Demontáž Koněvova pomníku odhalila pravou podstatu Ruska. Ondřej Kolář, radnice Prahy 6 a vůbec celé Česko je terčem nechutného dehonestačního tažení pod vedením ruského ministra zahraničí Lavrova, ruského ministra obrany Šojgua a dalších potentátů. Ti se také zasadili o přijetí nového zákona proti hanobení ruských válečných hrobů a pomníků, který byl prezidentem Putinem podepsán sice až po demontáži Koněvova pomníku, což ale pro Rusko není problém (s retroaktivitou práva tam totiž mají už od Stalinových dob velké zkušenosti, které jejich poradci později uplatnili i u nás například při justiční vraždě Milady Horákové).

Těmito tématy se intenzivně zabývá novinář Alexandr Mitrofanov, jehož texty doporučujeme. My jsme ale vybrali a podrobněji přeložili několik ohlasů a komentářů z ruského prostředí, které ukazují, že původci těchto útoků nejsou jen nejvyšší politici. Některá vyjádření například tak nepocházejí od státních autorit (díky tomu si mohou dovolit mnohem větší sprostotu a agresivitu), ale dostává se jim publicity ve státních a výrazně prokremelských agenturách (RT, Interfax, RIAFAN), menších (pro)kremelských národoveckých webech (Ruskline, Stoletie, Regnum, pravoslavná televize a web Cargrad) či naopak médiích s velkým dopadem (bulvární Komsomolská pravda, státní Rossijskaja gazeta).

Smutné na tom všem je, že se na této obludné kampani podílejí i historici, členové Ruské akademie věd a dalších vysokých škol, což zcela jednoznačně ukazuje, že ruské humanitní vědy a speciálně ruská oficiální historiografie se staly prostitutkami moci. Za pozornost stojí i podíl spolupracovníků významného Putinova think-tanku Izborský klub.

Pročtěte si tedy výňatky, ve kterých se dozvíte, že:

  • Koněv se v Maďarsku v roce 1956 zachoval humánně,
  • že se Koněvova socha má vrátit do vlasti,
  • Češi nemají příliš dobrý vztah k socialistickému období,
  • Češi nikdy neměli suverénní stát,
  • v roce 1968 u nás došlo ke krvavému antisovětskému povstání,
  • že Pražské jaro zinscenovaly západní rozvědky jako „euromajdan“,
  • Dubček byl avanturista,
  • české úřady samy požádaly o intervenci v roce 1968,
  • naši legionáři v Rusku kradli a vraždili,
  • vraždění Poláků ze strany NKVD je goebbelsovská lež,
  • Rusko osvobodilo Evropu,
  • je škoda, že Rusko nemůže poslat na Prahu 6 střelu země-země,
  • Češi jsou servilní národ,
  • Češi s velkou radostí vítali německé okupanty,
  • Češi měli být po 2. světové válce potrestáni za práci pro Němce,
  • Koněvův pomník je vojenským hrobem,
  • by Rusko mělo vyvolat informační vlnu uprostřed České republiky a organizovat na českém úplatkářství
  • od Rusů po staletí nepřicházelo nic než dobro,
  • jsou ve hře sorosovské struktury, eurofederalisté a liberálové,
  • by Koněv měl sestoupit z piedestalu jako komtur,
  • Češi vyvolali občanskou válku v Rusku,
  • Jiří Ovčáček a Miloš Zeman patří ke zdravým silám v Česku,
  • Ondřej Kolář je nacista, který se klaní Hitlerovu portrétu,
  • Ondřej Kolář vede skupinu rusofobů a antisovětčíků,
  • Ondřej Kolář je totéž, co byl Heydrich, a proto si zaslouží být zavražděn.

Uvědomme si, autoři níže uvedených textů jsou myšlenkovými souputníky Jaroslava Foldyny, Jiřího Černohorského, Emila Šneberga, Jiřího Vyvadila, Jiřího Ovčáčka, Aleny Vitáskové, Václava Klause mladšího, Žarka Jovanoviče, Josefa Skály, Tomia Okamury, Vlastimila Podrackého, Václava Vlka staršího, Jana Kellera a dalších.

Ukázky ohlasů

[V textu ponecháváme velká písmena jako v ruském originále.]

Dnes ráno, v den 75. výročí Vítězství a měsíc před výročím osvobození hlavního města Česka demontovali pomník maršála Koněva. Koronavirus, ano koronavirus. Pošleme radši vojáky do Prahy. Zároveň se poptáme po rouškách.

[Poznámka MK: Zachar Prilepin je ruský spisovatel, nacionální bolševik a válečný zločinec, který se účastnil bojů na okupované východní Ukrajině – byl velitelem praporu zvláštního nasazení v tzv. Doněcké lidové republice; je členem Izborského klubu, od r. 2016 je členem Rady veřejnosti při ministerstvu kultury RF]

  1. 4. 2020

První tajemník Kirovského oblastního výboru KSRF a první tajemník poslaneckého klubu KS RF v zastupitelstvu Kirovské oblasti Sergej Mamajev: Už jsme dokázali, že svoje lidi neopouštíme! Nastal okamžik, abychom opět činy dokázali, že to tak vždycky bylo a bude.

Sergej Pavlinovič požaduje přísná opatření, aby byl pomník zachráněn a aby pro něj bylo nalezeno důstojné místo ve Vlasti.

  1. 4. 2020

Novinář a poslanec Moskevského městského sovětu Andrej Medvěděv: „Zbaběle se podrobili v roce 38, celou válku krmili Němce, vyráběli jim zbraně.“

Tvrdí, že u něj nevyvolává otázky, proč Češi „s vtipkováním“ demontovali pomník maršála Koněva, který „je zbabělce osvobodil“. Medvěděv navrhuje odvézt pomník do Ruska.

„Však my svoje lidi neopouštíme. Češi ho chtěli někam přemístit. Ale zbabělci nemají hrdinů zapotřebí.“

  1. 4. 2020, Dmitrij Stěšin

Ke konci války Češi vyrobili 1500 stíhačů tanků „Hetzer“ vlastní konstrukce – v Třetí říší to byl hlavní prostředek boje se sovětskými tanky. Stíhač tanků byl velmi úspěšný (což zajistili čeští inženýři), takže ještě desítky let po válce byl ve výzbroji několika evropských zemí. А závody Škoda byly technologickou zbrojnicí fašistického Německa a zastavily se až 5. května 1945, kdy byl Protektorát Čechy a Morava úplně osvobozen a válka už skončila – ale Češi nepřestávali pomáhat Hitlerovi, nechápajíce, že je na čase přestat. Za dobu Druhé světové války Češi vyrobili čtvrtinu všech německých tanků, 26 % nákladních aut, 40 % všech střelných zbraní. Jsou to ohromné počty.

