Psychologie propagandy X. – Slovo mluvené a psané

Illus-Martin 09.08.1951 Die große Demonstration am "Tag der jungen Mädchen" am 09.08.1951 zum Friedrichshain. Junge FDJlerinnen tragen das Portrtät des großen Stalin.

Desátý díl z dosud nepublikované stati dr. Františka Marka se zabývá významem psaného a mluveného slova.

Stať Františka Marka publikujeme s laskavým svolením vědeckého časopisu E-Logos, vydáváného Katedrou filosofie Národohospodářské fakulty VŠE. ( pozn. red.)

Vzhledem k rozsahu textu bude tento rozdělen na jednotlivé kapitoly.

Obsah

  1. Co je propaganda?
  2. Dějiny propagandy
  3. Psychologické základy propagandy
  4. Úprava zpráv
  5. Sugestivní podávání zpráv
  6. Jazyk propagandy
  7. Přání a předsudky
  8. Ideologie a mýty
  9. Prestiž
  10. Slovo mluvené a psané
  11. Ilegální formy propagandy
  12. Účinky propagandy na duševní život člověka

Slovo mluvené a psané

Základními prostředky propagandy jsou slovo mluvené a slovo psané. Porovnáme-li tyto dva způsoby propagandy co do účinu, musím jednoznačně dát přednost slovu mluvenému, kdežto tištěné slovo jen nahrazuje přímý projev. Kouzlo řeči a bezprostředního působení osobnosti dovede vzbudit nadšení a vášeň. Ovšem musí to být řeč, která sama žhne nadšením a vášní a jež vzklíčila z hlubokého přesvědčení. Největší lidová hnutí v dějinách byla vyvolávána živým slovem, spisy vědců a myslitelů zůstaly by mrtvou literou, kdyby se jich neujali fanatičtí popularizátoři, kteří zprostředkují styk idejí s nejširší masou. Osobní přesvědčení, jež se projevuje v dynamickém slovním a gestovém výrazu, působí na lid více než sebe subtilnější akademická argumentace.

Dobře to vystihuje anglické rčení: Who is true, not who is right ! – lidé jsou za tím, „kdo je opravdový, kdo je sám plně přesvědčen, nikoliv za tím, kdo má pravdu“. Schopnost bezvýhradného a nekolísavého přesvědčení nemají však intelektuálové, kteří mívají sklon objektivně brát v úvahu i opačnou možnost, nýbrž naopak lidé typu volního a emocionálního. Jestliže se takový člověk zmocní nějaké myšlenky, stane se mu idea vášní a vsákne do sebe všechny emoce, jichž je schopen. Vznikne tím typ fanatika, který o své věci nepochybuje, ba ani o ní nepřemýšlí, nýbrž žije pro ni a bojuje, trpí mučednictví a umírá. Vedle vynikajících jedinců – vědců, umělců a intelektuálů – kteří svým jménem dodávají propagované věci prestiž, potřebuje propaganda neméně lidové vůdce a lidové řečníky, kteří nic nevymýšlejí a neříkají lidu nic nového, avšak nechávají se ideou stravovat, naplňují ji svou krví a životem. Probudit vášeň může jen ten, kdo ji sám má ve svém nitru. Lidé silné vášně ve službách propagandy zapalují srdce mas. Vnitřní oheň, který sálá z oka i ze slov lidového řečníka, zaněcuje v posluchačích jejich rozmanité a neurčité emoce, přičemž věcný obsah řeči tyto emoce jen usměrňuje.

U řečnické propagandy je proto zvláště důležité, aby byla správně časována. Úspěch mluveného slova totiž nezávisí jen na obsahu a formě řeči, nýbrž také na okolnostech a vnějších podmínkách, za nichž řeč je proslovena. Už sama denní a týdenní doba má nemalý vliv na účinek.

Řeč pronesená v dopoledních hodinách nemá takový účinek jako řeč pronesená večer, kdy rozumová bdělost ustupuje a naopak emoce se vyvolávají mnohem snadněji. Zvlášť výhodnou dobou je sobotní odpoledne nebo večer, kdy člověk rád odhodí celotýdenní únavu z myšlení a oddá se emocím.

