Sedmý díl z dosud nepublikované stati dr. Františka Marka se zabývá stereotypy a předsudky.
Stať Františka Marka publikujeme s laskavým svolením vědeckého časopisu E-Logos, vydáváného Katedrou filosofie Národohospodářské fakulty VŠE. ( pozn. red.)
Vzhledem k rozsahu textu bude tento rozdělen na jednotlivé kapitoly.
Obsah
- Co je propaganda?
- Dějiny propagandy
- Psychologické základy propagandy
- Úprava zpráv
- Sugestivní podávání zpráv
- Jazyk propagandy
- Přání a předsudky
- Ideologie a mýty
- Prestiž
- Slovo mluvené a psané
- Ilegální formy propagandy
- Účinky propagandy na duševní život člověka
Přání a předsudky
Dobrý slogan má také tu vlastnost, že navazuje na nějaké předpokládané přání těch, jimž je určen. Může to být spojení zcela volné, jen aby stačilo vytvořit podvědomou asociaci. Tato zásada je vůbec jednou ze základních zásad propagandy: podat věc vždy tak, aby oběť propagandy měla pocit, že je s ní spojeno splnění nějakého osobního přání, i když si sama tento psychologický pochod vůbec neuvědomuje. Přání a nejasné tužby bývají prakticky častější pohnutkou pro přijetí nějakého stanoviska než argument. Lidová moudrost to vyjadřuje slovy, že přání je otcem myšlenky, a ve filosofii tato zkušenost vedla dokonce ke vzniku celé školy voluntaristické, která se domnívá, že rozum je vůbec jenom bezmocným služebníkem vůle, tj. přání. Kdybychom mohli psychologicky důkladně zkoumat, proč ten nebo onen člověk přijal určitý světový názor, velmi často bychom objevili pohnutky spíše psychologické než logické. Nejvíce to ovšem platí o kořenech radikálních ideologií. Politický radikalismus – a nezáleží jakého směru – bývá vyvoláván rozmanitými psychologickými úrazy, nejčastěji kompenzuje pocit organické nebo sociální méněcennosti. Někdo přijal marxistický světový názor proto, že sociální cit je u něho dosti silný, aby mu dovolil přehlédnout, že vlastně s ideovými základy marxismu nesouhlasí. Jiného přivedl ke komunismu romantický citový panslavismus.
K přijetí totalitních ideologií lze nejsnadněji přivést jedince, kteří trpí pocitem křivdy, mají dojem, že jim společností bylo nějak ublíženo nebo že jejich kvality nebyly spravedlivě zhodnoceny.
Vedle toho to bývají lidé, kteří nemají dosti sebekázně, kteří ztroskotali ve studiích nebo v povolání, a proto vítají vnější kázeň jako záchranu před vnitřní neukázněností. Jsou to lidé uniforem a komanda, kteří by rádi měli pocit moci a rádi by svou moc dávali najevo, lidé s neharmonickým rodinným životem, jimž je veřejný život vítanou kompenzací nedostatečnosti a slabosti v životě soukromém. Logické argumenty ideologií a vůbec celá ideologická nauka je pro ně přitom věcí vedlejší, takže snadno vymění jednu radikální ideologii za druhou.
Člověk, který nedospěl k neosobnímu objektivnímu myšlení, věří tomu, čemu věřit chce.
Přijímá s naprostou samozřejmostí argumenty, které pro jiného stejně vzdělaného člověka nemají naprosto žádné průkaznosti. Má nebezpečnou schopnost u své strany vidět jen věci dobré a u strany nepřátelské jen věci špatné. Nepříznivým zprávám o své vlastní straně a o jejích představitelích prostě nevěří, pokládá je za nepravdivé pomluvy nebo aspoň za propagačně zkreslené a přehnané. Naproti tomu zcela nekriticky věří všemu nepříznivému, co slyší o straně protivné. Poněvadž hledá smysl svého života ve své straně, ztotožňuje se s ní a všechnu její velikost a moc pociťuje jako svou osobní moc a dokonalost. Právě tak ovšem každou kritiku své strany pociťuje jako útok proti své vlastní osobě proto ji apriorně odmítá a v kritikovi vidí svého osobního nepřítele.
