Ruské ministerstvo spravedlnosti nedávno oznámilo, že zařadilo českou humanitární organizaci Člověk v tísni na seznam organizací, které jsou v Rusku nežádoucí. Ředitele organizace Člověk v tísni Šimona Pánka informace o zařazení na seznam nepřekvapila. Organizace podle Pánka v reakci na toto momentálně zastavuje podporu svých ruských spolupracovníků, aby je neohrozila. „Budeme muset částečně promyslet a upravit, jak pracujeme. Neznamená to ale, že bychom chtěli v Rusku skončit,“ řekl Radiožurnálu.

Jak upozorňují Lidové noviny, rozhodnutí ruského ministerstva spravedlnosti však není ničím ojedinělým – česká organizace je na seznamu nežádoucích již devatenáctou „neziskovkou“. Ruská administrativa zakazuje i ruské občanské spolky a jen za poslední dva týdny ruské úřady zastavily fungování dvou takových.

Rozpuštěna musela být nezisková organizace For Human Rights, kterou ruský nejvyšší soud zakázal 1. listopadu, a o týden později pak podobné rozhodnutí padlo i v případě organizace Centrum pro podporu původních obyvatel severu / Ruské tréninkové centrum původních obyvatel (CSIPN/RITC). Oba případy si vyžádaly značnou mediální pozornost a upozornil na ně i americký deník The New York Times.

Zákaz kvitoval Tomio Okamura, který nazval Člověka v tísni sluníčkářskou neziskovkou. V textu pak přirovnal ruské zákony k americkému zákonu FARA. To však není pravda.


Náš text:

FARA je zákon ukládající osobám působícím v USA jako zástupci zahraničních zadavatelů a provádějícím určité činnosti pravidelně zveřejňovat informace o svých vztazích se zahraničním zadavatelem a rovněž zveřejňovat informace o své činnosti, přijatých prostředcích a výdajích spojených s těmito činnostmi. Obecným účelem tohoto zákona je zajistit, aby veřejnost a její zákonodárci v USA byli seznámeni se zdroji určitých informací, určených k ovlivnění veřejného mínění, politiky a zákonů v USA, aby tím bylo vládě a americkému lidu umožněno informované vyhodnocování těchto informací. Tento zákon ukládá všem osobám či organizacím (americkým či zahraničním), působícím jako zástupci zahraničního zadavatele, povinnost zaregistrovat se u amerického ministerstva spravedlnosti v případě, že v USA vyvíjejí určitou činnost, a uvést zahraničního zadavatele, pro kterého pracují, prováděné činnosti a také přijaté prostředky a výdaje spojené s těmito činnostmi.

Za zahraniční zadavatele se považují vlády, politické strany a osoby či organizace působící mimo území USA (s výjimkou amerických občanů) a dále všechny organizační jednotky založené podle zákonů cizí země, nebo jednotky, které mají hlavní sídlo v cizí zemi.

Status Tomia Okamury

V Americe platí zákon FARA ukládající osobám působícím v USA jako zástupci zahraničních zadavatelů pravidelně zveřejňovat informace o svých vztazích se zahraničním zadavatelem a rovněž zveřejňovat informace o své činnosti, přijatých prostředcích a výdajích spojených s těmito činnostmi. Tento zákon ukládá všem osobám či organizacím (americkým či zahraničním), působícím jako zástupci zahraničního zadavatele, povinnost zaregistrovat se u amerického ministerstva spravedlnosti v případě, že v USA vyvíjejí určitou činnost, a uvést zahraničního zadavatele, pro kterého pracují, prováděné činnosti a také přijaté prostředky a výdaje spojené s těmito činnostmi. Za zahraniční zadavatele se považují vlády, politické strany a osoby či organizace působící mimo území USA (s výjimkou amerických občanů) a dále všechny organizační jednotky založené podle zákonů cizí země nebo jednotky, které mají hlavní sídlo v cizí zemi.


Tomio Okamura přitom srovnává dva naprosto odlišné zákony.

Na stránkách Rapsinews, Ruské agentury pro právní informace, je v textu od Ingrid Burke z 27. 7. 2012 nazvaném „Zahraniční agenti“ ve světle ruského zákona o neziskových organizacích a jejich amerického dvojníka uvedeno toto:

„Navzdory obdobné formulaci zákona FARA a zákona o NGO zde vyvstávají dva zásadní rozdíly, pokud oba zákony porovnáme. Zaprvé: zatímco zákon FARA je – ve své dnešní podobě – zaměřen na lobbistické firmy, je zákon o NGO přímo a výslovně zaměřen na NGO. Zadruhé: zatímco u zákona FARA leží důkazní břemeno pro přijímaná opatření na vládě, není jasné, kdo ponese důkazní břemeno u zákona o NGO.

