Proruští aktivisté a lidé, kteří jejich nesmyslům věří, stále opakují, že Ukrajina prý páchala na Rusech od roku 2014 nějaké zločiny, v horším případě přímo genocidu. Zapomínají však na to, že se jednalo přinejmenším o konflikt dvou stran. Reálně spíše fakta naznačují to, že konflikt byl vyprovokován Ruskem, protože se Kremlu nelíbí prozápadní směřování země.
Na začátku byla série masových demonstrací na Ukrajině trvajících od listopadu 2013 do února 2014, které vedly ke svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče a vzniku prozatímní vlády. Podle náměstí se revoluci začalo říkat Euromajdan. Snad jen tuto část lze nazvat spornou, protože proces revoluce neprobíhal podle schválené ústavy. Tak nebo tak, k výraznému zlomu v situaci došlo 22. února 2014 po střelbách po demonstrujících. Podle ukrajinského ministerstva zdravotnictví si násilné střety vyžádaly celkem 82 obětí. Jiné zdroje mluví o 77 obětech. Nedlouho poté, co prezident Janukovyč odpoledne oznámil, že nehodlá rezignovat, parlament jej odvolal z funkce a vyhlásil nové prezidentské volby na 25. květen. Takovéto odvolání prezidenta Ukrajiny z funkce je ale de jure neplatné, protože k odvolání parlamentem byly podle ústavy krom potřebného množství hlasů nutné také obžaloba z velezrady (nebo jiného závažného trestného činu) a následné schválení odvolání Nejvyšším soudem a poté ještě Ústavním soudem. Tak či tak došlo ke svobodným volbám, kde si lidé zvolili prozápadní orientaci.
To se však nelíbilo Rusku, které začalo podporovat separatistické tendence na východě Ukrajiny nebo v Oděse. 1. března 2014 odeslal sesazený ukrajinský prezident na útěku Viktor Janukovyč dopis prezidentu Ruské Federace Vladimiru Putinovi s prosbou, „aby byly použity ozbrojené síly Ruské Federace k nastolení zákonnosti, míru, práva a pořádku, stability a ochrany obyvatelstva Ukrajiny.” Na začátku března proběhly v Doněcku proruské demonstrace (účast na nich dosahovala řádově tisíců lidí), které vyústily v obsazení některých úřadů. Přibližně stejnou účast měly i protiruské demonstrace v Doněcku. V polovině dubna 2014 začaly skupiny neznámých ozbrojenců obsazovat správní střediska a policejní stanice v Doněcké, Charkovské a Luhanské oblasti (Slovjansk, Artemivsk a Kramatorsk). Jeden z velitelů těchto jednotek Igor Girkin zvaný Strelkov následně v rozhovoru uvedl, že hlavní sílu v tu dobu měly paramilitární jednotky, které byly zapojeny i do okupace Krymu. 8. dubna 2014 následovalo vyhlášení separatistické Doněcké lidové republiky. Dne 14. dubna 2014 byl na stránkách prezidenta Ukrajiny vyvěšen text dekretu č.405/2014 o zahájení protiteroristické operace: „Uvést v účinnost rozhodnutí Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny ze dne 13. dubna 2014 „O naléhavých opatřeních k překonání teroristické hrozby a zachování územní celistvosti Ukrajiny“. Dekret vstoupil v platnost dnem zveřejnění. Začala válka mezi Ukrajinou a Ruskem podporovanými separatisty. Téměř žádná země existenci separatistických republik neuznala. Česká republika, ale i další země, nahlíží na separatistické milice jako na teroristické organizace.
Drtivá většina obětí této války byla mezi bojovníky separatistů nebo v řadách ukrajinské armády či bojující Národní gardy.
