Psychologie propagandy II. – Dějiny propagandy

Illus-Martin 09.08.1951 Die große Demonstration am "Tag der jungen Mädchen" am 09.08.1951 zum Friedrichshain. Junge FDJlerinnen tragen das Portrtät des großen Stalin.

Druhý díl z dosud nepublikované stati dr. Františka Marka Psychologie propagandy se zabývá dějinami propagandy.

Stať Františka Marka publikujeme s laskavým svolením vědeckého časopisu E-Logos, vydáváného Katedrou filosofie Národohospodářské fakulty VŠE. ( pozn. red.)

Vzhledem k rozsahu textu bude tento rozdělen na jednotlivé kapitoly.

Obsah

  1. Co je propaganda?
  2. Dějiny propagandy
  3. Psychologické základy propagandy
  4. Úprava zpráv
  5. Sugestivní podávání zpráv
  6. Jazyk propagandy
  7. Přání a předsudky
  8. Ideologie a mýty
  9. Prestiž
  10. Slovo mluvené a psané
  11. Ilegální formy propagandy
  12. Účinky propagandy na duševní život člověka

Dějiny propagandy

Starší lidé ve svém mládí snad vůbec ani neslyšeli slovo propaganda, zato však s přibývajícími lety je slýchali stále častěji. Dnes už si nedovedeme odmyslet ze života ani slovo propaganda, ani to, co se tímto slovem označuje. To však neznamená, že by propaganda byla něčím zcela novým: nové je pouze to, že se stala systematickou, vědecky řízenou a univerzální, že to, co bývalo nahodilé, spontánní a intuitivní, s novými technickými prostředky a s objevy praktické psychologie proniklo do denního života každého člověka.

Vznik slova propaganda lze určit snadněji než počátky toho, co se tímto slovem označuje. Pochází ze zkráceného označení katolické kongregace De propaganda fide, instituce pro šíření víry v misijních zemích, kterou založil v roce 1627 papež Urban VII. Až do první světové války žilo slovo propaganda pouze s tímto významem. První světová válka dala nový obsah slovu propaganda, zároveň však také poprvé ve velkém měřítku a systematicky této nebezpečné duchovní zbraně použila.

Jakožto nástroj duševního řízení lidí je propaganda pravděpodobně stejně stará jako vláda člověka nad lidmi. Každý vládce, od náčelníka primitivního kmene až po krále a císaře, musel svou vládu opírat o úctu a strach svých poddaných. Obdiv, prestiž a víra ve zvláštní schopnosti a poslání vládce byly vždy stejně důležité jako zbraně a moc hmotná, ne-li důležitější. Prostředky pěstování prestiže a víry jsou však prostředky propagandy.

Jistá míra usměrňování myšlení, citových a volních postojů, je předpokladem každé vlády, a proto nacházíme prvky propagační techniky v každé lidské skupině od samých počátků vědomé organizace života. Propagační prostředky jsou ovšem závislé na stupni civilizace. U primitivních kmenů, kde nelze mluvit o vzdělání a výchově v našem slova smyslu, kde není individualismu a každý jedinec splývá s duchovní jednotou kmene, propaganda ovládá život více než ve společnosti vzdělané a bohatě diferencované. Mistry propagandy u primitivních kmenů byli především medicinmani, kmenoví kouzelníci, kteří byli strážci kmenových zvyků a tradic, vládli náboženskými symboly a pěstovali různé předsudky jako nejúčinnější prostředky propagandy. Náčelník, který měl na své straně kmenové kouzelníky, mohl si být svou vládou jist, tím spíše, když sám svou prestiž utvrzoval vnějšími znaky moci: okázalým bohatstvím, glorifikací úspěšných bojů a lovů na nástěnných kresbách, při slavnostech a v klanových písních apod. Stupňování prestiže vládců mělo vždy sklon k většímu nebo menšímu zbožnění vládce, tj. k zakotvení jeho moci v nadpřirozenu. Nebylo tomu tak jenom u primitivů, vtěleným bohem byli i císař inteligentních Inků a japonský mikado, ba i v Evropě tohoto století jsme viděli, jak Goebbelsova propaganda neopomíjela naznačovat zvlášť důvěrný vztah Vůdce k Prozřetelnosti. Po celá staletí se konečně zakládalo na mýtu o zvláštním pomazání a dědičném pověření králů jejich „božské“ právo vládnout.