Dokud školní vzdělání bude jen faktové a popisné a nebude výchovou k inteligentnímu, tj. samostatnému a kritickému myšlení, většina lidí bude se při volbě světového názoru řídit pohnutkami iracionálními a propaganda bude mít snadnou práci.ρ Bude se jen snažit vytvářet nějaký vztah mezi tím, co propaguje, a předpokládaným přáním lidu. Skoro všichni lidé jsou nějak nespokojeni se sebou a se svým životem, i když jsou příčiny jejich nespokojenosti rozmanité a nahodilé. Jestliže se propagandě podaří naočkovat lidem myšlenku, že jejich nesnáze jsou v souvislosti se společenským řádem, který je špatný, má již více než poloviční úspěch, neboť člověk rád hledá příčinu svých neúspěchů jinde než u sebe.
Propaganda, jež chce cílevědomě využívat předpokládaných přání lidu, nemůže se ovšem spokojit jen s obecnou a neurčitou spojitostí. Občané jsou rozděleni na různé třídy, stavy a povolání, u nichž převládá zájem určitého druhu, a proto se zde propaganda musí diferencovat. Musí provádět složitou hru, aby každá skupina měla dojem, že získá splnění svých přání, jestliže propagátorova strana zvítězí. Propagátor však musí dbát, aby spojitosti mezi diferencovaným přáním jednotlivých skupin a programem strany byly formulovány tak, aby se zatajily rozpory mezi konkurujícími zájmy jednotlivých skupin, případně rozpory mezi přirozenými zájmy skupiny a programem strany. Jestliže například má v programu znárodnění živností, musí to propagátor zatajit před živnostníky a mluvit spíše o snížení daňového břemene, o úpravě pracovní doby, o spravedlivém honorování práce, o národním pojištění apod. Umění propagandy zde záleží v tom, aby vychvalovala nějakou skutečnou výhodu pro členy skupiny, která se však po dosažení cíle ukáže jako bezvýznamná nebo dokonce škodlivá. Příděl půdy, zemědělských usedlostí a živností po roce 1945 za nízkou cenu přinesl zemědělcům a živnostníkům velký prospěch. Zemědělci a živnostníci to museli uznat a zároveň uvěřili, že bude respektováno jejich svobodné podnikání. Propagovat združstevňování bylo v tomto stadiu zakázáno, rolníků a živnostníků bylo třeba v boji proti statkářům a velkoobchodníkům.
Cítí-li se někdo nemocen, i když je to hypochondr, ochotně uvěří v účinnost každého nového léku a nové zdravotnické rady. Čím je nabízený prostředek zvláštnější, tím snadněji mu uvěří. Mnoho lidí už si na této zvláštní důvěřivosti nemocných vybudovalo výnosnou existenci. Stačí, aby takový bylinkář nepřišel do rozpaků a tvářil se vševědoucně. Podobně si musí počínat propagátor: nesmí být nikdy na pochybách, musí znát všechny nedostatky politického a hospodářského života, i prostředky, jimiž se dají odstranit stejně snadno, jako se odstraní nemoc zázračným lékem bylinkáře.
Jistým druhem myšlení podle vlastního zájmu je také předsudek. Předsudek neznamená ovšem myšlení v pravém slova smyslu, je to spíše emocionální náhrada myšlení. Je to soud předem pojatý, jenž předem rozhoduje o přijetí nebo odmítnutí nějakého názoru, poznatku nebo postoje. Rozumové myšlení je předsudkem zkresleno podle vlastního zájmu nebo podle zájmu skupiny. Proto předsudek není jen obyčejný vadný soud, nýbrž obsahuje vždy výrazné hodnocení, pocit záliby nebo odporu. Člověk, který má nějaký předsudek, je zatvrzelý, nepřístupný logickému nebo věcnému argumentu. Jde-li o předsudek zužitkovatelný politicky, pak je takový člověk vůbec nejlepším straníkem.
V předsudcích není nic vrozeného nebo instinktivního, jak se snažili dokazovat rasisté. Pokusy ukázaly, že se u dětí neprojevuje ani odpor rasový, tím méně národnostní nebo náboženský. Avšak předsudky se velmi rychle utvářejí a ustalují vlivem společenského prostředí, jež různě hodnotí rasovou barvu, národnost, náboženství, třídní a politickou příslušnost atd., a jež se o jednotlivých skupinách vyjadřuje emocionálně slovem i chováním. Stačí před dítětem označit některou skupinu jednou dvakrát slovem hanlivým, vysloveným s přízvukem opovržení, a již se v dítěti vytváří předsudek. Funkcí předsudku je totiž izolovat vlastní skupinu, chránit její společenský status, její sebevědomí a soudržnost, chránit ji před cizími myšlenkovými vlivy a před stykem s jinou skupinou. Hlavní funkcí rasového předsudku je bránit rasovému míšení a funkcí předsudků národnostních, stranických a ideologických je izolovat skupinu vůči odlišným ideám a hodnotám a zajišťovat vlastní ideje před kritikou.
