Snad nemusím sáhodlouze popisovat, jaké výročí si dnes připomínáme. Po brutálním zásahu Veřejné bezpečnosti na Národní třídě zůstalo na šest set zraněných, včetně lidí s trvalými následky. Byl to však poslední odporný čin, na který se komunistický režim zmohl. Krátce po 17. listopadu 1989 se začal hroutit.
41 let komunistického režimu bylo dobou hrůzovlády jedné strany, která nebyla bohužel nikdy zakázána a za zločiny spáchané v té době bylo odsouzeno po hříchu málo osob. Přitom důvodů by bylo nespočet. Připomeňme například vykonstruované procesy. Nejznámějším je proces se skupinou okolo Milady Horákové, těch procesů však bylo více. Komunisté měli v té době pevně v ruce veškerý tisk i sdělovací prostředky, nenávist byla šířena i ampliony obecního rozhlasu. Výpovědi údajných kolaborantů si Veřejná bezpečnost, StB a vězeňská služba vynucovala mučením.
Nebo se můžeme bavit o případu římskokatolického kněze Josefa Toufara, který kázal v době, kdy se v kostele v Číhošti údajně pohnul asi půl metru vysoký kříž nad svatostánkem na hlavním oltáři místního kostela. Komunistické orgány nechaly na téma Číhošťského zázraku natočit propagandistický snímek Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku. Měl v něm hrát i sám Josef Toufar, ale protože před natáčením na následky mučení zemřel, byla do filmu vlepena několikavteřinová sekvence z policejních záběrů “rekonstrukce”, u které musel Toufar asistovat jen pár hodin před svou smrtí. Ze záběrů je patrný jeho velmi bídný fyzický stav. Snímek se velice krátce vysílal v kinech (mimo Číhošť, kde k tomu nebyly technické podmínky, ale řada číhošťských tento snímek zhlédla na projekcích v okolí, např. v Ledči nad Sázavou), ovšem jeho účinek byl přesně opačný, neboť byl natolik špatně udělaný, že přesvědčil o zinscenování tohoto případu ze strany státní moci i řadu z těch, kteří v něj předtím nevěřili.
Komunistický režim i několikrát okradl obyčejné lidi. Poprvé při vynucené kolektivizaci zemědělství. Po druhé to byla Československá měnová reforma provedená 1. června 1953, kterou se tehdejší komunistická vláda snažila dosáhnout znehodnocení měny, vypořádat se s přídělovým systémem, zastavit černý trh a také snížit poměr poptávky vůči chudé poválečné nabídce. Tehdejší mocí byla reforma prezentována jako vítězství „pracujícího lidu“ a úder buržoazii, důsledkem však bylo znehodnocení úspor, propadnutí vázaných vkladů všeho obyvatelstva a pokles jeho životní úrovně. Anulováním dluhů státu vůči domácímu obyvatelstvu šlo o faktický státní bankrot. Měnová reforma byla oznámena účelově v sobotu 30. května v 17 hodin, kdy končil pracovní týden a zavíraly se všechny obchody. Platila už od pondělí 1. června 1953. Měnová reforma byla připravena ve spolupráci se Sovětským svazem, nové bankovky byly v předstihu tištěny v Sovětském svazu. Prezident Antonín Zápotocký v rozhlasovém projevu svým spoluobčanům bezostyšně lhal, když ještě krátce před reformou tvrdil: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ Většina zdrojů tvrdí, že tento projev řekl v pátek 29. května 1953. Historik Zdeněk Jirásek se domnívá, že to bylo dříve.
Samotnou kapitolou byla okupace ČSSR. Jedna věc bylo to, co nám provedl Sovětský svaz a většina ostatních zemí Varšavské smlouvy. Připomeňme třeba okupační radiostanici Vltava, která vysílala od 21. srpna bludy nebo „deník Zprávy“. Druhou věcí bylo to, co prováděla KSČ. Například Vysoce postavený komunistický funkcionář Vilém Nový pronášel lživé teorie o Palachově smrti a motivaci jeho činu. Palach byl podle Nového vylosován jako první ze studentské skupiny „Pětice smrti“. Nechtěl se zabít, nýbrž pouze polít chemikálií způsobující „studený plamen“ (oheň, který nepálí), a tímto protestem destabilizovat situaci ve společnosti. Chemikálie mu však přimíchali ostatní členové skupiny do hořlaviny příliš malé množství, proto utrpěl smrtelné popáleniny. Komunistická strana také k prvnímu výročí okupace připravila zvláštní vydání Rudého práva s názvem „Neprošli“. Respektive pamflet vyšel několik dní po protestech (31. srpna 1969). Ten vylíčil protestující jako agenty cizí (západní) moci. „Reportáž“ nastavila mustr, jak se o srpnových událostech následně psalo dalších 20 let.
Komunistický režim neváhal ani riskovat zdraví všech obyvatel. 26. dubna 1986 v Černobylské jaderné elektrárně na severu Ukrajiny došlo k havárii, která měla za následek velké ztráty na životech, obrovské zdravotní problémy obyvatel žijících v zamořených oblastech. První zpráva o havárii jaderné elektrárny v Černobylu se v Československu objevila v Rudém právu až 29. dubna 1986. Šlo o velmi stručnou zprávu, která byla převzata z agentury a která byla uveřejněna až na straně 7. Stálo v ní, že v černobylské elektrárně došlo k havárii, při které byl poškozen reaktor, a že se provádějí opatření na pomoc zraněným a na odstranění následků. V závěru ovšem nechybělo, že zatímco ve světě k podobným haváriím došlo již několikrát, tak tato je první svého druhu v Sovětském svazu. Československá televize se havárii také téměř nevěnovala. Naopak 18. srpna 1986 odvysílala reportáž, o tom, že v oblasti se všem lidem daří a vše se prý vrací do normálu. Není tedy pochyb, že svým mlčením riskoval zdraví nás všech.
Je tedy paradox, že k pádu režimu pomohla také nechtěná lež. Fáma o smrti studenta Martina Šmída totiž sehrála velkou úlohu v sametové revoluci v roce 1989. Zprávu, že při večerním policejním zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 zemřel student Martin Šmíd, přinesla Drahomíra Dražská, vrátná na vysokoškolských kolejích v Praze-Troji. Nutno však dodat, že východní komunistický systém se už v té době hroutil a bylo tedy otázkou času, kdy k něčemu dojde i v Československu. Připomeňme, že už 9. listopadu padla Berlínská zeď, Polsko či Maďarsko bylo už nekomunistické. Brutální zásah Veřejné bezpečnosti byl tedy naprosto zbytečný.
Člověk si tedy říká, jak je možné, že oběti komunismu mají doteď nižší důchody než bachaři, členové SNB a StB, kteří je trápili, mučili a zabíjeli?