Čtvrtý díl z dosud nepublikované stati dr. Františka Marka se zabývá úpravou a kontrolou zpráv.
Stať Františka Marka publikujeme s laskavým svolením vědeckého časopisu E-Logos, vydáváného Katedrou filosofie Národohospodářské fakulty VŠE. ( pozn. red.)
Vzhledem k rozsahu textu bude tento rozdělen na jednotlivé kapitoly.
Obsah
- Co je propaganda?
- Dějiny propagandy
- Psychologické základy propagandy
- Úprava zpráv
- Sugestivní podávání zpráv
- Jazyk propagandy
- Přání a předsudky
- Ideologie a mýty
- Prestiž
- Slovo mluvené a psané
- Ilegální formy propagandy
- Účinky propagandy na duševní život člověka
Úprava zpráv
Základem činnosti propagátorovy je kontrola a úprava zpráv. Ovládá-li propagátor technické prostředky šíření zpráv, může v myslích lidí vytvořit iluzivní obraz světa a zcela umělé ovzduší hodnot a citů. Podaří-li se propagandě odloučit nějakou společnost od přirozené výměny informací a informovat ji zkresleně, žije tato společnost v jistém smyslu v imaginárním prostředí, její pohled na svět, výklad a hodnocení světa není založeno na faktech, nýbrž na představách neskutečných nebo ne plně pravdivých.
Obsahem propagandy totiž nejsou jen fakta, cílem propagačního šíření zpráv není informovat, nýbrž provádět generalizace a napovídat zároveň závěry emocionálně přizvukované a zaměřené k cíli. Propaganda nikdy nechce šířením zpráv pouze zvyšovat poznání u těch, jimž je určena, nýbrž pomocí zpráv vhodně upravených a šířených dosáhnout svého (více méně zastřeného) cíle. Proto zahrnuje mezi své informace i pověsti, domněnky, předpoklady, pomluvy a jakékoliv jiné zprávy pochybné hodnoty, podává jen nejnutnější minimum evidence, ale zato nabízí maximum závěrů. A závěry, jež propaganda nabízí, bývají zřídka jen intelektuální, většinou jsou zabarveny i emocionálně.
Potlačováním nežádoucích zpráv dosahuje propaganda toho, že do myslí lidí přicházejí jen takové informace, které vytvářejí žádoucí obraz světa a vyvolávají žádoucí reakce. Ještě důležitější než vědomý obsah mysli je přitom mimovolný odraz v podvědomí. Člověk si totiž může být vědom toho, že zprávy, jež čte v tisku a slyší v rozhlase, jsou jednostranné. Při vědomém posuzování a hodnocení věcí mohl by se tedy vyvarovat omylu, poněvadž jeho kritická inteligence je bdělá a může proti propagandě postavit argument. Mnohdy však člověk čte a slyší usměrněné zprávy propagandy, aniž jim věnuje pozornost. Tyto polovědomé vjemy, jež většinou obsahují hodnotící soudy, vklouznou pak do podvědomí bez odporu, tj. bez zaujetí protichůdného kritického stanoviska, jímž by reagoval rozum na propagandu. Do podvědomí dostávají se tak nevyvážené jednostranné představy, jež v podvědomí žijí dál, žijí v něm jako podhoubí, vytvářejí nálady a iracionálně pak zpětně ovlivňují rozumové myšlení. Nejčastěji podlamují kritickou odolnost tím, že způsobují náladu pesimistickou a defaitistickou. Vzhledem k tomuto podvědomému a iracionálnímu působení musí se říci, že propaganda, i když je jednoznačně rozumově odmítána, není nikdy bez účinku. Rození propagátoři to vědí a proto věnují leckdy propagační akci velké úsilí a vysoké náklady, i když se všem ostatním zdá, že je to počínání neúspěšné a pošetilé. Propagátor tu správně počítá s neviditelnými, infinitesimálními změnami, jež probíhají ve složení podvědomí a jež u člověka nemohou zůstat bez vlivu na jeho vědomý postoj.
Někdy není možno potlačit nežádoucí zprávu, poněvadž je pravděpodobné, že by se rozšířila z jiného pramene, a propagátor by se dostal do nevýhodné situace, kdyby s nepříznivou zprávou přišel jako první jeho protivník. Jindy zase je nevhodné potlačit zprávu proto, že ji lze upravit a zužitkovat pro cíle propagandy. V těchto případech propagátor dává přednost zkreslování zpráv. Jde-li o zprávu vysloveně nepříznivou, zkresluje ji především tím, že zmenšuje její význam. Činí tak jednak vlastní formulací zprávy, již podává suše, neosobně a pokud možno stručně, u zpráv novinových pak volbou nenápadného a nic neříkajícího nadpisu, tištěného menšími typy, než by odpovídalo skutečnému významu zprávy, a umístěním zprávy na nevýznačném místě mezi zprávami méně důležitými.
Jestliže se naopak zpráva zkresluje přeháněním jejího významu, postupuje propagátor obdobně, ovšem v opačném smyslu: zpráva se podává obšírně, na čelním místě, s nadšenými komentáři, s nadpisem senzačně formulovaným a tištěným tučnými typy.
