V proruském prostředí se opakuje několik stabilních narativů: že Ukrajina po Majdanu provedla „fašistický převrat“, že začala válku proti vlastním ruskojazyčným občanům, že osm let „vraždila Donbas“, že Rusko v roce 2022 pouze „reagovalo“, případně že za vše může NATO. Cíl je stále stejný: obrátit příčinu a následek. Tedy zakrýt, že Rusko od roku 2014 postupně porušovalo územní celistvost Ukrajiny, nejprve obsazením Krymu a podporou ozbrojených struktur na Donbasu, později otevřenou invazí z 24. února 2022.
1. V roce 2010 nebyla Ukrajina „protiruský projekt NATO“
Časté tvrzení zní, že Rusko bylo „zatlačeno do kouta“ rozšiřováním NATO. Jenže po nástupu Viktora Janukovyče Ukrajina v roce 2010 přijala zákon o neblokovém statusu: deklarovala, že nebude vstupovat do vojensko-politických aliancí, a současně si ponechá spolupráci s NATO jen v oblastech společného zájmu. To je důležité: ještě několik let před anexí Krymu se Ukrajina oficiálně vzdálila cíli vstupu do NATO.
Ani bukurešťské prohlášení NATO z roku 2008 nebylo přijetím Ukrajiny do Aliance. NATO tehdy politicky uvedlo, že Ukrajina a Gruzie se „stanou členy“, ale bez termínu a bez udělení Akčního plánu členství. Jinými slovy: v roce 2014 Ukrajina nebyla členem NATO, nebyly na ní alianční základny a nevznikal žádný právní důvod k ruskému vojenskému zásahu.
Argument pro debatu: Kdyby šlo Rusku pouze o bezpečnostní záruky, nedává smysl, že zaútočilo právě po období, kdy Ukrajina měla neblokový status. Vysvětlení „NATO nás donutilo“ je zpětná konstrukce, nikoli důkaz legitimní obrany.
2. Rusko porušilo závazky vůči Ukrajině, které samo podepsalo
Rusko bylo jedním ze signatářů Budapešťského memoranda z roku 1994, uzavřeného v souvislosti s ukrajinským přistoupením ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Dokument je veden v databázi OSN a jeho účastníky byly mimo jiné Rusko, Ukrajina, USA a Spojené království.
Podstatou memoranda byly bezpečnostní záruky za to, že se Ukrajina vzdá jaderného arzenálu zděděného po rozpadu SSSR. Signatáři se zavázali respektovat ukrajinskou nezávislost, svrchovanost a existující hranice a zdržet se hrozby silou či použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny. Shrnutí Harvard Kennedy School uvádí právě tyto závazky: respekt k hranicím a zdržení se použití či hrozby vojenskou silou.
Argument pro debatu: Agresor není stát, který se dovolává vlastních mezinárodně uznaných hranic. Agresor je stát, který tyto hranice poruší vojenskou silou — zvlášť když se je předtím zavázal respektovat.
3. Válku nezačal Donbas, ale ruské obsazení Krymu
Chronologie je klíčová. Proruské narativy často začínají až u bojů na Donbasu a vynechávají Krym. Jenže ruské obsazení a následná anexe Krymu přišly dříve. Valné shromáždění OSN v rezoluci 68/262 z 27. března 2014 potvrdilo suverenitu, politickou nezávislost, jednotu a územní celistvost Ukrajiny v jejích mezinárodně uznaných hranicích. Současně uvedlo, že krymské „referendum“ z 16. března 2014 nebylo Ukrajinou autorizováno, nemá platnost a nemůže být základem pro změnu statusu Krymu.
To zásadně mění výklad: nelze tvrdit, že Ukrajina byla „původní agresor“, když ještě před rozhořením bojů na Donbasu Rusko vojensky obsadilo a anektovalo část ukrajinského území.
Argument pro debatu: Kdo první obsadil a připojil část cizího státu? Rusko. To je základní test agresora.
4. Donbas nebyl čistě „občanská válka“ bez ruské role
Konflikt na Donbasu měl vnitřní ukrajinské složky, ale tvrzení, že šlo jen o spontánní povstání místních obyvatel proti Kyjevu, je neudržitelné. Německá nadace SWP shrnuje, že Rusko po Euromajdanu anektovalo Krym a „vyprovokovalo válku ve východní Ukrajině“.
