Letos v březnu jsme se v textu Jan Schneider a ruské mýty o neziskovkách věnovali tématu amerického zákona FARA a ruského federálního zákona č. 121-F3, plným názvem „Zákon o změnách určitých zákonných aktů týkajících se úpravy činnosti neziskových organizací, které plní funkci zahraničního agenta“, který přijala ruská Státní duma 13. 7. 2012. O tom, že ruský zákon je údajně zrcadlovou obdobou amerického, hovořil ruský prezident Putin, u nás toto tvrzení urputně opakoval Jan Schneider, přisadili si ale i Tomáš Haas z Institutu Václava Klause, Ivo Valenta (senátor, podnikatel v oblasti proherních automatů a majitel tzv. Parlamentních listů), Petr Štěpánek (v té době člen jakési myslím již neexistující dubiózní organizace, jejíž název začínal snad slovem Alternativa) nebo autor obskurních článků na Protiproudu Lubomír Vylíčil.
V článku jsme dokázali, že ruský zákon je namířen vysloveně proti neziskovým organizacím (text článku obsahuje detailní odůvodnění a příklady putinské propagandy u nás). Státní duma navíc 23. 5. 2015 přijala další federální zákon č. 129-F3 „O změnách některých zákonodárných aktů Ruské federace“ (známý jako zákon o nežádoucích organizacích).
Když letos v listopadu Spojené státy americké přiměly orgány ruské propagandy, televizi RT a agenturu Sputnik, aby se registrovaly jako „foreign agents“, tedy zástupci zahraničních zájmů podle zákona FARA, ozval se V. V. Putin, mluvě o „útoku na svobodu slova“ a „zrcadlové odpovědi Ruska“. Ruský parlament odvetou bleskově (a jak už je v ruské „demokracii“ obvyklé, jednomyslně) přijal federální zákon č. 327-FЗ o sdělovacích prostředcích zastupujících cizí zájmy. Zákon nabyl platnosti 25. listopadu 2017.
Ruský postup tak připouští pouze jediný možný závěr: ruský zákon 121-FR3 nikdy nebyl kopií amerického zákona FARA, jak u nás po Putinovi otrocky papouškovali šiřitelé jeho propagandy.