Psychologie propagandy XI. – Ilegální formy propagandy

Illus-Martin 09.08.1951 Die große Demonstration am "Tag der jungen Mädchen" am 09.08.1951 zum Friedrichshain. Junge FDJlerinnen tragen das Portrtät des großen Stalin.

Šeptaná propaganda je nekontrolovatelná i v tom smyslu, že ani ti, jimž je určena, neznají její zdroj. Taková zpráva se zakrátko odpoutá od svého původce, neboť se šíří úžasnou rychlostí na způsob řady geometrické.

Stať Františka Marka publikujeme s laskavým svolením vědeckého časopisu E-Logos, vydáváného Katedrou filosofie Národohospodářské fakulty VŠE. ( pozn. red.)

Vzhledem k rozsahu textu bude tento rozdělen na jednotlivé kapitoly.

Obsah

  1. Co je propaganda?
  2. Dějiny propagandy
  3. Psychologické základy propagandy
  4. Úprava zpráv
  5. Sugestivní podávání zpráv
  6. Jazyk propagandy
  7. Přání a předsudky
  8. Ideologie a mýty
  9. Prestiž
  10. Slovo mluvené a psané
  11. Ilegální formy propagandy
  12. Účinky propagandy na duševní život člověka

Ilegální formy propagandy

Jestliže propagátor nemá svobodu v šíření své ideologie, patří-li ke straně potlačené, nemůže používat vnějších pomůcek. Propaguje víru v konečný obrat věcí tajně jednak tiskovinami, jednak ústním podáním. Toto ústní šíření propagandy od člověka k člověku je zvlášť účinné, neboť je z obou stran nekontrolovatelné. Propaganda vládnoucí moci mu nemůže včas čelit, nedovede obyčejně zjistit zdroj a neví přesně, kdo je a kdo není zasažen. Pokusí-li se tuto tzv. šeptandu vyvrátit oficiálním prohlášením, postará se tím vlastně o ještě větší rozšíření zprávy, již chce potlačit. Mimo to je známo, že se oficiálnímu dementi příliš nevěří a že v lidech zůstává přece jen zrnko pochyby, že na věci jistě něco je.

Boj oficiální propagandy proti šeptandě je velmi nesnadný a dá se úspěšně provádět jen nepřímo. Vysloveně se šeptanda nevyvrací, zdánlivě se ignoruje, ale přitom se předkládají taková tvrzení nebo skutečnosti, jež šeptandu vyvracejí samy o sobě.

Jestliže se „šeptanda“ příliš rozbují, lze jí čelit jakýmsi generálním protiútokem, jenž má obecně podlomit důvěru k šeptaným zprávám. Oficiální propaganda sama rozšíří naprosto nepravdivé zprávy, nepříznivé pro vlastní stranu, a vzápětí je s plnou evidencí usvědčí ze lži, pokud je nevyvrátí sama skutečnost. V tomto okamžiku využije rozčarování, jež se dostavilo u těch, kteří šeptaným zprávám uvěřili, a s náležitou důkladností ukáže na nesmyslnost záměrně šířených šeptaných zpráv. Otřese tím důvěřivostí lidí vůči šeptaným zprávám pro budoucnost, i pro případ, že by šeptaná zpráva byla pravdivá.

Šeptaná propaganda je nekontrolovatelná i v tom smyslu, že ani ti, jimž je určena, neznají její zdroj. Taková zpráva se zakrátko odpoutá od svého původce, neboť se šíří úžasnou rychlostí na způsob řady geometrické. Koluje pak obyčejně pod záhlavím, jakého často užívá i oficiální propaganda v tisku a v rozhlase, jakožto zpráva z dobře zasvěcených míst nebo zpráva z neutrálního pramene.

Rozbujení šeptaných zpráv je vždy rubem cenzury. Jakmile se potlačí svoboda projevu a šíření zpráv, objeví se zprávy neoficiální, jež právě pro svou tajnost a neurčitost bývají účinnější než zprávy oficiální, tím spíše, že je provází chuť zakázaného ovoce. Proto někteří propagandisté zastávají názor, že je lépe nebrat svobodu projevu opozičním skupinám. Je ostatně známo, že jistá míra pronásledování radikálním skupinám jen prospívá a dopomáhá jim k úspěchu.

Je přirozené, že šeptaná propaganda se nejvíce soustřeďuje na šíření zpráv o neúspěších vládnoucí moci. Neméně důležité však je zesměšňování vládnoucí ideologie a jejích představitelů. V době, kdy úspěchy vládnoucí strany jsou nesporné, je vtip a anekdota jedinou zbraní. Jediný zdařilý vtip zničí rázem vše, co dlouho budovala oficiální propaganda, zbavuje vládu mocenské glorioly, způsobuje psychické odlehčení a odstraňuje pocit útlaku. V dobách, kdy objektivní vyhlídky národa na vysvobození z útlaku byly nejmenší, vtip a anekdota udržovaly jako téměř jediný prostředek mravní odolnost širokých vrstev lidu.