Sovětský svaz za to ale Čechy nepotrestal. Sovětský svaz žil mýty o bratrstvu proletariátu a potřeboval si za každou cenu vybudovat u svých západních hranic „bezpečnostní pás“ loajálních států tím, že jejich situaci upevnil společným trhem a ideologií. Zejména absence trestu na pomoc fašistům utvrdila Čechy v přesvědčení o správnosti jejich postupu, poskytla jim lživou iluzi. Prostě nepochopili, že zařazení Československa do socialistického tábora bylo prostě mírnou formou trestu. Tyto iluze skončily „Pražským jarem“ – krvavým antisovětským povstáním, které organizoval Západ.

Takže objektivně vzato, Koněv pro Čechy nebyl „maršálem-osvoboditelem“. Ničitelem buržoazního způsobu života ale ano.

  1. 4. 2020

Alexej Zakvasin, Jelizaveta Komarovová

V diskusi s RT odbornice Ruského institutu strategického výzkumu, doktorka historických věd Oxana Petrovskaja poznamenala, že v Česku po událostech roku 1968 a zhroucení socialistického režimu vznikl nejednoznačný vztah k akcím Rudé armády v letech 1944—1945.

Podle jejích slov liberálnější obyvatelé velkých měst republiky podporují likvidaci sovětských památníků. Naproti tomu obyvatelstvo menších sídel se zastává zachování památníků rudoarmějcům.

Obdobný rozkol existuje i v politické elitě země, říká Petrovskaja. Například odpůrcem demontáže pomníku Rudé armády a Ivana Koněva je zejména český prezident Miloš Zeman.

Petrovskaja zdůraznila, že Česko, na rozdíl od Polska, uznává skutečnost osvobození svého území Rudou armádou. Ale vztah k historickému dědictví SSSR se utváří s přihlédnutím k událostem roku 1968, které Češi vnímají spíše jako ozbrojenou intervenci pod vedením Moskvy.

„V Česku nemají k socialistickému období příliš dobrý vztah. Ale v daný okamžik problém spočívá ještě i v tom, že levicové síly v zemi ztrácejí dřívější postavení. Posilují prozápadní síly. Taková situace umožňuje demontovat pomníky, které mají politický ohlas,“ konstatovala Petrovskaja.

„Situace v Česku se vyvíjí v souladu s jednoznačně rusofobní politikou, jejíž tón udávají prozápadní síly. Nelze ovšem tvrdit, že je to absolutní trend v zemi: v české společnosti existují polarizované názory na poslání Rudé armády a existuje i poptávka po přátelských vztazích s Ruskem.

  1. 4. 2002, Vladimir Sněgirev

Zdravě uvažující Češi se zabývali spravedlivou otázkou, zda pomník náměstí Interbrigád symbolizuje konkrétní roli vojevůdce a velitele, který ničil hitlerovskou nákazu a zachránil Prahu před téměř neodvratnou zkázou, kde jsou maďarské události, vybudování Berlínské zdi či intervence v roce 1968? Tím spíše, že podle názoru nejautoritativnějších historiků Koněv neměl žádný vztah ani k Berlínské zdi, ani k intervenci v roce 1968.

Mnozí lidé v Česku se domnívají, že všechno, co se stalo v pátek, připomíná zbabělý teroristický akt а že válka s pomníky vítězů vypadá obzvlášť rouhačsky v tyto dny, kdy se svět chystá oslavit 75, výročí Velkého Vítězství.

  1. 4. 2020

Komentář redakce: Hanba a barbarství ve své nejčistší podobě! V předvečer 75. výročí Vítězství ve Velké Vlastenecké válce „eurointegrátoři“ fakticky plivli do tváře naší zemi, našim předkům, kteří hrdinsky bojovali proti nacismu a kteří mimo jiné osvobodili národy Evropy od „hnědého moru“. Ať si teď nepřátelé lidu říkají, co chtějí, filmové materiály, očitá svědectví a paměti účastníků ukazují, že místní obyvatelstvo vítalo Rudou armádu květinami jako osvoboditelku od světového zla. Všichni rozumní lidí si uvědomovali, jaký hrozný osud je čeká pod botou hitlerovského vojáka. Ale nynější světový „globalismus“ a jeho psi v různých zemích světa fakticky pokračují v politice Třetí říše s cílem vybudovat světovládu. Tím, že vydávají černé za bílé a bílé za černé, kydají bahno na všechny, kdo v roce 1945 zlomil páteř mezinárodní reakci. Řeč tedy je o úsilí zostudit všechny, kdo kladl odpor předchůdcům současného „atlantismu“. Rozhodně však odsuzujeme podobné barbarské akce. Ten, kdo očerňuje Velké Vítězství roku 1945, ten očerňuje vlastní historii.

  1. 4. 2020, Alexander Chaldej

Ano, po 30 letech od smrti světového socialistického systému není pomník maršála Koněva vnímán jako propaganda socialismu, nýbrž jako propaganda Ruska. Zejména proto jakási drobná místní funkcionářská duše v Praze, jejíž tatík byl naverbován sorosovskými strukturami, pomník demontovala a dostala za to odměnu od USA a NАТО. Bez ohledu na protesty obyvatelstva a jiné drobnosti.

Komunismus byl pouze rouškou, kterou Západ ve skutečnosti zastíral boj s Ruskem. Byli jsme to my, kdo ve své naivitě věřil v ideologii a kdo po zabití SSSR choval naději, že se dá dohromady se Západem, zatímco Západ to vždycky chápal tak, že světu vládne geografie. Jakákoli mobilizující ideologie pocházející od geopolitického nepřítele je nebezpečná. Potřebujeme takovou ostražitost.

A správně – proč s takovou posedlostí slavíme Halloween? Proč školy nepropouštějí učitele, kteří žáky nutí slavit tento naprosto cizí svátek? Proč nejsou trestáni starostové měst, kde obchody prodávají atributy Halloweenu a školy pořádají velké oslavy?

