David Šubík po čtyřech letech soudních tahanic konečně – byť velmi nerad a jen mezi řádky – připouští, že spor s Manipulátory.cz neskončil jeho triumfem, jak dlouho svým sledujícím sliboval. V obsáhlém facebookovém vyjádření líčí, jak byl „obstřelován lživými scénami“ a jak se proti němu spikl celý svět, ale jeden malý detail mu nějak uniká: ve znovuotevřeném řízení už neuspěl on, nýbrž protistrana. Ano, ten web, který podle něj údajně „nepravdivě“ označil jeho článek o neexistenci SARS-CoV-2 za dezinformaci. Je vždy zajímavé pozorovat, jak se někdo tak dlouho domáhá spravedlnosti, až ho nakonec spravedlnost dostihne – jen ne tak, jak čekal.
Šubík ve svém textu přesto pokračuje v dávno vyvráceném narativu, že ministerstvo „nepředložilo jediný důkaz o existenci viru“. Tato konstrukce, založená na nepochopení zákona o svobodném přístupu k informacím i základních principů virologie, tvořila páteř jeho původního článku – a tvoří ji dodnes. Je fascinující sledovat, jak čtyři roky vědeckých publikací, vzorků, sekvencí, klinických studií a mezinárodních validačních procesů se v jeho podání mění ve „zmatenou odpověď ministerstva“. Když realita nesedí do narativu, chyba je samozřejmě v realitě.
Zároveň předstírá úžas nad tím, že soud může přiznat za pravdu právě těm, které léta označoval za lháře. „Jak je možné, že soud rozhodl v jejich prospěch?“, ptá se Šubík dramaticky, jako by právní řízení mělo povinnost potvrdit jeho osobní přesvědčení.
Je symptomatické, že i když už musí připustit, že jeho žaloba skončila neúspěchem, okamžitě z toho dělá triumf: za všechno prý mohou „procesní chyby“, „obstrukce“ a „zneužití systému“. Příběh, ve kterém nikdy nevznikne prostor pro jednoduché vysvětlení – že jeho argumentace neobstála. Omluva z jeho strany samozřejmě nepřichází v úvahu, zato rozčarování nad tím, že soudy nejsou tribunou pro potvrzování antivirových konspirací, z textu sálá každým odstavcem.
Možná by nakonec celá glosa šla shrnout do jedné věty: David Šubík si čtyři roky přál, aby soud řekl, že Manipulátoři.cz se mýlí. Soud nakonec řekl něco jiného – a teď se Šubík velmi diví, že to soud řekl nahlas.