou stupiditou. V každém člověku třeba vidět především lidskou bytost.

Strategie úspěšné antimanipulace spočívá v (1) zapamatování si manipulátorů, propagandistů, demagogů, lhářů či podvodníků a dlouhodobém sledování jejich chování, (2) zvýšení mentálního i fyzického úsilí na odhalení podvodu, jako je vytrvalé studium, kritické myšlení či opatrná skepse a (3) budování si pojistných rezerv pro případ, že propagandu neodhalíme a neeliminujeme včas.

V propagandě a demagogii okolo vás tedy hledejte skrytá poselství, rozpory a motivace a snažte se vyhledávat další a další triky. Takto budete vůči ní prakticky imunní. Také jednejte opatrně a patřičně rezervovaně pro případ, že budete přeci jen napáleni.

Masmedia jsou ideálním nástrojem propagandy elit a upevňování stávajícího systému, slouží k prosazování celospolečensky sdílených idejí za účelem produkce pro society v podstatě nezbytné konformity a konsensu. Toto není samo o sobě ani dobré, ani zlé, vše totiž závisí na obsahu, který je těmito komunikačními kanály poskytován. Jeho etické zhodnocení je úkolem vás, recipientů.

Váš každodenní postup získávání informací proto přizpůsobte těmto skutečnostem a znalosti, kterou jste získali. Aplikujte dovednosti a postupy, které jste si osvojili. Přemýšlejte kriticky a neukvapujte se, ani se nenechte nikým ukvapovat. Vyplatí se investovat čas, vůli a energii. Mějte otevřenou mysl a pečlivě zvažujte každý svůj krok. Buďte eticky uvědomělými a odpovědnými recipienty.

Objektivita znamená uvědomit si svou předchozí znalost a pohledy, se kterými přistupuji k nové informaci, všechna možná zkreslení, která mne mohou ovlivňovat při zaujímání stanoviska a vědomé zřeknutí se pokřivování a záměrného zamlčování nepohodlných skutečností. Každý je až příliš ovlivňován a determinován tím, co ho tvoří a kým je, proto žádný jedinec nikdy nebude stoprocentně objektivní. Nutností je však vynaložení maximální snahy o nestrannost a vnitřní boj proti všem podobám osobní zaujatosti. Objektivita je v každodenním životě především úsilím o objektivitu.

Čtěte knihy, setkávejte se se skutečnými lidmi, v našem případě třeba například přímo nemuslimové s muslimy a naopak, a zkuste spolu pohovořit. Vše skepticky ověřujte. Hledejte alternativní media zdroje informací. Hledejte lidi, kteří se podílejí na jejich tvorbě a udržování a kteří hledají nezávislé informace také. Spojte se s nimi na základě vašeho společného zájmu. Jako jedinci máte přístup k nemainstreamovým relevantním informacím výrazně ztížen. Proto se musíte za účelem jejich získávání spolčovat. Ideálním polem působnosti alternatiního media nebo prostorem, kde takové medium hledat, je anonymní prostředí internetu.

To lze. Alternativní webové zpravodajství hrálo klíčovou úlohu v úspěchu indiánského lidového povstání v mexickém státě Chiapas v roce 1994 a při svrhávání diktátora Husního Mubáraka v Egyptě v roce 2011 se demonstranti domlouvali na sociálních sítích. Uvědomte si, že pluralita masmedií a jejich vzájemná konkurence vždy pracuje pro vás. Čím více masmedií je, tím menší mohou na vás mít jednotlivá masmedia potenciální vliv.

Všímejte si vyjádření v probíhajících diskusích všeobecně, nejen v těch o islámu a muslimech. Čtěte je mezi řádky. Hledejte v nich nedostatky, podsunuté dojmy, subjektivní tvrzení, hodnotové soudy a chybné argumentace. Jsou si jich dotyční vědomi? Pokud ano, proč to dělají a co tím sledují? Takto postupujte i na nejvyšších úrovních politického či vzdělávacího systému. Významnou úlohu pro vás má rovněž fakt, zda dotyčný autor, zájmová osoba, zohledňuje či nezohledňuje námitky svých oponentů a proč tak činí, nebo nečiní. Všímejte si, koho si media zvou do role potvrzujících expertů, kdo se v nich objevuje nejčastěji a kdo podporuje jejich propagandistické teze.