Východní Evropa — to je interregnum, území limitrofů a vazalů. Poklonkují tomu, kdo k nim teď přišel z pozice síly a dostává je tam, kam potřebuje. Taková je celá historie Evropy, tam po celý středověk neustále obsazovali a dělili si hrady a české království bylo odedávna podřízeno Německu a nikdy nebylo suverénním státem. Pak tam vládlo Rusko, ale nepodařilo se mu tam uchytit. Teď tam vládne Amerika.

Limitrofům to nelze mít za zlé, je to jejich přirozenost. Ani jedno impérium si nemůže udržet význam tam, odkud odejde jeho armáda. Po Gorbačovově zradě byl Koněvův pomník v Praze odsouzen k zániku stejně jako všechny pomníky sovětské epochy za hranicemi Ruska. A ani v Rusku to památky nemají jisté.

[Poznámka MK: Limitrof je označení pro bývalé ruské příhraničí.]

  1. 4. 2020

Starosta jednoho pražského obvodu Ondřej Kolář, který se skandálně proslavil svými rusofobními výroky, triumfuje.

Je zcela zřejmé, že Rusko v této pomníkové válce může mít pouze jediného spojence – zdravé politické a společenské síly přímo v zemích střední a východní Evropy.

V Česku takové síly existují. Jiří Ovčáček, tiskový mluvčí prezidenta Miloše Zemana hned po svém šéfovi, který ještě vloni označil plány na demontáž pomníku jako ostudu země, kategoricky odsoudil akce úřadů šestého pražského obvodu.

Pravdu má pan Ovčáček. Jen je smůla, že zdravé politické a společenské síly jsou jak v Česku, tak i jiných zemích střední a východní Evropy v menšině. Na kontinentu vládne jeden trend – definitivně nivelizovat osvoboditelskou misi Rudé armády, vygumovat z paměti národů i jen stín vděčnosti Sovětskému svazu, který za vyhnání hitlerovců ze stran, které okupovali, obětoval více než 1 milión lidí.

Na pozadí těchto skutečností se nelze než připojit ke G. Gačkovi, autoru článku ve slovenském internetovém deníku Hlavné správy: Fašizoidné tančeky liberálneho starostu Prahy 6 Ondřeja Kolářa okolo sochy osloboditeľa Prahy, sovietskeho maršala Ivana Koneva, už dosiahli také dno, že by sa za svojho pohrobka nemusel hanbiť ani najväčší český quisling z protektorátnych čias Emanuel Moravec. Na takového potomka by mohl být hrdý něž nechvalně známý kolaborant éry protektorátu Emanuel Moravec. Bolo by zaujímavé, ako by prebiehalo hrdinské „májové povstanie pražského ľudu“, ak by sa Stalin a Červená armáda hypoteticky uspokojili s vyhnaním Wehrmachtu zo sovietskeho územia bez toho, aby pokračovali v jeho decimovaní aj za hranicami Sovietskeho zväzu.“

  1. 4. 2020

Zbabělí čeští „papaláši“: „Ruští důstojníci“ odsoudili demontáž Koněvova pomníku v Praze

Předseda prezídia sdružení „Ruští důstojníci“, hrdina Ruska, generálmajor Sergej Linovoj komentoval demontáž pomníku maršála Koněva v Praze.

„Demontáž pomníku maršála Koněva demonstrovala malichernost a zbabělost těch, kdo tak učinil. Už hodně dlouho, více než rok, se snažili jej zničit a zůstávalo jen jedno: v Česku jsou lidé, kteří by vyšli bránit pomník osvoboditele Prahy. A teď jej čeští „papaláši“ — následníci kolaborantů —zbaběle demontovali, když přitom využili okamžiku, kdy jsou lidé zavřeni doma kvůli koronaviru. Udělila to zbaběle, potajmu. Zejména tato skutečnost hovoří o mnohém,“ prohlásil Linovoj.

Rovněž vyslovil názor, že ti, kdo zařídili demontáž pomníku, nezapomněli, díky komu nebyla zlatá Praha vymazána z povrchu zemského.

„Pamatují si to, vědí, ale chtějí jej vymazat z paměti českého národu. A nebudu se divit, když lidé, kteří přijali takové rozhodnutí, zítra požádají Rusko o pomoc při pandemií. Svědomí na to mají. Demontáž Koněvova pomníku je bída ne ruského, ale českého národa. My na své hrdiny vzpomínáme,“ řekl Sergej Linovoj.

 

  1. 4. 2020

Hrdinové fašistické práce. Co připomněla demontáž Koněvova pomníku

V září 2019 městská rada Prahy 6 odhlasovala demontáž pomníku. Nepomohly ani protesty místních obyvatel, ani negativní názor českého prezidenta Miloše Zemana, ani hořká slova maršálovy dcery Natalie Ivanovny Koněvové.

Mnozí obyvatelé Prahy mi v osobním kontaktu říkali, že většina Čechů v hlavním městě nepodporuje to, co dělá Kolář. Ti, kdo pobývali v Praze, vědí, že k ruským turistům se se tam chovají dobře.

Ale jestli je to tak, tím hůř. Nesouhlasící většina dává přednost přihlížet věcem, které jsou hanebnou skvrnou nejen pro Koláře, ale i pro celou zemi. A je podnětem k připomenutí, že obdobná rezignace a podřízenost Čechů už se v historii projevila.

V březnu 1939, když hitlerovská vojska vtrhla do Československa, souhlasil prezident země Emil Hácha s oddělením Slovenska a s vyhlášením protektorátu Čechy a Morava.

Ano, v průběhu šesti let okupace na českém území existovaly podzemní skupiny a mnozí účastníci odboje, podobně jako spisovatel Julius Fučík, obětovali svůj život v boji proti fašismu.

Rozsah tohoto hnutí ovšem nelze nikterak srovnat s partyzánským hnutím v Bělorusku a na Ukrajině, s válkou, kterou s okupanty vedli jugoslávští vlastenci.

Ve světle předložených faktů vypadá jinak nechuť SSSR pustit v roce 1968 Československo ze sféry svého vlivu. Leonid Brežněv a další tehdejší přední členové vedení Sovětského svazu, kteří sami prodělali válku, dobře věděli, že milióny sovětských lidí byly zabity zbraněmi, které vyrobili pracovití Češi. V politbyru naprosto nebyla chuť poskytnout jim novou šanci pracovat ve prospěch úhlavního nepřítele.

Ti, kdo dnes nečinně přihlížejí demontáži pomníku maršále-osvoboditele, mohou zítra začít zásobovat ty, kdo v Rusku chtějí ustanovit „nový pořádek“. Tím spíše, že Češi v této souvislosti nepotřebují sbírat zkušenosti,

[Poznámka MK: Název periodika „Argumenty a fakta“, které existuje už od sovětských dob, je nejen v tomto případě oxymóron.]