Důležitým důkazem ruské role je i sestřelení letu MH17. Podle mezinárodního vyšetřovacího týmu JIT byl let MH17 sestřelen raketou Buk, jejíž odpalovací zařízení bylo dopraveno z Ruské federace na separatisty kontrolované území u Pervomajského a po odpalu bylo převezeno zpět do Ruska. JIT dále uvedl, že použitý Buk pocházel z 53. protiletadlové raketové brigády ruských ozbrojených sil z Kursku; nizozemský soud v roce 2022 odsoudil Igora Girkina, Sergeje Dubinského a Leonida Charčenka k doživotí.
Argument pro debatu: Pokud se do konfliktu dostávají zbraně, velitelé a systémy protivzdušné obrany z Ruska, nejde o jednoduchý příběh „Kyjev napadl vlastní občany“. Jde o konflikt, v němž Rusko hrálo přímou destabilizační a vojenskou roli.
5. Tvrzení o „14 tisících zavražděných civilistech Donbasu“ je manipulace
Jedním z nejčastějších proruských argumentů je, že Ukrajina údajně „osm let vraždila Donbas“ a zabila 14 tisíc civilistů. Zprávy OSN ale říkají něco jiného. OHCHR k období od 14. dubna 2014 do 31. prosince 2021 uvádí celkem 14 200 až 14 400 zabitých osob v konfliktu, ale tento údaj zahrnuje civilisty, ukrajinské vojáky i členy ozbrojených skupin. Civilních obětí bylo podle OHCHR nejméně 3 404, včetně 298 lidí na palubě letu MH17.
Tento údaj tedy nedokazuje „genocidu Donbasu“ ani jednostranné vyvražďování civilistů Ukrajinou. Dokazuje tragédii ozbrojeného konfliktu, ve kterém umírali civilisté i bojovníci na obou stranách — a který byl zásadně ovlivněn ruským zásahem.
Argument pro debatu: Číslo 14 tisíc není počet „civilistů zabitých Ukrajinou“. Je to celkový odhad mrtvých v konfliktu před plnohodnotnou invazí, včetně vojáků a ozbrojenců.
6. Rok 2022: mezinárodní instituce jasně označily problém — ruskou invazi
Dne 2. března 2022 přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci „Aggression against Ukraine“, v níž odsoudilo ruskou agresi proti Ukrajině a požadovalo, aby Rusko okamžitě, úplně a bezpodmínečně stáhlo své vojenské síly z území Ukrajiny v jejích mezinárodně uznaných hranicích. Pro rezoluci hlasovalo 141 států, proti bylo 5.
Mezinárodní soudní dvůr v Haagu následně 16. března 2022 nařídil Rusku, aby okamžitě pozastavilo vojenské operace zahájené 24. února 2022 na území Ukrajiny. Rozhodnutí se týkalo ruského tvrzení, že invazi ospravedlňuje údajná genocida v Donbasu; právě tento argument Ukrajina u soudu napadla jako falešnou záminku.
Argument pro debatu: Kdyby šlo o legitimní obranu před ukrajinskou agresí, OSN by nehlasovala o „agresi proti Ukrajině“ a Mezinárodní soudní dvůr by nenařizoval Rusku zastavit vojenské operace na ukrajinském území.
Stručná odpověď do diskuse
„Ne, původním agresorem není Ukrajina. Chronologie je opačná: Rusko v roce 2014 obsadilo a anektovalo Krym, podporovalo ozbrojené struktury na Donbasu a v roce 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi. OSN potvrdila územní celistvost Ukrajiny, označila ruskou invazi za agresi a Mezinárodní soudní dvůr nařídil Rusku zastavit vojenské operace. Tvrzení o ‚14 tisících zavražděných civilistech‘ je manipulace — podle OSN šlo o celkový počet mrtvých v konfliktu, nikoli o počet civilistů zabitých Ukrajinou.“
Verdikt
Tvrzení, že „původním agresorem“ ve válce s Ruskem byla Ukrajina, je nepravdivé a manipulační. Vychází z vynechání klíčových událostí roku 2014, zejména ruského obsazení Krymu, z překrucování statistik obětí na Donbasu a z přijetí ruské propagandistické teze, že invaze byla „reakcí“. Fakta a mezinárodní dokumenty ukazují opak: agresorem je Rusko.
Tři související články Manipulátoři.cz
- Ruská propaganda o Ukrajině: od „fašistického převratu“ po mýtus o „genocidě Donbasu“ — přehled hlavních narativů šířených od roku 2014.
- Ne, „speciální vojenskou operaci“ nezačala Ukrajina. Proruský příspěvek převrací příčinu a následek války na Donbasu — text přímo k argumentu, že údajně „začala Ukrajina“.
- Narativ o genocidě Rusů na Ukrajině je zcela lživý — rozbor tvrzení o údajné genocidě ruskojazyčných obyvatel.