Antická demokracie, která poprvé rozproudila politický boj v moderní podobě, přinesla velký rozkvět umění vést lid pomocí propagandy. Táboroví a senátní řečníci užívali nejrozmanitějších psychologických triků, aby působili na cit posluchačů a tím nepřímo i na jejich rozum a vůli. Cato nedokazoval blízkost kartaginského nepřítele slovy a čísly, nýbrž čerstvou větví fíkovníku, utrženou v nepřátelské Africe. Jeho heslo: „Ceterum autem censeo….“, podobně jako mnohá jiná politická hesla římských stran, jsou předchůdci moderního politického sloganu, nápisy a kresby na římských zdech a na skalách jsou předchůdci bojového plakátu.

Po smrti Caesarově, za vleklých bojů Octaviana s Antoniem, vrcholí politická a válečná propaganda starého Říma: záměrné očerňování protivníka pomocí pomluv, využívání zkreslených údajů o soukromém životě nepřátelských vůdců pro účely politické, letákové akce v nepřátelském vojsku, slibující vojákům hory doly, rozšiřování nepravdivých zpráv a nekontrolovatelných pověstí, zkreslování a potlačování zpráv z fronty, šíření hrůzných zpráv o nepřítelově krutosti – to vše již zní jako rejstřík propagandy dvacátého století. Může nám tedy být jistou morální útěchou, že hrůzné a lživé způsoby Greuelpropagandy nejsou původním vynálezem tohoto století.

Křesťanský středověk zdokonalil prostředky ovlivňování lidu nejen do šíře, ale hlavně do hloubky účinu. Jak účinná propaganda to byla, jež způsobila, že v celé Evropě otcové opouštěli své domovy a odcházeli na křižácké výpravy, aby tam bídně hynuli, že dokonce matky poslaly na beznadějnou výpravu i své děti ! I když dosud nemáme důkladnější historické práce o středověké propagandě, stačí číst plamenná kázání a řeči kazatelů – například clermontskou řeč papeže Urbana, burcující křesťanskou Evropu do boje proti nevěřícím, jež je klasickou ukázkou vrcholného řečnického umění – a pochopíme, že schopnost ovládat cit, mysl a vůli lidu šla ve středověku hlouběji než kdy jindy. Téměř naprostá duchovní jednota, tlak obecného nazírání a snížení individualismu ve středověku působilo, že kolektivní prostředky duchovního ovládání lidu byly zvlášť účinné.

Lze říci, že ve středověku vyvrcholilo umění přesvědčování a získávání mluveným slovem. Reformace, která v Evropě rozpoutala ohromné duchovní zápasy, používá již v propagandě převážně tisku. Na obou stranách se vydávaly tisíce brožur a útočných pamfletů, psaných perem namočeným do žluči, plných satirických šlehů, ironie a jiných způsobů zesměšňování. Objevují se ve velkém množství polemické říkanky, básničky, anekdoty, písničky a kresby, tiskne se vše, co papír snese a co může poškodit protivníka. Po korektní středověké diskusi není téměř stopy, vše je polemika, boj, propaganda.

Když se náboženské vášně vybily třicetiletou válkou, nastalo vcelku utišení propagačního boje. Pouze v těch zemích, kde se prováděla protireformace, probíhala propaganda dále v úplné síle, navenek ovšem jen jednostranně, neboť protestantská propaganda musela probíhat ilegálně. Aktivní propaganda, která záhy nabyla barokní barvitosti a pracovala pomocí největších kontrastů (nebe – peklo), byla kromě toho doplňována soustavnou censurou, ničením kacířských knih a vůbec potlačováním všech zdrojů propagandy protichůdné.