6. 4. 2020

Pomník maršála Koněva je třeba vrátit do Ruska – názor

Tak okomentoval demontáž pomníku vedoucí výzkumného sdružení „Fronta na Miusu“ a hnutí „Nesmrtelný pluk“ v Rostovské oblasti Andrej Kudrjakov. Tak okomentoval demontáž pomníku vedoucí výzkumného sdružení „Fronta na Miusu“ a hnutí „Nesmrtelný pluk“ v Rostovské oblasti Andrej Kudrjakov.

„Koněvovou sochu je třeba vrátit do Ruska a Českem přerušit veškeré vztahy na úrovni prostých občanů. Znamená to bojkotovat letecké linky do Prahy, nekupovat české zboží, ve zpravodajství se o této zemi nezmiňovat.“

  1. 4. 2020

Demontáž Koněvova pomníku v Praze je třeba řešit v Evropské komisi pro boj s rasismem

Místopředseda Rossotrudničestva (Federální agentury pro záležitosti společenství nezávislých států, krajany žijící v zahraničí a pro mezinárodní humanitární spolupráci) Michail Brjuchanov odsoudil demontáž Koněvova pomníku v Praze.

„Akce funkcionáře, třeba i na nižší úrovni … musejí být co nejpečlivěji prověřeny představiteli Evropské komise pro boj s rasismem a netolerancí,“ řekl Brjuchanov agentuře Interfax.

„Demontovali jej potají, prakticky jej ukradli.“

 

  1. 4.

Zakladatel organizace Nesmrtelný pluk v Dagestánu Šamil Chadulajev poznamenal, že toto jednání hanobí památku, a navrhl posoudit situaci na mezinárodní úrovni včetně OSN.

  1. 4. 2020, Vladimir Družinin

Česko Koněvovi vděčí za mnohé.

Pomník se ve městě objevil na přání obyvatel. Po sedmdesáti letech projevil svou nespokojenost s tímto rozhodnutím starosta šestého pražského obvodu Ondřej Kolář.

Svou nenávist Kolář motivoval tím, že Koněv prý přijel do Československa v předvečer takzvaného „pražského jara“ v roce 1968 s inspekční delegací, aby tak připravil rozdrcení protestu sovětskými tanky.

Moskva vždy zdůrazňovala, že ke vstupu vojska Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 Koněv neměl vztah. Jeho příjezd do země byl spojen s plněním jiných služebních funkcí.

Dodám, že samotné „pražské jaro“ vůbec spontánním aktem občanského odporu, аle tehdejším „euromajdanem“, který chytře zrežírovaly západní špionážní služby. Trubadúři „pražského jara“ se stále vyhýbají odpovědi na otázku, proč bylo nutné brát do ruky zbraně, když v Československu neexistovaly sovětské vojenské základny? Odkud se v rukou povstalců vzaly samopaly, kulomety a celá síť podzemních tiskáren a rozhlasových stanic? Jak se pokojným demonstrantům podařilo sestřelit ruské letadlo АN-12, vrtulník a zapálit více než deset tanků a bojových vozidel pěchoty? Proč v předvečer vzpoury navštívili Československo jako turisté důstojníci zahraničních rozvědek? Proč na hranicích Československa a SRN stály v plné pohotovosti tanky NATO?

Kolářovi se podařilo dokořán otevřít Overtonovo okno a vyprovokovat v české společnosti rozepři o Koněvovi. Připomínali účast zesnulého maršála i účast na potlačení ozbrojené vzpoury v Maďarsku v roce 1956. Koněv tehdy vykonával funkci hlavního velitele Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy. Západní agitprop tuto vzpouru také nazývá lidovým protestem, ale je tu opět řada nepohodlných fakt.

Jako první nepřešla k násilným metodám maďarská a sovětská vojska, když vzbouřenci zaútočili na sídlo rozhlasu v Budapešti a potom na sklady zbraní, budov ministerstva vnitra a obrany. Pak došlo k útokům na vojenské jednotky. Budapešť oficiálně požádala Moskvu o vojenskou pomoc (v roce 1968 přesně tak postupovala oficiální Praha). V době shromáždění u zdi parlamentu neznámí odstřelovači zabili sovětského důstojníka (velmi to připomíná „euromajdan“ v Kyjevě, že?), byl zapálen tank. Až potom sovětská vojska použila zbraně.

Dnešní Maďarsko je členem NATO, a proto současní maďarští historici tvrdí, že odstřelovači byli buď agenty komunistických rozvědek a že stříleli, aby byl důvod k odvetě proti demonstrantům. Ale v roce 1956 se maďarské úřady obrátily na OSN a USA se žádostí přispět k uvolnění situace. Pokud by Moskva a Budapešť už dříve plánovaly utopit vzpouru v krvi, žádaly by u západních mocností o zprostředkování? Maďarští vojáci zpočátku hlídkovali beze zbraní (zvláštní, věříme-li existenci úmyslu kruté odvety vůči demonstrantům), chopit se zbraní je přinutily až útoky vzbouřenců.

A aktivní účast bývalých maďarských vojáků – Hitlerových spojenců, dodávky zbraní vzbouřencům prostřednictvím Červeného kříže a vysílání receptů na výrobu Molotovových koktejlů v maďarštině americkou rozhlasovou stanicí Svoboda jsou nesporným faktem.

Koněv v Maďarsku jednal více než humánně. Sovětská vojska nejprve vešla do Budapešti, pak z ní odešla a ponechala Maďarům možnost, aby se domluvili sami. Jakmile se ukázalo, že takzvaní pokojní demonstranti jsou ve skutečnosti bojovníci spoléhající na beztrestnost a neochotní přistoupit na kompromis, vstoupila vojska do města podruhé a rychle učinila přítrž krvavým bakchanáliím.

Situace v Česku je taková: proti prezidentovi rusofilovi stojí ministři rusofobové.

  1. 4. 2020

Vnučka maršála Ivana Koněva Anna Koněvová v rozhovoru s webem Cargrad hovořila o tom, jak proběhla demontáž pomníku v Praze. Podle jejích slov bylo rozhodnutí přijato zhruba před půl rokem, ale ze začátku se hovořilo o přesunu. Potom ale místo neurčili a nyní pomník sňali časně zrána. Na jeho místě plánují postavit podzemní garáže.