K tomu přistupují ještě četné jiné drobné úskoky, jimiž se zprávy zkreslují co do obsahu a co do významu, ať již se nějaké slovo z textu zprávy vynechá nebo přidá, užije se slova se dvěma významy nebo s významem nejasným apod. Velmi často se tu například setkáváme s tím, že se hlas několika jednotlivců vydává za vyjádřené mínění celého davu. Uspořádá se schůze nebo nějaká jiná akce několika stoupenců z řad studentstva, rolnictva, duchovenstva, a jejich usnesení se uvádí jako usnesení „zástupců studentstva“ atd., ačkoliv tu vůbec nejde o zastoupení v pravém slova smyslu, o delegování většinou, nýbrž o akci malé skupiny. Propaganda počítá s tím, že se její zprávy vnímají jen zběžně, a proto využívá rozmanitých logických skoků, zámlk a nápovědí, ukrytých v nepřesném vyjadřování.
Nepříznivým zprávám a skutečnostem čelí propaganda také tím, že plánovitě od nich odvádí pozornost. Má-li dostatečnou moc organizační, dosahuje toho již tím, že veřejnost zaměstnává zvláštními pracemi, schůzemi, sjezdy a slavnostmi. Věnuje velkou pozornost vnější nádheře a pompě, organizuje průvody, vlajkovou a jinou výzdobu. Nemá-li dosti těchto přímých prostředků nebo i vedle nich snaží se propaganda zaměstnat mysl lidí jinými věcmi, vážnými i humornými. Jde-li o to odvést pozornost od velmi závažných skutečností, jak tomu bývá za války, odvažuje se propagátor i toho, že záměrně způsobuje lidem i menší nepříjemnosti, například v organizaci pořádku v dopravě, v zásobování nebo ve správních záležitostech, aby lidé žehrali na tyto méně významné nepříjemnosti, které se jich přímo dotýkají, a zapomínali na skutečnosti vážné, jichž účinek bezprostředně nepociťují. Tomuto účelu může sloužit i lehká četba a film s náměty romanticky dobrodružnými nebo sexuálně vzrušujícími. Je známo, že americké senzační magazíny a filmy v neposlední řadě slouží též tomu, aby odváděly pozornost širokých vrstev od otázek sociálních. Totalitní režimy s oblibou inscenují velké vlastizrádné procesy, pořádají slavnosti nebo využívají i státních pohřbů, aby odvedly pozornost od nepříznivých.
V kritických poměrech, jako je válka, revoluce, stávky, pracuje propaganda s extrémními prostředky, nepříznivé zprávy potlačuje a příznivé zprávy přímo vyrábí. Při výrobě zpráv uplatňuje propaganda dvě zásady, jež na první pohled vypadají protichůdně: první zásada říká, že na každé lži má být něco pravdy, druhá zase, že jedna velká lež je lepší než sto malých.κ Psychologicky v tom není rozporu. První zásada propagátorovi zaručuje možnost kdykoliv provést důkaz pravdy o části skutečnosti a generalizací pokládat celou skutečnost za dokázanou. Druhá zásada počítá s tím, že tvrzení propagandy budou zásadně kritizována a předem kritice čelí. Řekněme, že ve válce se průměrně potápějí týdně nepřátelské lodi o celkové tonáži 10.000 brt. Kdyby propaganda zkreslila toto číslo řekněme na 20.000, nečelila by dostatečně nedůvěře té části obyvatelstva, která s propagandou již počítá a snaží se její údaje pro sebe korigovat. Tito lidé by samozřejmě pokládali zprávu za propagačně přehnanou a odhadli by, že pravdivý bude asi poloviční údaj, tj. 10.000 brt. Přiblížili by se tím pravdě, a to není cílem propagandy. Proto propagátor v podobném případě raději udává číslo 100.000 a počítá s tím, že nedůvěřivý čtenář nebo posluchač si je zredukuje pro sebe na 50.000. Propagátor tím dokáže, že i podezíravý člověk přijme zprávu pětinásobně přehnanou.
Zásadě velkých lží prospívá kromě toho i okolnost, že průměrný občan sám je schopen jen malých lží a není mu snadné počítat s tím, že by velká a přesně podaná lež mohla být od základu vymyšlena. Vždy má dojem, jehož se ani při nejlepší vůli nemůže úplně zbavit, že „na tom přece jenom něco je“.
V souvislosti se zásadou velkých lží mohli bychom ještě uvést, že propagátor při zkreslování číselných údajů nikdy neuvádí číslo zaokrouhlené, nýbrž naopak volí číslo zdánlivě co nejpřesnější, končící lichou jednotkou nebo i desetinným číslem. Přesný údaj – ať číselný, popisný, zeměpisný nebo jinak odborný – působí mnohem věrohodněji než údaj přibližný. Je známo, že umění přesného popisu a nenápadně použitého detailu je hlavním zdrojem nesmírné přesvědčivosti spisovatelů jako je Defoe, Swift, Poe, Verne aj., kteří dovedou učinit naprosto přijatelnými i nejnepravděpodobnější věci a příběhy. Autor Robinsona Crusoe či Gulliverových cest nikdy neužije neurčitého výrazu, nikdy například neřekne, že moře bylo hluboké, nýbrž popíše přesně, jak hloubka moře byla změřena kamenem, uvázaným na provaz zhotovený z travin, a jak bylo naměřeno 129 sáhů. Stejným způsobem postupuje propagátor při výrobě zpráv: uvádí přesné údaje a popřípadě i detail, který by nemohl znát, „kdyby to vše nebyla pravda.“