Novou vlnou propagandy bylo v západní Evropě a v Americe mohutné hnutí demokratické. Hlavním prostředkem demokratické propagandy byl tisk, neboť gramotnost měšťanských vrstev, jimž demokratická propaganda byla určena především, byla již téměř všeobecná. Vliv tištěné demokratické propagandy byl v osmnáctém století nesmírný. Když Ludvík XVI. ve vězení našel spisy Voltairovy a Rousseauovy, sám je zhodnotil slovy: „Tito mužové zničili Francii.“ V Americe prodalo se za tři měsíce 120.000 výtisků brožury Thomase Paina Common Sense – což bychom museli pokládat za nesmírný úspěch i ve století dvacátém.

Zdá se, že mužové Velké francouzské revoluce neprováděli propagandu jen instinktivně, nýbrž že ji poprvé založili vědomě a plánovitě na široké základně. Proti spontánním propagačním akcím nebo i proti jednotlivým uvědomělým pokusům, jež se objevují například v boji anglických politických stran, když strany najímají do služeb své propagandy spisovatelské pero Defoeovo nebo Swiftovo, vyskytuje se ve Velké francouzské revoluci rozsáhlý systém propagandy, finančně fundovaný velkými částkami. Veřejné mínění se zpracovává zcela soustavně podle plánu. Organizuje se tisk a šíření informací, líčících občanům a vojákům zločinné pikle nepřátel státu. Současně je veškerý tisk podroben nejpřísnější censuře. Je kontrolován pohyb lidí mezi Paříží a venkovem, aby nepronikly nežádoucí zprávy. V Paříži samé se při nočních akcích zatýkají royalisté, aby se likvidovala střediska protirevoluční propagandy. Do venkovských měst a obcí se plánovitě vysílají agenti, aby vyhledávali pokrokové jedince, aby s nimi navazovali styk a prováděli v místě revoluční propagandu.

Na velmi široké základně rozvinula se propaganda za vlády Napoleonovy. Bonaparte sám měl vynikající smysl pro všechny formy a prostředky propagandy prestižní, jíž používal jak na upevnění vnitřní moci, tak jako prostředku psychologicko-politického působení na evropské národy. Stejně rozsáhlá a dokonalá však byla i opačná propaganda Anglie (Napoleonova úhlavního nepřítele), která politickým vtipem, satirou a karikaturou usilovala o zostuzení a zesměšnění kontinentálního tyrana.

Po Velké francouzské revoluci nastal prudký rozmach průmyslu a obchodu. Kapitalismus přinesl novou formu propagandy, neboť někdejší trhové vyvolávačství nahradil rafinovanou soustavou obchodní propagandy, tzv. reklamou. Obchodní reklama vypracovala k dokonalosti umění náborového plakátu, inzerce a prodejního sloganu.

Umění obchodníků – umění přimět člověka ke koupi toho, co nepotřebuje nebo co nechtěl vůbec koupit – velmi prospělo moderním státům, jež systematicky budovaly politickou, kulturní a hospodářskou propagandu jako nástroj mocenského boje. Toto poslední vývojové stadium propagandy, jež počíná první světovou válkou, mohli bychom dobře označit jako propagandu totální. Od starších forem propagandy liší se všeobecností a všestranností, jež je umožněna nebývalým technickým vybavením (tisk, rozhlas, film, televize), a neostyšným používáním vědeckých poznatků o psychických automatismech v chování člověka, o nápodobě, o funkcích podvědomí, o davové interakci, o sugestibilitě představové a citové atd.

Byli-li člověk dřívějšími formami propagandy ovlivňován jen po nějaké stránce, totální propagandou může být doslova duševně vyvlastňován. Společenský tlak, jehož dosahuje totální propaganda, lze srovnávat pouze s atmosférou, jaká vládne v kmenech primitivů.

František Marek