„O osudu pomníku rozhodla rada Prahy 6 složená prakticky ze strany, která nás nemá příliš v lásce. A tak bylo rozhodnuto, že pomník bude demontován a na jeho místě bude vybudován nový pomník znázorňující osvobození, prostě nějaké osvobození, budou tam Američané a budou tam naši, ale vlasovci tam nebudou nikdo se nechystá stavět pomník Vlasovovi.“

Podle jejích slov byla ještě jedna varianta – vybudovat podzemní garáže, z nichž bude mít šestý pražský obvod prospěch.

„Pomník bude údajně vystaven v Muzeu historie 20. století. Ale tato historie 20. století má být historií totalitarismu. Historií toho, jak „velký bratr“, tedy Sovětský svaz, zotročil Československo.“

Historie tak podle jejích slov bude překroucena – sovětští vojáci budou podáni nikoli jako osvoboditelé, ale jako interventi, kteří se údajně do 90. let vysmívali maličkému Československu.

„Taková muzea existují v mnoha našich bývalých socialistických zemích. V těchto zemích tím pádem vznikají za peníze zámořských přátel. Chtěli bychom se někam obrátit, ale nevím zatím kam.

Asi bude potřeba obrátit se Vladimíra Vladimiroviče Putina, což asi uděláme. Teď jsem zveřejnila post na Facebooku. Měl více než tisíc zobrazení. A národ obecně podporuje, aby se pomník vrátil domů. Hashtag je #Vraťte maršála domů.

 

  1. 4. 2020

Místopředseda Rossotrudničestva [Federální agentury pro záležitosti společenství nezávislých států, krajany žijící v zahraničí a pro mezinárodní humanitární spolupráci] Michail Brjuchanov odsoudil demontáž Koněvova pomníku v Praze.

„Akce funkcionáře, třeba i na nižší úrovni … musejí být co nejpečlivěji prověřeny představiteli Evropské komise pro boj s rasismem a netolerancí,“ řekl Brjuchanov agentuře Interfax.

„Demontovali jej potají, prakticky jej ukradli.“

  1. 4. 2020

Alexej Kapustin – Česko se zřeklo maršála Koněva

Kolář si například stěžoval na akty vandalismu (pomník byl pravidelně poléván červenou barvou) a vysokými náklady na jeho čištění (údajně je proto nutné sochu demontovat). Přitom starosta ignoroval obvinění velvyslanectví RF, že vandalismus je vyprovokován kampaní s cílem diskreditovat Koněva a vysvětlující „tabulkou“, která neodpovídá archivním dokumentům.

Proti demontáži pomníku ostře vystupoval český prezident Miloš Zeman.

Zemanův postoj však neměl žádný vliv na situaci pomníku. Dne 3. dubna jeho tiskovému mluvčímu Jiřímu Ovčáčkovi a našemu velvyslanectví nezbylo nic jiného než vystoupit s oficiálním odsouzením akce vedení Prahy 6.

Cožpak Rusko nemá žádné páky vlivu a nátlaku na Česko?

Není ovšem rok 1968, ale Rusko by klidně mohlo zavést sankce proti Praze, demonstrativně zkrátit rozsah diplomatických vztahů, pokusit se vyvolat informační vlnu i uvnitř Česka, aby tak už jakkoli obrátilo pozornost k nechutnému jednání Koláře a jeho přisluhovačů.

Koněvův pomník by bylo třeba hájit na všech frontách, hledat přístup k vedení Prahy 6, možná uplatit jednotlivé úředníky, nebo na ně vyvinout nátlak. Protože buďme upřímní: pošlapali naši historickou paměť. A provedl to nikterak vysoce postavený veřejný činitel.

Samostatná otázka se týká české společnosti, která ignorovala demontáž Koněvova pomníku a zdržela se masových rozčilených komentářů na sociálních sítích. Místní média se k události vyjadřovala neutrálně.

V podstatě nic neudělaly české levicové síly a komunisté. Pravda je, že jednou z příčin nedostatku vůle ve ztráta pozic ve prospěch prozápadních stran a hnutí. Bitvu o pomník prohrál i Zeman, pokud tedy český prezident chtěl pomník opravdu zachránit.

Bohužel je nutné konstatovat, že v současném Česku je mnohem větší pozornost věnována výkladu událostí „Pražského jara“ a takovýto obrat v národním vědomí nese své plody.

Češi si aktivně hýčkají zášť proti SSSR, zapomínajíce přitom, že v operaci roku 1968 byli i jejich současní „přátelé“ v EU a NATO: Poláci, Němci, Bulhaři. Češi také odmítají přiznávat si nepohodlná fakta svědčící o Dubčekově avanturismu, jeho nepochopení, v jakých podmínkách se rozhodl provést notoricky známou demokratizaci.

  1. 4. 2020

Gennadij Alexejevič Sazonov, člen Svazu ruských spisovatelů, Vologda

Je těžké nějak definovat akt barbarského, cynického vandalského činu, ke kterému došlo 3. dubna po zlodějském způsobu, v skrytu před obyvateli Prahy.

Ale přece jen tu jedno přesné slovo existuje.

SPODINA!

Zejména ono vyjadřuje mravní podstatu „reformátorů“ Prahy 6, kteří se vrhli na památku člověka, který osvobodil zemi od fašistů.

Propastná rusofobie, popírání historické paměti, znovuzrození ideologie nacismu – to jsou jejich hlavní zájmy. Obzvláště na tomto pozadí se horlivě činí starosta Prahy 6, fašista ražení roku 2020 О. Kolář. Zejména on se stal iniciátorem demontáže pomníku.

Ještě před tímto vandalským aktem se Kolář a jeho banda všemožně „mstili“ Koněvovi – polévali pomník barevnými kapalinami, zanechávali na něm obscénní nápisy…

Myslím si, že kdyby Ivan Stěpanovič mohl sejít z piedestalu, „zápasník-reformátor“ O. Kolář by si nadělal do kalhot…

Je tu ještě jedna fotografie. Na hlavním pražském náměstí přistupuje Ivan Stěpanovič Koněv k mikrofonu u příležitosti udělení čestného občanství Prahy.

A opět – tisíce lidí s rozradostněnými tvářemi.

Tu radost nelze zmanipulovat!

Ví o dokumentech této epochy Kolář a jemu podobní, viděli je?

Sotva! Spíše se klaní portrétům Hitlera a jeho přisluhovačů…

Líto mi je českého národa. Slovan, který je nám blízký krví i kulturou. „Liberálové-reformátoři“ uštvali národ.