Šeptané zprávy většinou nebývají pravdivé nebo nebývají pravdivé v celém rozsahu. Přesto se jim vždy znovu věří, právě tak jako se stále znovu přikládá jakási neúplná víra termínům, jež mají přinést osvobození z útlaku. Přejde-li jeden termín, nahradí se dalším a znovu se k němu upnou přání a naděje. Proč se tak ochotně a houževnatě přijímají i nejméně pravděpodobné zprávy ? Je to tím, že proces šíření šeptaných zpráv probíhá za ne zcela normálního psychického stavu těch, kteří zprávy přijímají a podávají dál.

Sám vznik takové nepravdivé zprávy bývá namnoze zcela samovolný a nezamýšlený. Z psychologie vnímání víme, že vjem není něco mechanicky jednoznačného, nýbrž že je závislý na celé duševnosti vnímajícího. Všechny dosavadní zkušenosti vnímajícího, obsahy jeho vědomí a jeho podvědomé postoje mají vliv na povahu vjemu. K tomu přistupují okamžité dispozice, přání a obavy, rozčilení nebo nedostatečné vnější podmínky vnímání. Všechny úkazy, s nimiž se setkáváme v psychologii svědeckých výpovědí, provázejí též vznik šeptaných zpráv, pokud ovšem nejsou vyráběny záměrně. Nejde jenom o vůli věřit a o sklon dramatizovat situace, ale i o zcela běžnou iluzi, o míšení vjemu s citově přízvukovanými představami. Při poslechu rozhlasu se často stává, že posluchač nějaké slovo nebo část věty neslyší přesně. Je-li ve stavu emocionálně vzrušeném, ve stavu napjatého očekávání, obavy nebo naděje, převládne nad nejasným vjemem podvědomá představa nebo citová dispozice a upraví vjem podle subjektivní naděje nebo obavy. Přání tedy není jen otcem myšlenky, ale může být i otcem vjemu. Totéž platí i o strachu, o němž lid říká, že má velké oči. Člověka, který podlehl takové iluzi, zajisté nelze vinit ze lži, tvrdí-li, že zprávu slyšel na vlastní uši, i když se přesvědčíme, že v té podobě hlášena nebyla. Slyšel totiž z rozhlasu také hlas svého podvědomí.

Vedle zkreslení zprávy, jež nastává při vjemu, přistupuje další zkreslení při vzpomínce. Naše zkušenosti a vůbec všechny pamětní obsahy našeho podvědomí nejsou něčím mrtvým a neměnným. Žijí v nás dále a vyvíjejí se pod vlivem všech ostatních obsahů mysli, pod vlivem představ, hodnotících postojů a citů. Když se nám pak znovu vynoří z podvědomí v podobě vzpomínky, vypadá již více nebo méně odlišně, podle toho, jak byl někdejší vjem absorbován a upraven subjektivními tužbami, city a představami. Nenápadnými úpravami podle přání může se tak stát z vjemu nepříznivého i příznivá vzpomínka. V každém případě však se zpráva jen trochu příznivá vlivem emocí nadme ve zprávu velmi příznivou a významnou.

Slyší-li člověk nějakou zprávu politického významu, nespokojuje se s jejím holým zněním, nýbrž sám si ji komentuje, snaží se ji interpretovat, stanovit příčiny, význam a důsledky. Toto je činnost čistě subjektivní, avšak náš vlastní způsob chápání a výkladu zprávy stane se v naší mysli jaksi součástí zprávy samotné a když pak zprávu tlumočíme dál, mimoděk k ní přidáváme též něco ze svého vlastního výkladu. K tomu přistupuje ještě tendence dramatizovat zprávy, podávat je co nejzajímavěji. Říká-li nějaký člověk šeptanou zprávu druhému člověku, o němž ví, že na podobnou zprávu dychtivě čeká, přibarvuje ji již proto, aby co nejvíce vyhověl jeho očekávání, nemluvě ani o tom, že kdo přináší zajímavou zprávu, je sám zajímavý.

Šeptaná zpráva bývá tedy nepřesná již ve zrodu, ale i kdyby byl z počátku sebe přesnější, odpoutává se záhy od původního znění, žije dál svým samostatným životem, nasává mnoho nových detailů a odstínů, až nakonec koluje v mnoha verzích, jež mají společný emocionální obsah: stalo se něco velkého, co věští brzký konec útlaku. Jestliže propagátor dovede vhodně využívat těchto mechanismů, získává spolupráci tisíců lidí, kteří zprávu nejenom šíří, ale také nevědomky upravují podle potřeb místa, prostředí nebo jinak změněné situace. V dobách vzrušených nemá propagátor nikdy tolik ochotných spolupracovníků, jako když pracuje pomocí šeptaných zpráv.

František Marek