Cílem propagandy je vytvořit přesvědčení o mravní, kulturní a technické dokonalosti vlastní skupiny; u všech ostatních skupin jsou tyto hodnoty – nebo aspoň některá z nich – brány v pochybnost, popřípadě výslovně popírány.
Propagátor usiluje o to, aby u členů své skupiny vytvořil předsudky, tj. trvalé předem hotové soudy hodnotící, jež jsou neustále latentně přítomny v podvědomí lidí a projevují se jako ustálený způsob myšlení a chování vůči skupině vlastní a skupinám cizím. Tyto předsudky jeví se často jako prostoduchá skupinová psychologie, podle níž vlastní skupina je povahy holubičí a tíhne přirozeně k dobru, kdežto od skupin konkurenčních lze očekávat jen nepříjemnosti a zlo všeho druhu. Jakmile se propagandě podaří vyvolat předsudek, že příslušnost k jiné rase, k jinému jazyku, státu, straně nebo světovému názoru znamená totéž co morální zkaženost, jsou členové vlastní skupiny psychologicky izolováni a stávají se imunními proti ideovým vlivům z jiných skupin. Předsudek tak zastává také funkci spontánní a účinné cenzury, která se uplatňuje i tehdy, když vnější cenzura není možná. Nepříteli se nevěří, neboť nepřítel je svou podstatou zlý a záludný; proto propagátor usiluje o to, aby se včas vytvořily ustálené předsudky, podle nichž odlišný je totéž co nepřátelský. Pomocí předsudků zredukuje si oblast nevypočitatelnosti na minimum.
Předsudky jsou zcela jednoznačné citové postoje, jež nejsou ohroženy ani opačnou vlastní zkušeností. Rozpor mezi zkušeností a předsudkem vyrovnává se u člověka tím, že svou zkušenost, která se s předsudkem neshoduje, pokládá za výjimku. Při hovoru se taková zkušenost obyčejně uvádí s výhradou, která ukazuje na existenci předsudku. Často je tato výhrada uváděna známým úslovím: On je sice komunista, Žid apod., ale jinak je rozumný a slušný člověk. Je-li příslušník jiné skupiny rozumný a slušný, není to ovšem ve shodě se zakořeněným předsudkem; proto člověk, který myslí pod vlivem předsudku, prozrazuje jakýsi podiv a zneklidnění, z něhož si pomáhá tím, že svou opačnou zkušenost pokládá za výjimečnou.
Předsudek má buď znaménko plus nebo minus, zbožňuje nebo odsuzuje. Nezná odstínů a středních citových poloh, nezná sebekritiky a nesnáší se s objektivností. Proto například vlastenectví, pěstované propagandou, není založeno na rozumné lásce, která miluje, i když vidí nedostatky, a ctí dobro i u druhých, nýbrž na chorobném sebezbožnění a nenávisti ke druhým.
Otázku, jakým způsobem propagátor vyvolává předsudky, nelze izolovat od ostatní činnosti, neboť pro tento účel používá všech prostředků propagandy, jimiž lze vlastní stranu zahrnovat chválou a ostatní skupiny zostuzovat. Nejpřímějším prostředkem ovšem je používání stálých emocionálních přívlastků, dynamických a extrémních, jež postupně vyrývají citovou propast mezi tím, co je vlastní, a tím, co patří ke skupinám konkurenčním. Takovými kladnými přívlastky mohou být například adjektiva „slavný“, „veliký“, „moudrý“, „nepřemožitelný“, „hrdinský“ apod., naproti tomu záporné přívlastky mohou být například „zákeřný“, „zrádný“, „hanebný“ atd. Tato slova jsou nabita kladně nebo záporně, chválou nebo odporem, a jejich emocionální obsah se stálým spojováním s předmětem asociačně na předmět přenáší, takže se stane neodlučitelným psychologickým obsahem slova, s nímž býval spojován. Jakmile se pak předsudek v určité společnosti dostatečně rozšíří, působí již sám dále silou společenského psychického nátlaku. Být v menšině se totiž samo o sobě pociťuje jako něco nepříjemného a lidé slabší a průměrní uhýbají tomuto nepříjemnému pocitu tím, že se dříve nebo později přizpůsobují prostředí, nabývají tak jeho společenský status a pocit bezpečnosti.