  1. 4. 2002, Oleg Nazarov

Dne 3. dubna v centru hlavního města jedné evropské země se skupina rusofobů a antisovětčíků vedená starostou Prahy 6 Ondřejem Kolářem dopustila rouhačské akce, Demontovali pomník osvoboditele Prahy, maršála Sovětského svazu Ivana Koněva. Plánují ho vystavit jako exponát v muzeu věnovaném událostem 20. století v Československu.

Dnes v Evropě zachráněné sovětskými vojáky jejich hrdinství raději nepřipomínají. Naopak, pomlouvají je a hanobí jejich jména. Čas je bohužel je nemilosrdný a vojáci, kteří porazili armády hitlerovského Německa a jeho satelitů a osvobodili Evropu od nacistického otroctví, se už nemohou hájit sami. Musíme to dělat my, následníci hrdinů dřívějších dob.

Úmysl postavit na místně odstraněného pomníku maršála Koněva památník zrádci a Hitlerovu pomahači, generálovi Andreji Vlasovovi nevznikl náhodou.

Absurdním divadlem je, že na pozadí totálního zničení našich pomníků dodnes neodstranili falzifikační pamětní tabulky údajně pohřbených Poláků v Medném u Tveru. Naskýtá se rétorická otázka: nejsme-li po desetiletí schopni zavést pořádek na svém území, máme se divit, že naše pomníky v Evropě demontují všichni, kdo nejsou líní to udělat?

Dnes je na čase připomenout, že na území Ruska jsou postaveny pomníky vojákům Československých legií — ale ne těm, kdo by bok po boku bojoval s Koněvovými bojovníky proti nacistům. Ale těm legionářům, kteří v květnu 1918 na příkaz Dohody vyvolali povstání. Oproti rozšířené pověsti se Vladimir Lenin nepokoušel zadržet je v Rusku. Naopak, usiloval vyprovodit legionáře co nejdříve přes Vladivostok do Evropy. Avšak vedení Dohody dalo na srozuměnou, že pokud Češi chtějí získat svůj stát (a neměli jej téměř 300 let), musejí splnit příkaz — podpořit protibolševické síly.

Důvodem vzpoury československých legií mířících na východ po Transsibiřské magistrále byl střet, který se 14. května odehrál na nádraží v Čeljabinsku mezi legionáři a zajatci z rakousko-uherské armády. …

Na podzim roku 1918 získali Češi a Slováci státnost. V Rusku po sobě zanechali nepěknou vzpomínku. Později se o legionářích s nenávistí vyjadřovali obyvatelé, dělníci, rolníci, rudí i bílí.

Tyto „umělecké“ kousky legionářů si Češi nikdy nepřipomínají. Pranýřují Moskvu za vměšování do vnitřních záležitostí Československa v roce 1968 a mlčí o tom, že o padesát let dříve se oni sami vměšovali do vnitřních záležitostí Ruska. Dvojí standardy „civilizované“ Čechy nevyvádějí z míry.

Ale to ještě není všechno. Více než 10 let jsou na území Ruska budovány pomníky legionářům. Stojí jich už více než deset a podle plánů českého ministerstva obrany by jich mělo být několik desítek. Už 20. října 2011 byl jeden z pomníků slavnostně odhalen v Čeljabinsku za účasti mimořádného a zplnomocněného českého velvyslance v Rusku Petra Koláře — otce starosty Prahy 6. Kolář otec podporoval rozmístění amerického systému protiletecké obrany v Česku a odhaloval v Rusku pomníky jeho nepřátel a 3. dubna 2020 Kolář syn demontoval pomník sovětského Maršála. A takový je rod proamerických českých politiků. Komentáře netřeba…

  1. 4. 2020, Dmitrij Sikorskij

Rusko odpoví na rusofobní akce v Evropě.

V Evropě se rozehrává protiruská karta.

Vedoucí Oblasti regionálních problémů sekce evropského výzkumu Ústavu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů Ruské akademie věd Konstantin Voronov v rozhovoru pro finanční a ekonomickou agenturu „Ekonomika dnes“ dospěl k závěru, že nejde o ojedinělé akce Čechů, nýbrž celoevropský trend.

„Podle mého názoru je to všeobecná tendence na Západě – skutečný mainstream. Takové záležitosti realizují místní úřady, tj. nižší články, ale je to skutečně všeobecná tendence.

Prezident Miloš Zeman má k Rusku normální vztah, ale česká ekonomika závisí na ruských turistech, protože je pro Čechy nevýhodné zostřovat vztahy s Moskvou, ale jak vidíme, v Praze se nadále odehrávají podivné věci.

  1. 4. 2020

My budeme v Praze nechávat peníze a oni nás budou hanit. Veterán vyzval Rusy, aby kvůli pomníku Koněva nejezdili do ČR

  1. 4. 2020, Dimitrij Ledovskij

Virus, který ničí paměť

Hrdinství českých vlastenců a sovětských vojáků bylo a je nádherné. Sovětští historici ale neřekli ani slova o tom, s jakým nadšením Češi vítali německou armádu v březnu 1939 a jak tvrdošíjně až do roku 1945 čeští politici a historici prokazovali své pokrevní příbuzenství s Němci. Rozpad SSSR nejen rozbil vojenské a ideologické společenství celé řady států. Země bývalé Varšavské smlouvy náhle čelily znepokojivému problému: co dělat dál, s kým být, ke komu se připojit? Zdálo se, že Rusko odešlo na onen svět, a v blízkosti kvetly blahobytné evropské kapitalistické mocnosti, suverénně hřímalo NАТО. Odchod Čechů do objetí NАТО v roce 1999, neustálý ideologický nátlak západních politiků vytrvale a sebevědomě dělaly svou práci. Vymazávala se paměť, byly ničeny mravní a morální hodnoty, které se ještě nedávno zdály být neotřesitelné. Rusko té doby očividně prohrávalo ideologický boj na všech frontách. A jak už tomu bylo po všechny časy, v pěnícím protiruském bahně, jako když explodují páchnoucí bahenní výpary, se začaly objevovat, jejichž údělem bylo ze všech sil ničit paměť národa, a to zejména tu, která je opět může uvrhnout zpět do bahna. „Nejlepší,“ řekl dobrý voják Švejk, „je dělat ze sebe pitomce.“ Takovéto rozhodnutí by bylo mírnou omluvou starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře, který si zažertoval, že pomník byl demontován na jeho příkaz proto, že Koněv neměl roušku proti koronaviru. To vyplesklo stejné politické individuum, které se vynořilo z bažiny rusofobie a zapomnění.

