To, proč jsou lidé ochotni věřit i těm největším nesmyslům, má co dělat s hlavně s tím, jak náš mozek vyhodnocuje informace.

Jistě i vy jste se setkali s tím, že někdo z vašich známých či přátel, kterého jste do té doby považovali za rozumného člověka, začal přeposílat za vlasy přitažené zprávy sesbírané z obskurních webů, rádoby ezoterická moudra, na první pohled falešné citáty či naprosto šílené konspirační teorie. Kde se to v těch lidech bere?

Vysvětlení tkví v následující rovnici:

Spoléhání se na intuici + myšlenková lenost + mediální negramotnost = problém

Rozebereme si to. A začneme u intuice a procesu, jak náš mozek vlastně nakládá s informacemi.

Intuitivní posuzování

Naše přirozené naprogramování je takové, abychom s minimem důkazů činili rychlé závěry, přičemž tento automatický proces příliš neřeší spolehlivost a komplexnost informací takto získaných. Vždy a za všech okolností přichází nejdříve intuice, racionální posuzování až později. Jde o užitečné evoluční naprogramování, které nám jako druhu umožnilo přežít.

Ona užitečnost říká o člověku říká především to, že zpracování informací a naše chování má biologické kořeny. Možná i z vlastní zkušenosti víte, že spatříte-li během vycházky pohybujícího se hada nebo cokoli, co jej připomíná, zareagujete a uskočíte, aniž byste museli použít sebemenší kousek vědomého rozumu1. Proč se to tak děje?

“..informace o nebezpečí (uštknutí a možná otrava hadím jedem) putuje okamžitě do centra emocí amygdaly a na základě signálů vysílaných do kosterních svalů je našemu tělu ihned umožněno, aby nastala pohotová reakce. V méně naléhavých formách hrozícího nebezpečí jsou signály o vnějším nebezpečí podrobeny strukturám mozku, především šedé hmoty mozkové a teprve poté doputují do amygdaly, která se pouze podílí na způsobu adekvátního reagování,” konstatuje newyorský neuropatolog Joseph E. LeDoux.

Jde o tom že intuitivní, automatické reakce jsou podobné systému, který za normálních okolností funguje jako nenápadný autopilot a v nebezpečí jako bodyguard. Neděje se to zbůhdarma. Tyto reakce se zřejmě v evolučním procesu ukázaly jako výhodné – přidržíme-li se výše zmíněných hadů, pak se dá říct, že je lepší se zbytečně leknout, než se vystavit případnému život ohrožujícímu uštknutí.

Co se nám hodí u hadů, v nakládání s informacemi spíše překáží. Nevěnujeme-li pozornost alespoň krátkému zamyšlení nad obsahem, necháme-li se pohltit okamžitou emocí, kterou ten konkrétní hoax vyvolá, snadno sklouzneme ke sdílení a rozhořčenému komentování. Navíc informace takto přijímané posilují intuitivní a stereotypní obraz světa. O to hůř, když nejsme ochotni vydat ani trochu energie a času na kritické zpracování informací nám předkládaným. A o tom je druhý dílek rovnice.

Myšlenková lenost

Řekněme si hned zkraje – na lenosti není nic zlého. Mozek je líný hlavně proto, aby byl efektivní, říká psycholog H. Simon: „Abychom se vypořádali s realitou, zjednodušujeme ji. Zjednodušující pravidla nás občas vedou k prohře – ale umožňují nám provádět efektivní kvapná rozhodnutí.“

Kahneman2 konstatuje smysluplnost takového myšlenkového uspořádání s tím, že se jedná o proces “vysoce efektivní, neboť se tak minimalizuje vydané úsilí a optimalizuje výkon.”

My tenhle ekonomizační princip známe i z jiných oblastí lidského chování pod názvem Zákon o nejmenším úsilí: „jednotlivci vykonávající nějaký úkol použijí takový způsob, při kterém vynaloží pravděpodobně nejmenší množství obvyklé práce3.

A podobně funguje i lidská mysl. Racionální, kritické uvažování je nerozšířené, protože je tak namáhavé, a chceme-li kriticky myslet, musíme se k tomu přinutit. Novinář Carl Bernstein poněkud pesimisticky poznamenává, že: „příliš mnoho lidí nezajímá co nejpřesnější verze pravdy. Ve skutečnosti je lákají informace, které potvrdí to, čemu už stejně věří. Hledají munici pro politické postoje, které už zastávají.“ Tedy říká, že nevyhledáváme fakta, ale selektivně vybíráme jen ty, které souzní s naším již hotovým názorem.

Problém nastává, jsme-li myšlenkově líní a spoléháme-li se na intuici i v komplikovaných a komplexních otázkách, spíše než na fakta. Třeba ve volbách. A tak to praxi i vypadá. Lidé jsou ochotni věřit i největším nesmyslům třeba jen proto, že se shodují s jejich z bůhvíjakých zdrojů získanými pohledy na svět ( už přece dávno vědí že: Unie je zlá, každý muslim je terorista, že nás zaplavují migranti, Romové mají všechno zadarmo atd.).

Aby byl ale recept na šíření hoaxů dokonalý, je třeba přidat ještě jednu ingredienci.

Mediální negramotnost

Posledním dílkem do skládačky je problematika mediální gramotnosti, která by, jak píše Milan Šmíd “měla být orientačním bodem a pojistkou proti utonutí v záplavě informací, jež se na nás ze všech médií valí.”

Určitá část lidí se prostě neumí v médiích orientovat, kriticky vyhodnocovat jejich obsahy, nedokáže rozlišit relevanci jednotlivých zdrojů a tak se stávají snadnou kořistí dezinformátorů, populistů, propagandistů a click-baitových podnikatelů. To je ale už jiná kapitola, které se věnujeme ve spoustě dalších článků.

Závěrem

Mimochodem, někteří lidé ani po předložení jasných důkazů svůj mylný názor nezmění. Falzifikace (vyvracení, dokládání faktů) nemá na některé lidi žádný vliv. Důvodem jsou defekty v argumentaci a poznávacím procesu ( snížená schopnost analytického myšlení, neschopnost odlišit zdůvodněná a nezdůvodněná přesvědčení). Lidé nejsou při poznávání stejně kompetentní a s tím se musíme smířit.

Zdroje:

  • 1LeDoux, 1998
  • 2Kahneman D., Myšlení rychlé a pomalé
  • 3Theories of information behavior. Edited by Karen E. Fisher, Sanda Erdelez and Lynne (E.F.) McKechnie

contributor