Lež o genocidě Rusů a útlaku Rusů na Ukrajině
Od roku 2014 působí v linii dotyku mezi separatistickými republikami a Ukrajinou speciální monitorovací mise OBSE, která dokumentuje všechna úmrtí. Neexistují žádné důkazy o masovém a systematickém vyvražďování ruského obyvatelstva na Ukrajině. Aby se nezapomnělo, co genocida vlastně znamená – OSN definuje genocidu jako zločin spáchaný s úmyslem zcela nebo částečně zničit národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu.
Žádné mezinárodní organizace nebo mezinárodní média, která jsou na Ukrajině přítomna, nezaznamenala genocidu, která tam podle Kremlu probíhá. Prezident Zelenskyj od začátku svého funkčního období komunikoval, že ukončení nepokojů na východě Ukrajiny patří mezi jeho priority. Násilnou intervenci však mezi možnými řešeními nezmiňuje.
Prokremelská média a anonymní účty na sociálních sítích vystupňovaly šíření nepodložených tvrzení, která měla Moskvě pomoci ospravedlnit útok na Ukrajinu a maximalizovat podporu veřejnosti pro takový krok. Mezi oblíbené fámy patřila ta o bezprostředně hrozícím ukrajinském útoku na Donbas nebo o údajné genocidě tamních etnických Rusů. Žádné důkazy samozřejmě Rusko nepředložilo, tedy kromě předtočených fejkových videí. Ani poprvé a asi ani naposledy neznějí z Ruska slova obviňující Ukrajinu z genocidy rusky mluvícího obyvatelstva. Jedná se o taktiku, kterou Rusko využívá již od pádu Sovětského svazu.
Na východě Ukrajiny bylo opravdu nalezeno několik skupinových nebo neoznačených hrobů, avšak není potvrzeno, že by docházelo k válečným zločinům. Naopak často šlo například o nelegální hroby chudých a podobně, což potvrdili i místní obyvatelé. Ruské propagandě to však nezabránilo fotografie těchto míst zneužívat. Jeden takový příklad popsala Charkovská liga na ochranu lidských práv.
Nový jazykový zákon začal na Ukrajině platit od července 2019. Zákon stanoví ukrajinštinu za “jediný úřední státní jazyk” na Ukrajině. Povinná je na vysokých veřejných postech a také ve všech úředních dokumentech, soudních záznamech a pracovních smlouvách. Nový zákon se nevztahuje na soukromou konverzaci nebo náboženské obřady. Zákon však nezakazuje používání ruštiny jako takové. Paradoxně současný ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který do funkce nastoupil po schválení tohoto zákona, nový jazykový zákon zkritizoval jako “sbírku zákazů a trestů”, která “zkomplikuje úřední postupy a zvýší počet úředníků namísto snížení jejich počtu”.
Masakr v Oděse
Požár Domu odborů byl výsledkem stupňujícího se násilí a pouličních bitev ve městě Oděsa mezi pro-ukrajinskými aktivisty za ukrajinskou jednotu a pro-ruskými aktivisty za federaci. Součástí ukrajinské strany byli fotbaloví fanoušci, včetně tzv. ukrajinské strany „ultras” a členy Pravého sektoru, protestního hnutí ultranacionalistických skupin v Ukrajině. Obě strany konfliktu se chovaly násilně. Konflikt vedoucí k požáru spustil útok pro-ruských aktivistů na pochod ukrajinských aktivistů. Požár začal zřejmě v důsledku házení molotovových koktejlů, které používaly obě strany konfliktu. Kvůli této skutečnosti není možné určit, která strana oheň založila.
Vyšetřovací skupina „2. květen“, skládající se ze 13 místních expertů (novinářů, bývalých policistů a jiných), prošetřila dostupné video materiály, forenzní zprávy, aby se pokusila zrekonstruovat události vedoucí k požáru. Po skončení vyšetřování skupina “2. květen” vydala film, který události v Oděse rekonstruuje.