Tuto paměť se snaží zničit starosta Prahy 6 Ondřej Kolář, který se ukázal jako horší než virus, který nyní řádí v Evropě. Jakýkoli virus existuje dočasně. Dříve či později lidstvo proti němu najde vakcínu a zničí nákazu. Vše se obnoví, včetně duševního zdraví Čechů. Znamená to, že pomník velkého maršála, Hrdiny Sovětského Svazu, osvoboditele Česka od fašistů, Ivana Koněva, se někdy vrátí na své místo. Historickou pravdu nemůže demontovat žádný bezvýznamný politický funkcionář, jehož osudem je bezduché zapomnění s neuctivým přehlížením současníků. Paměť národa je nezničitelná, za nějaký čas v ní bude vzkříšeno ono dobro, které po celé věky přicházelo od Rusů, který zachránili Čechy před Zlatou hordou, před zotročením, destrukcí a zničením. Ale tuto paměť je třeba neustále probouzet, bez obav z vyrušení spících národů, a bránit jim v tom, aby byli znovu ukolébáni falešným vemlouváním zrádců a parchantů, hnusných „vtipálků“ a farizejů.

  1. 4. 2020, Pavel Martynov

Po demontáži Koněvova pomníku v Praze v Rusku vyzvali k demontáži pomníku Běločechům

Barbarská demontáž pomníku maršála Ivana Koněva v Praze opět obrátila pozornost k pomníkům Běločechům, které byly ve velkém množství instalovány v Rusku. „Vděční“ Češi se zbavili pomníku vojevůdce, který osvobodil jejich zemi od fašistů v roce 1945, ale u nás se kdovíproč považuje za normální existence pomníků zahraničním interventům, kteří rozpoutali krvavou Občanskou válku.

S požadavkem na demontáž pomníku Běločechům u nádraží Penza-III se na gubernátora obrátila místní penzenská organizace neparlamentní Sjednocené komunistické strany (SKS).

„Československé legie, které byly v roce 1918 podřízeny francouzskému velení, se zbraní v ruce postavily proti tehdejším orgánům v Rusku… Hanebná cesta československých vojsk po Rusku byla lemována loupežemi, marodérstvím a trestními akcemi proti místnímu obyvatelstvu.“.

S pomníky Běločechům je možné se setkat v oblastních centrech – v Uljanovsku, Ťuměni, Krasnojarsku, Irkutsku a menších obcích – Horním Uslonu nebo Kultuku. Někde jsou postaveny na hřbitovech, jako třeba v Jekatěrinburgu, ale občas lze pomník zahraničních vojáků, kteří stříleli do Rusů, najít i ve veřejném prostoru – u nádraží v právě v Penze nebo Čeljabinsku.

SKS připomíná, že v Česku byl už dříve zlikvidován pomník legendárního Uralského dobrovolnického tankového sboru, který osvobodil Československo od fašistů: těžký tank IS-2, vyprojektovaný a smontovaný v Čeljabinsku-Tankogradu, který se stal symbolem hrdinství obyvatel jižního Uralu. Nejprve byl zhanoben vandaly a potom poslanci československého parlamentu demonstrativně sňat z piedestalu a odvezen na předměstí Prahy pro pobavení turistů.

Historik Boris Julin se také domnívá, že instalace pomníků Běločechům je zásadně nepřípustná. Proto je potřeba je demontovat – ale bez souvislosti s tím, jak Češi naložili s Koněvovým pomníkem.

„Jsou to stejní lidé, kteří rozpoutali rozsáhlou fázi Občanské války v naší zemi. Bez ohledu na to, co chtěli a co si mysleli, ale byla Občanská válka byla rozsáhlá, toto několikaleté kruté krveprolití začali Běločeši, kteří byli v naší zemi interventy. Stavět jim pomníky je stejné jako stavět pomníky napoleonským vojskům,“ připomněl Boris Julin.

V Česku nadále rajtují na tom, že Sovětský svaz byl okupant, že SSSR v roce 1968 potlačil vzepětí československého lidu.

A nyní se ukazuje, obyčejní Češi, kteří jsou podvedeni válečnickou, naprosto nestydatou protisovětskou propagandou, nabývají dojmu, že Prahu nezachránil Sovětský svaz, nesovětská vojska, ale vlasovci, kteří předtím bojovali za Hitlera.

[Boris Vitaljevič Julin – vojenský historik, poradce v otázkách historie, vojenský expert Dálněvýchodního ústavu Ruské akademie věd]

  1. 4. 2020

Představitelé [českého] ministerstva obrany a zahraničí se při vysvětlení příčiny, proč pomník nemůže být předán ruské straně, odvolávají na to, že nespadá do kompetence jejich úřadu. Pomník je majetkem Prahy 6. Někteří právníci přitom tvrdí, že starosta Kolář a jeho spolupracovníci hrubě porušili zákon České republiky o vojenských hrobech z 22. března 2004, který chrání nejen hroby osob, které zahynuly v důsledku vojenských akcí, nýbrž i pomníky a pamětní desky, které zvěčňují události válečných let. Pomník maršála Koněva byl uveden v seznamu hrobů pod číslem CZE0006-41772, musí tak být pod ochranou českého ministerstva obrany.

  1. 4. 2020

Objektivně od Čechů není co čekat – ani přátelství, ani respekt, ani bratrskou lásku a vděčnost. Už ruský prorok Dostojevskij nám řekl všechno o „evropských slovanských bratřích“ a nemá smysl ho citovat po sté. Češi jsou jedním z nevelkých servilních evropských národů, které si vždycky někdo k sobě připojoval a cizí armády si po jejich zemi chodily tam a zpět. A právě tato nekonečná nestabilita v nich vytvořila zvláštní mentalitu a světonázor – „armády přicházejí a odcházejí, ale my zůstáváme“. Tato plastická lidová masa se jednoduše rozestoupila a pak se zase semkla kolem meče výjimečného „vítěze“ Není tam ani možné vytáhnout na světlo boží ruku z kapsy a ukázat někomu fík, protože rozevřou prsty – žádný fík nikdy nebyl. Jaký fík, pane? To se vám něco zdálo! Ocituji vám jako příklad českého národního hrdinu Švejka, idiota se schizofázií a logodiarrhoeou, jehož celý knižní život v tomto „mistrovském díle národní literatury“ směřoval k vydání se do zajetí, namísto aby bránil svou rodnou zemi. Být součástí Rakousko-uherského císařství jako pokojový psík? Skvělé, přísahám. Protektorát Čechy a Morava pod vedením Třetí říše? A co má být, když Němci čestně platí říšskými markami za zbraně pro wehrmacht? Co si víc přát, když v hospodách stejně jako dřív čepují pivo a servírují škvířící se párky? Česká sovětská socialistická republika? Nádhera. Naskytla se možnost vyměnit východního suveréna za západního? Oj, Sověti žádali, aby tento manévr byl zaplacen krví. Toť vše, „pražské jaro“ skončilo. Všichni zastrčili ruce do kapes a přestali ukazovat posunky a přešli k poklidné tvůrčí práci pro blaho Československa, RVHP a Varšavské smlouvy.