Propagátor si bedlivě všímá, kdy nastává u posluchačstva ochabnutí volní síly a kdy se nejméně brání vnucování cizí vůle a cizího názoru. Obyčejně to bývá doba únavy, ale jsou i různé jiné příležitosti, kdy účinek emocionálně zabarvené propagační řeči je mnohonásobný. Je tomu tak vždy tehdy, když posluchačstvo již samo je vlivem různých vnějších okolností ve stavu citového vzrušení. V tomto smyslu jsou pro propagátora velkou příležitostí například pohřby. Využívá jich oficiální propaganda v podobě slavnostních státních pohřbů, avšak ještě více dovede pohřbů využít hnutí opoziční, jde-li o pohřeb oběti sporu se státní mocí, například o pohřeb demonstranta. I kdyby demonstrant přišel o život pouhým úrazem nebo nešťastnou náhodou, udělá z něho propaganda mučedníka, hrdinu a symbol. Trochu mučednictví zachraňuje někdy věc již ztracenou. Tím spokojenější je propagátor, je-li postižený otcem několika malých dětí. Vedle instinktů, jež vyvolává krev, může tu využít pro své cíle též instinktů rodičovských a přirozeného soucitu s dětmi, jež se staly sirotky. Někdy propagátor přímo zařizuje věci tak, aby získal oběti a mučedníky. Na straně vládní se tak děje provedením atentátu nebo pokusu o atentát na čelnou vládní osobnost. Klasickou a nepřekonatelnou ukázkou, jak lze demagogicky využít lidských citů k politickému ovlivňování, je řeč Antoniova nad Caesarovou mrtvolou v Shakespearově dramatu Julius Caesar.

Bystrý propagátor nachází si však i jiné příležitosti, kdy rozumová a volní bdělost je oslabena a lidí jsou disponováni citově. Mohou to být tradiční národní a náboženské poutě (Říp, sv. Vavřinec, Velehrad, Hostýn), vánoce, jubilea, památné dny a státní svátky. Kromě toho si propagátor sám prostředí upravuje tak, aby co nejvíce působilo na náladu člověka svou architekturou, výzdobou, světelnými efekty, hudbou a jinými iracionálními vlivy. Vliv prostředí na náladové disponování člověka je znám od nepaměti a vždy se s ním počítalo při stavbě chrámů.
Jedinou nevýhodou mluveného slova je to, že je lze adresovat jen omezenému počtu posluchačů. Tuto vadu do jisté míry odstraňuje rozhlas, avšak zdaleka ne úplně, neboť při poslechu rozhlasového projevu není bezprostřednosti a chybí zrakový vjem mluvící osoby. Působí pouze hlas a ten je bez průvodních vjemů značně ochuzen.

Úkolem propagační řeči je na prvém místě zaujmout posluchače pro věc. Napomáhá tomu možnost citlivé reakce na posluchačstvo a improvizované aplikování psychologických fines. Naproti tomu tištěné slovo slouží spíše k prohloubení a utvrzení názoru, neboť tisk strany čte člověk namnoze teprve tehdy, když už je sám získán.

Přechodem mezi mluveným a tištěným slovem je leták. I když po stránce technické je to slovo tištěné, psychologicky podobá se více slovu mluvenému, jeho obsahem je prudká výzva a účelem je rovněž vzbudit zájem a zvědavost. Letáků užívají s oblibou strany opoziční, v době nesvobody je leták jedinou dostupnou tiskovinou opoziční strany. V době útlaku má leták ještě další funkci, že totiž již svou existencí upozorňuje, že se něco děje, že probíhá organizovaný ilegální boj proti režimu. Nezávisle na obsahu je takto leták vzpruhou všem, kdo nesouhlasí s režimem. V tomto směru má ilegální leták stejný význam jako nápisy na zdech a skalách, vyvěšení vlajky nebo jiného znaku na těžko dostupných vysokých místech, jež členové hnutí provedou tajně za noci, teroristické činy a jiné akce, jejichž úkolem je zneklidňovat veřejnost, upozornit stoupence na existenci ilegální organizace, jejíž síla se pak obyčejně přeceňuje, a chránit příznivě smýšlející obyvatelstvo před defétismem a kolaborací.

Množství technických prostředků a psychologických fines, jichž lze použít v propagandě, je neomezené, neboť propaganda je především umění a záleží jen na propagátorovi, aby vynalézal a vhodně aplikoval stále nové a neopotřebované způsoby nebo aspoň nové variace propagandy. Poněvadž nám zde jde spíše o psychologické základy propagandy než o proměnlivé technické podrobnosti propagační praxe, musíme přenechat mnoho zajímavých otázek pozdějším monografickým pokusům. Lze však očekávat, že člověk, který prožil tolik let v ovzduší zamořeném propagandou na všech stranách, sám si z vlastní zkušenosti mnoho doplní: jak propaganda dovede využívat literatury, epochálního účinku hudby a sugestivní názornosti umění výtvarného, jak bojuje vtipem a karikaturou, jak vyrábí propagační statistiky, jaké možnosti poskytuje propagandě rozhlas a film.