Skupina “2. květen”, spolu s UNHR a Radou Evropy shodně tvrdí, že nepokoje vedoucí k požáru začaly útokem pro-ruských aktivistů na klidný pochod fotbalových fanoušků na podporu jednotné Ukrajiny. Konflikt mezi dvěma skupinami vypukl v centru města, trval několik hodin. Na obou stranách byly použity zbraně, zemřelo šest lidí, přičemž čtyři z nich byli pro-ruští aktivisté a dva pro-ukrajinští. Vyšetřovací skupina “2. květen” došla k závěru, že na obou stranách byli někteří členové na konflikt připraveni dopředu, což potvrzuje i monitorovací zpráva OHCHR.
Několik zdrojů vyvrací informace o tom, že by ukrajinští nacionalisté nahnali lidi do budovy Odborů a upálili je zaživa. Tuto verzi vyvrací například Centrum pro analýzu evropské politiky (CEPA). Monitorovací zpráva OHCHR z června 2014 uvádí, že část pro-ruských aktivistů utekla z místa, kde se konflikt začal, do nákupního centra, pronásledovaná pro-ukrajinskými aktivisty. Později se obě skupiny přesunuly na náměstí Kulikovo pole, kde ukrajinští podporovatelé podpálili tábory druhé skupiny, které tam stály několik měsíců, od kdy začala revoluce v zemi. Následně se pro-ruští oponenti schovali v blízké budově Odborů a obě skupiny po sobě začaly házet zápalné láhve. Zpráva OHCHR z června 2014 také připisuje požár oběma skupinám konfliktu, nejmenuje jako viníka jednotlivou skupinu.
Zdroje se shodují, že hlavní chyba byla na straně policejních a hasičských složek; na tento faktor se zaměřilo i vyšetřování soudu. Monitorovací zpráva OHCHR upozornila na několik nejasností, především proč obě složky nereagovaly adekvátně nebo reagovaly příliš pomalu. Podle skupiny “2. květen” informace naznačují, že Státní správa pro mimořádné situace, která byla zodpovědná za hašení požáru, nesprávně vyhodnotila situaci a hasiči nedokázali zabránit úmrtím v důsledku plamenů a vdechnutí kouře.
Na základě zkoumání dostupných materiálů skupina 2. květen konstatovala, že policie měla dostatek času vytvořit na náměstí Kulikovo pole policejní kordon a zabránit eskalaci konfliktu, ale nestalo se tak.
Lež o Aleji andělů
Známé jsou i fotografie tzv. Aleje andělů. Památník se skutečně nachází v ukrajinském Donbasu. Nechala ho tam zřídit International Chlidren commision. A uvádí, že za „více než šest let války na Donbasu bylo podle monitorovací mise OSN zabito 147 dětí, 98 mužů a 49 žen, 363 dětí bylo zraněno“. Stránka však v žádným případě neuvádí, že se jedná o oběti „banderovců“. Těmi je nazýván batalion Azov, což je samostatné oddělení Ukrajinské národní gardy. Jedná se polovojenský oddíl, který se skládá z příznivců krajní pravice, nacionalistů, neonacistů, veteránů ukrajinské armády i zahraničních nadšenců. Mimochodem, velitel batalionu Stanislav Krasnov byl podezřelý ze spolupráce s Ruskem.
Číslo 147 dětských obětí války je číslo, se kterým pracuje OSN jako obětmi ruské agrese na Ukrajině. „147 dětí bylo zabito během pokračující ruské ozbrojené agrese proti Ukrajině zahájené v únoru 2014 a tisíce dětí potřebují pomoc s fyzickými a duševními zdravotními problémy,“ stojí v prohlášení stálého představitele Ukrajiny při OSN pana Sergije Kyslytsya na konferenci. Jak poznamenal diplomat, Ukrajina patří mezi nejvážněji postižená místa na světě z hlediska obětí kvůli nášlapným minám a dalším výbušným zařízením. Číslo pochází z roku 2021. Jde tedy předpokládat, že kvůli současné agresi Ruska bude počet nejen dětských obětí bohužel mnohem vyšší.