Vzhledem k prvnímu bodu se na NGO teoreticky může vztahovat zákon FARA, jsou-li financovány zahraničním zadavatelem a nespadají-li pod některou z velmi široce formulovaných výjimek. Přesto je to v praxi velmi výjimečné. Účelem zákona je odhalit množství peněz, které jsou placeny lobbistům, aby ovlivňovali politiku vlády USA v zájmu zahraničních zadavatelů. A jak bylo uvedeno výše, jsou výjimky s dostatek široké na to, aby zpravidla vyřadily organizace, které by neměly spadat do působnosti zákona, jako např. členy občanské společnosti.“

Putinovo tvrzení o shodě amerického a ruského zákona vyvrací i příspěvek nedávné oběti jedového atentátu, ruského aktivisty Vladimira Kara-Murzy z 9. 5. 2013 na stránkách Institutu současného Ruska.

Autonomní nezisková nevládní organizace „Institut práva a veřejné politiky“ došla ve svém podání k ruskému ústavnímu soudu z 28. 2. 2014 k tomuto závěru:

„Zákon USA ‚O registraci zahraničních zástupců‘ (FARA) a federální zákon č. 121-F3 se navzájem principiálně liší. Zatímco FARA označuje jako ‚zahraniční agenty‘ úzkou skupinu osob, které poskytují lobbistické, poradenské a reklamní služby ‚zahraničnímu zadavateli‘ v jeho zájmu a pod jeho kontrolou, federální zákon č. 121-F3 je zaměřen na společenskou aktivitu všech neziskových organizací, které dostávají finanční prostředky ze zahraničí. Zatímco FARA má zajistit průhlednost rozhodování státních orgánů, co se týče lobbingu ze strany zahraničních vládních a komerčních struktur, federální zákon 121-F3 zasahuje do sféry občanské společnosti.“

O nesrovnatelnosti obou zákonů se samozřejmě vyjádřily například Deutsche Welle (5. 7. 2012), Hlas Ameriky (2. 8. 2012) nebo tehdejší americký velvyslanec v Rusku McFaul.

Ve zprávě ruského ombudsmana za rok 2014 se hovoří o mlhavosti ustanovení o nevládních organizacích, příliš široce vykládaném pojmu „politická činnost“ a o nejednotném postupu, tzn., že co je v jedné gubernii v souladu s právem, v jiné gubernii právo porušuje. Ombudsman konstatuje, že navzdory platné legislativě a rozhodnutí ústavního soudu Ruské federace byly do rejstříku svévolně zařazeny organizace zabývající se vědeckými aktivitami, řešením ekologických problémů, osvětou, analytickými výzkumy, zvýšením efektivity sociálních služeb, ochranou obětí diskriminace a činností v oblasti prevence a ochrany zdraví, tedy činnostmi, které jsou výslovně vyloučeny ze zákonné definice „politické činnosti“.

Ruský Klub právníků neziskových organizací uvádí na svých stránkách, že od 22. 11. 2012 do 22. 11. 2016 vzrostl počet evidovaných „zahraničních agentů“ na 148. Z tohoto počtu bylo vyškrtnuto 44, z toho 18 proto, že už nevykonávají funkci zahraničního zástupce, zbytek kvůli přerušení činnosti. Aktuální stav je tedy 104 organizací, které jsou označeny jako zahraniční agenti.

Shrnutí

  1. Neziskové organizace v USA se těší velké volnosti. V Rusku jsou všemožně omezovány stále přísnější legislativou a navíc jejím svévolným výkladem.
  2. Zákon FARA a ruský zákon o zahraničních agentech se zásadně liší.
  • Zákon FARA je zaměřen proti politickému lobbingu, jehož cílem je ovlivnit vládní a zákonodárné orgány USA. Naproti tomu ruský zákon se týká pouze nevládních organizací. Vladimir Putin, Vladimir Leontěv, Veronika Krašennikovová i další poslanci a novináři či propagandisté, které se zaklínají shodou obou zákonů, či dokonce tvrdí, že ruský zákon je mírnější než americký, tedy úmyslně podvádějí.
  • Americký zákon Lobbying Disclosure Act se týká výlučně ekonomického lobbingu.
  • Nevládní organizace v USA se nemusejí registrovat, pokud nechtějí využívat daňových slev. Omezení pro ně neexistuje. Jsou zcela svobodné v přijímání finančních příspěvků ze zahraničí.
  • Rusko v roce 2015 přijalo tzv. zákon o nežádoucích organizacích, který už nemá žádný vzor v USA.

administrator

Jsem šéfredaktor projektu. Narodil jsem se a žiji v Kolíně. Ve svém mládí jsem se angažoval v radikálním levicovém hnutí, což považuji za velkou osobní chybu. Mnoho lidí proto nechápe, proč najednou ověřuji faktické informace. Má odpověď je "právě proto". Válka na Ukrajině a následná islamofobní vlna mi pomohla si uvědomit, že spousta věcí na internetu není pravda. Vím, jak se dezinformace šíří i kdo je vytváří. Znám cílovou skupinu, na kterou jsou dezinformace zaměřeny. Těmito lidmi neopovrhuji a ani si nemyslím, že jsou nesvéprávní jedinci, kterým musíme vše vysvětlovat. Na stranu druhou zásadně odmítám, aby lež byla nazývána jiným názorem.