Zkuste se vcítit do mysli zájmových osob, hledejte jejich motivaci, popudy, pátrejte po osobní historii a psychologickém profilu dotyčných. V jiných jejich článcích posuzujte jejich názory na jiné, často zdánlivě nesouvisející jevy. Názor na jednu problematiku je často logickým důsledkem politicko-ideologického ukotvení nějakého jedince, které se manifestuje v širší škále problematik. Hledejte proto jejich další články, vyjádření nebo projevy a konfrontujte zjištění s vašimi předpoklady.

Většina lidí nekriticky následuje jinými předpřipravené ideologické šablony a myšlenková schémata. Těch, kteří si eklekticky vybírají z existující nabídky pohledů je minimum. Ještě méně je těch, kteří vedou jiné a tyto myšlenkové šablony tvoří a dolaďují, nebo si vytvářejí vlastní názor na základě jim dostupných skutečností a faktů. Proto je myšlenkové nastavení většiny lidí strukturované, nenáhodné a do jisté míry i předvídatelné. Určitý názor na jednu problematiku bývá s jiným názorem na druhou nesouvisející problematiku spjat významně častěji, než by na základě prosté pravděpodobnosti být měl. Pokud nějaké zjištění naopak neodpovídá vašemu teoretickému předpokladu, pátrejte po důvodech a příčinách takového rozporu.

Všímejte si posunů v názorech zájmových osob, protože nikdo není v čase názorově zcela konzistentní a neměnný. Jaké byly příčiny, důvody a okolnosti názorového posunu dotyčného? Povšimněte si i obratů, teoretických konceptů a kategorií, které užívá a které evidnentně nejsou jeho vlastní. Odkud je vzal? Kdo ho inspiroval a kdo ho ovlivňuje? Má on sám nějaké následovníky a obdivovatele?

Všímejte si proto názorové profilace medií, institucí, think-tanků. Zajímejte se o to, kdo stojí v jejich pozadí, kdo dané skupiny financuje, kdo je řídí, co sledují a „za koho kopou.“

Pokud zaujmete na základě tohoto otevřeného, kritického a nikým neovlivněného usuzování nějaké stanovisko, držte se ho, nevystřídejte a neměňte ho za jiné snadněji, než jste si utvořili to první. Každý člověk má nějaký názor, který se neshoduje s názorem mainstreamu. Najděte takový i u sebe a sami sebe se ptejte, proč jej zastáváte a neradi byste ho měnili, nebo proč jej vlastně považujete za břímě a nikomu se s ním raději nesvěřujete. Nebojte se změnit názor, pakliže tato změna zmírní rozpor mezi vámi a reálným stavem věcí. A nebojte se zachovat si svůj erudovanější, objektivnější a lépe odůvodněný názor, i kdyby to znamenalo vybočit z řady.

Pokud cítíte, že na vás někdo vyvíjí nějaký nátlak, že spěchá, naléhá, abyste se k něčemu vyjádřili nebo se přidali na nějakou stranu, ačkoli si nejste jisti, že se rozhodujete kompetentně, raději mlčte a pro nic se nerozhodujte, protože není slabostí ani hanbou přiznat vlastní neznalost, zůstat stranou a zdržet se stanoviska. Pokud cítíte, že vás někdo chce vlákat do davu a učinit z vás jeho součást, že vámi manipuluje a snaží se vás zpracovat a opracovat na nástroj ve svých rukou, z této situace utečte, dokud můžete. V sázce je příliš mnoho.