Aby propagátor co nejrychleji dosáhl této posily z pouhého počtu, obrací se nejprve k těm, u nichž již dotčený předsudek nebo aspoň sklon k němu vznikl samovolně, ať již se tak stalo cestou generalizace nebo přes nějaký psychický úraz. Přirozené sklonnosti se velmi rychle aktivizují, podobně jako u dítěte lze snadno nedůvěru k člověku jiné barvy nebo jiného jazyka převést emocionálním slovem nebo gestem ve skutečný předsudek. Nejdůležitějším prostředkem je hanlivé označení pro příslušníky nepřátelské skupiny, jímž jsou všichni příslušníci této skupiny zahrnuti do skupinového stereotypu. V řeči hovorové a lidové se emocionální účinnost těchto stereotypů ještě zvyšuje hanlivými koncovkami (Žid – židák, socialista – socan). Slovo tím nabude obsahu ošklivosti a členství v takto označené skupině se stane něčím nepříjemným. V této situaci propagátor dosáhl svého cíle, neboť mechanismus předsudku mu sám chrání jeho skupinu proti všem, kteří ji ohrožují.
Soutěžení mezi politickými a ideologickými stranami není jen věcí názorových rozdílů. V každé straně se vytvoří systém emocionálně hodnotících postojů, jež mají svůj výraz v různých stereotypech a předsudcích. Proto stranický boj probíhá většinou iracionálně a je možný i mezi stranami, jejichž program je celkem totožný. Ideová odchylka může tu být jen záminkou pro ventilaci iracionálních tendencí. Dosti dokladů bychom tu našli v dějinách náboženských bojů patnáctého až sedmnáctého století. Uvědomoval si to již Jonathan Swift, když ve své geniální satiře rozlišil dvě znesvářené politické strany, širokokončáky a úzkokončáky, jen podle toho, chtějí-li vajíčko načínat na širokém či úzkém konci. Ani v buržoazní demokracii (USA) nebývají v dobách klidu ideové rozdíly mezi stranami tak podstatné, aby plně odůvodnily bojový zápal straníků. Ostatně je známo, že většina straníků tyto ideové rozdíly vůbec nezná. Přijímají a odmítají názory a stanoviska pouze podle toho, zda s nimi přišla vlastní strana nebo strana konkurenční.
Stereotypy a předsudky vznikají na společenském pozadí, zjednodušují intelektuální, citovou a volní orientaci ve složitém světě společenských jevů. Jsou to schémata, jež v lidech žijí buď svým normálním obsahem, nebo se od svého původního obsahu odpoutávají a žijí samostatně. Lidé beze všeho přijímají intelektuální obsahy, názory a stanoviska, pokud nepoznají, že jsou v rozporu s jejich emocionálními schématy. Naproti tomu zase zamítají to, co by jinak rozumově přijímali, jakmile je to označeno záporným stereotypem nebo jinak ve smyslu jejich negativního předsudku. Dejme tomu, že nějaká skupina diskutuje o určitém stanovisku z oboru sociálních nauk nebo filosofie a pokládá toto stanovisko za rozumné. Kdyby však totéž stanovisko bylo uvedeno jako idea fašistická, bolševická, buržoazní nebo jinak záporně stereotypovaná, narazilo by na odpor a titíž lidé by tutéž věc posuzovali docela jinak.
Lze tedy v propagandě používat stereotypů a předsudků velmi široce i mimo vlastní obsah schématu, a to tak, že se věci propagačně nežádoucí zahrnují pod záporný stereotyp nebo předsudek a naopak. Jestliže například propagátor potírá nějakou formu státní autority, označí ji jako násilí a fašismus, ačkoli autorita a používání vládní moci zákonným způsobem nemá s fašismem nic společného.
Se svými předsudky jsme zájmově tak srostlí, že náš pocit životního bezpečí je porušen, setkáme-li se s něčím, co je v neshodě se světem našich emocionálních hodnot. Člověk nejvíce miluje sebe, své vnitřní bezpečí a pohodlí, svůj pocit povýšenosti a vyvolenosti, a tato sebeláska je tak mocná, že dovede zavřít oči i před velmi evidentní pravdou. Stačí, když propagátor naznačí buď kladný nebo záporný vztah mezi nějakou skutečností nebo názorem a oním souborem emocionálních hodnot, jenž je nám zvlášť blízký, a ovlivní tím nejen naše hodnocení, ale i myšlení vůbec, ba i vnímání a paměť.