Takovéhle národy si žijí více méně dobře za jakéhokoli režimu a jakékoli vlády – to je axiom prověřený časem. Je tak hloupost požadovat od Čecha věrnost starým praporům, když se změnila vláda. „Neosvobodili“, „neosvobodili se v rámci národně osvobozeneckého boje“, аle „změnila se vláda“ — samozřejmě ve vědomí Čechů. My schopní musíme sedět v blátě u Rževa s kulometem a bez jídla, celé tři roky. Je těžké všechno to pochopit. Máme na tuto válku jiný pohled. Naše Rudá armáda byla hodně unavená, když hnala bestii zpátky do její nory – do Berlína. Ale na cestě k této noře leželo Československo neboli Protektorát Čechy a Morava a my jsme za průchod skrz něj v časech „Pražské operace“ zaplatili 11 tisíci padlých a 38 tisíci raněných. Máme k této válce úplně jiný vztah.

Teď jsme se dostali k té nejnepříjemnější otázce – proč stál Koněvův pomník na Praze 6, jestli jsme se domnívali, že jsme Čechy osvobodili od fašistů, ale v jejich kolektivním bezvědomém chápání jsme jednoduše dalšími „vítězi“? Tyto pomníky jsou ještě na hranicích zemí, ve kterých se uplatňoval vliv velkého Sovětského Impéria. Impérium už téměř 30 neexistuje, jeho síla zmizela a dosud se nám nepodařilo obnovit ji v tomto regionu. Nemůžeme zasáhnout administrativu Prahy 6 raketou „Kalibr“. Nemůže tam vysadit parašutisty a vysvětlit všem okolo, že takhle se s našimi hrdiny zacházet nebude. Dokonce i arzenál verbálních metod působení máme omezen na „diplomatické obavy“. Proto Češi demontovali Koněvův památník a rozehráli typický švejkovský pasiáns. Když se svoloč z obvodní administrativy směje, že ho „demontovali, protože neměl roušku“, а tiskový mluvčí českého prezidenta prohlásí, že o ničem nevěděl a že to ostatně je v kompetenci místních úřadů. Ať se na ně Rusko obrátí. Představuji, jaké měl tiskový mluvčí v ten okamžik oči. Jako Švejk, který vteřinu předtím provedl poručíku Lukášovi nějaký kousek: „idiotský výraz nekonečné dobrotivosti“. Nemůžeme jim zakázat, aby byli idioty, nemůžeme je z toho teď vyléčit. Můžeme si to jen zapamatovat. Ti, kteří ze sebe dělají blbce, s tím dříve či později narazí, poté, co uvěřili, že „dluhy svědomí“ v nebi a na zemi se z nich smývají automaticky a mizí v útrobách pekla nebo v historických análech beze stopy. Nezmizí.

[Poznámka MK: Nikolaj Starikov je ruský společenský a politický činitel, spisovatel, bloger, publicista. Autor řady knih o nové a novější historii, ekonomice, a také geopolitice, které podle názoru odborníků obsahují množství „sporných závěrů“ a „absurdních interpretací“. Zakladatel a ideový lídr společenské organizace „Odbory občanů Ruska“ a „Strany Velká vlast“. Jeden z lídrů sdružení „Аntimajdan“ Člen „Celoruské národní fronty“ v Petrohradě. Obchodní ředitel televizní společnosti ОАО „První kanál — Petrohrad“]

 

  1. 4. 2020

Máme-li nazývat věci pravým jménem, je demontáž Koněvova pomníku nacistickým zločinem. Protože byl demontován pomník člověka, který bojoval s nacismem a který osvobodil stejnou Prahu od nacistů.

Místní municipalitě a místnímu funkcionáři se tedy nelíbí, že Koněvova vojska osvobodila Prahu a Československo od nacismu. To znamená, že tito lidé, kteří přijali a vykonali rozhodnutí o demontáži pomníku, by upřednostnili, aby nacisté v Praze zůstali.

A nikoho v témž Česku nenapadne si vzpomenout, že podobného vandala, Reinharda Heydricha, poslaného z Německa, potrestat dovedli. A oč je starosta Prahy 6 lepší než nacistický gauleiter (ledaže bychom hovořili o nicotnosti), snad bude někdo umět vysvětlit. Pravda, a dnešní Rusko, které se střetlo s činností znovu oživeného Bandery a jemu podobných, se ukazuje jako neschopné civilizované politické reakce podobné té, jakou na podobnou činnost odpověděl Sovětský svaz.

Ondřej Kolář je zrovna takový nacistický zločinec jako Reinhard Heydrich. A je třeba se k němu chovat stejně. Hrdinou současného Česka a současné Evropy se stane ten, kdo najde odvahu vynést a vykonat podobný rozsudek.

Současná situace v Evropě navíc představuje destrukci všeho, co mohla v minulých stoletích považovat za své hodnoty a na co mohla být hrdá, invaze migrantů a prosazování mravního relativismu – v mnohém ohledu to vypadá dokonce ještě odporněji než krutý, ale srozumitelný nacistický řád, který střílel homosexuály a představitele „zvrhlého umění“ a jiných druhů „dekadence“ posílal do koncentráků. A tím — poté co ztratili svůj zdroj „evropanství“ — se už Hitler začíná jevit jako symbol humanismu a pořádku.

[Poznámka MK: Sergej Čerňachovskij je ruský politický filozof, politolog, publicista. Člen Akademie politických věd, doktor politických věd, profesor Moskevské státní univerzity. Poradce prezidenta Mezinárodní ekologicko-politologické univerzity. Člen Rady veřejnosti při ministerstvu kultury. Stálý člen Izborského klubu.]


author