Pokud někde ve špičkách hierarchizovaných institucí, se kterými přicházíte do kontaktu, narazíte na osobu, která odpovídá psychologickému profilu manipulátora, využijte, pokud můžete, všech demokratických a legálních kroků k tomu, abyste se takového člověka zbavili moci a vlivu, nebo z něj vymanili sebe i ostatní.

Pokud někde v něčem rozpoznáte nějakou propagandu, využijte všech prostředků, které vám občanská společnost doposud umožňuje k tomu, abyste se jí postavili, odhalovali ji a minimalizovali její efekt kontrapropagandou. Podle Všeobecné deklarace práv člověka, přijaté OSN v roce 1948, ke které se přihlásila i ČR a SR, je právo na informace jedním z přirozených lidských práv. Znamená svobodu vyhledávat, přijímat a šířit informace.

Je vaší morální povinností takto učinit v případě, kdy se jedná o obzvláště nechutné a potenciálně nebezpečné dezinformace, které mohou ohrozit na životě jiné lidi, které jste donucováni nenávidět, či případně tímto nepřímo v reakci ohrožují i vás samotné, protože vždy hrozí, že by se takto stigmatizovaní mohli bránit, nebo se hojit na někom třetím.

A nikdy nezapomeňte, že manipulace není neporazitelná a neproniknutelná. Je to korový, tedy nezbytně uvědomělý proces, který je vždy logický a dovedný jen natolik, nakolik inteligentní, schopný a umný je sám manipulátor.

Stávající světový pořádek, jeho nastavení a jeho instituce jsou výsledkem řetězce vědomých rozhodnutí svéprávných lidí a jimi vytvořených institucí, nikoli nevyhnutelnou daností. Tato rozhodnutí nejsou nějakým zjeveným zákonem, mohou být revidována, změněna, odvolána, instituce mohou být reformovány či rozpuštěny, systém může být usměrňován, nebo, pokud bude potřeba, vyvrácen, demontován a nahrazen novým a spravedlivějším, který lidem více odpovídá a lépe naplňuje jejich potřeby. Totéž činili tisíce generací chrabrých mužů a žen před vámi, po celou dobu lidské historie.

Všechny díly seriálu:


Článek byl publikován na serveru E-Islam.cz 


 

Poznámky pod čarou:
[1]     KOUKOLÍK, František. 2010. Mocenská posedlost. Praha: Karolinum, str. 104.

[2]     JOVETT, G.S. O’DONNELL V. 1989. Propaganda: A Pluralistic Perspective, New York.  Citováno z ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. Manipulace v médiích. Praha: Univerzita J.A. Komenského, str. 15.

[3]     Více viz  ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 24.

[4]     KNAPCOVÁ, Veronika. 2012. K analýze diskurzu, médiám a ideológiám. in HORVÁTH, Miloš. 2012. Žurnalistika, médiá, spoločnosť, sv. 2. Bratislava: Stimul, str. 145.

[5]     ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 107.

[6]     Ibid., str. 108.

[7]     Srov. SŤAHEL, Richard. 2002. Etika v médiách. In: Otázky žurnalistiky. 2002, roč. 45, č. 1 – 2., s. 108.

[8]     Citováno podle SVRŠEK, Jiří: Logické a „logické“ argumenty. in Natura, k dispozici na http://natura.baf.cz.

[9]     Ibidum.

[10]   Ibidum.

[11]   DOOB, Leonard W. Goebbels‘ Principles of Propaganda.  in Public Opinion and Propaganda. The Society for the Psychological Study of Social Issues. Citováno z: SVRŠEK, Jiří.op. cit.

[12]   ILOWIECKI, Maciej Tadeusz. ŽANTOVSKÝ, Pavel (překl.) 2008. op. cit., str. 28.

[13]   Ibid., str. 33.

[14]   CHOMSKY, Noam. POSAVEC, Robert. GRUBAČIĆ, Andrej. 1994. Mediji, propaganda i sistem.Edinbourgh: AK Press, str. 34 – 35.

[15]   Tento údaj uvádí KOUKOLÍK, František. 2010. op. cit., str. 13.