I když nám zde jde o psychologickou stránku propagandy, musíme aspoň připomenout, že propagátor užívá také všech úskoků logiky. Především se ve vývodech propagandy setkáváme se všemi druhy sofismat. Propagátor si často vypomáhá tím, že dokazuje něco jiného, než měl dokázat a vyvrací to, co nikdo netvrdí (ignoratio elenchi), zneužívá dvojznačnosti slov (ekvivokace), a nejasné gramatické stavby věty (amfibolie), dělá skoky v důkaze tím, že zamlčuje okolnost, která důkazu odporuje (saltus in probando), dokazuje svá tvrzení v bludném kruhu, neboť používá v důkazu jenom jiných slov než ve tvrzení (circulus vitiosus), dokazuje své tvrzení pomocí něčeho, co by se nejprve muselo dokázat (petitio principii), nahodilé vlastnosti a okolnosti aplikuje na obecné pravidlo (fallacia accidentis), jako ideolog a doktrinář vyvozuje dalekosáhlé důsledky z nějaké první základní poučky, která však je sama klamná (proton pseudos). K sofismatům ještě přistupuje záměrné používání odvážných generalizací a čistě vnějších analogií, zaměňování nahodilé časové následnosti za příčinnost (post hoc – propter hoc) a mnoho jiných úskoků, které při povrchní četbě novin a nepozorném poslechu rozhlasu nepostřehne ani člověk vzdělaný, tím méně pak člověk prostý, který je zvyklý rozlišovat jenom jasnou pravdu a jasnou lež.

Propagátor však ještě není spokojen, přijmou-li jeho oběti propagované názory a ideje. Nestačí mu měnit duševní dispozice a morální stanovisko, neboť to jsou jenom prostředky, jimiž chce vést své oběti k činu, k zamýšlenému chování. Aby dosažená integrace nebyla utlumena, aby nesplynula s ostatními duševními dispozicemi člověka a nevedla snad k jinému chování, než zamýšlí propaganda, ukazuje propagátor hned též cesty k činu, jimiž získaní stoupenci mohou dát průchod svým citům.

Při všech propagačních akcích musí propagátor pečlivě utajit pravé motivy své činnosti. Vyložit karty může propagátor jenom tehdy, je-li přesvědčen, že jeho motivy jsou všemu publiku přijatelné a že veřejnost již hodnotí věci ve smyslu jeho záměrů. Jinak je utajení motivů jednou ze základních zásad propagandy, neboť činnost propagátorova musí se jevit vždy jako veskrze ideální. Dokonalá propaganda, jakou provádějí například velké obchodní domy, zajímá se o člověka po všech stránkách a vůbec se nezmiňuje o tom, že jejím cílem je prodat zboží. Nepřímá obchodní propaganda využívá nejčastěji zájmu o umění, touhy po zábavě a předstírané nebo i skutečné služby.

Také politická propaganda se čím dál tím víc maskuje, neboť musí čelit vzrůstající nedůvěře, jež provází zdiskreditovanou propagandu. V míru vystupuje politická propaganda téměř výhradně jako činnost kulturní, maskována různými vlasteneckými nebo mezinárodními organizacemi, kulturními a jazykovými instituty a informačními službami. Někdy však nabývá maskovaná propaganda gigantických rozměrů. Takovými rozsáhlými akcemi byly například propaganda Jednotné fronty různých politických stran, tajně řízená jedinou radikální stranou anebo propagační akce mírové. Mírové akce bývají organizovány stranou útočnou, a to hlavně ze dvou důvodů: jednak mají vyvolávat a organizovat pacifistické tendence v řadách protivníka, jednak mají předem svalit vinu na druhou stranu v očích veřejnosti domácí i mezinárodní.

Platí tedy pro propagátora zásada: Chceš-li válku, mluv o míru.

Ovšem u propagačních akcí podobného druhu je maskování věcí tak důležitou, že každý chybný krok, který by mohl způsobit odhalení pravých cílů, by byl osudný. Jak jsme se zmínili na počátku, někteří psychologové pokládají zásadu utajení motivů a cíle za samu podstatu propagandy. Ukázali jsme však, že pojmový obsah propagandy je mnohem širší a že propaganda může také zcela otevřeně utvrzovat své stoupence a vést je přímo k činu. Na druhé straně však nikterak nezmenšujeme praktický význam utajovací techniky v propagandě, i když propagandu s utajením motivu a cíle neztotožňujeme.

František Marek