Minulý týden v mediálním provozu ukázal, že velké střety začínají velmi často obyčejnými nedorozuměními. Ta vycházejí z nesouladu mezi normami v komunikaci různých lidí. Ti si je pak buď vysvětlí, nebo se o nich začnou přít, což v prostředí sociálních sítí a online komunikace obvykle končí hořkostí a roztrpčením. 

Dobře to bylo vidět například v reakcích na úmrtí předsedy Senátu Jaroslava Kubery. Například bývalý politik Strany zelených Šádí Šanaáh napsal toto: “Jaroslava Kuberu budu oplakávat asi stejně jako MIloše Zemana,” napsal Shanaáh na svůj Facebook. “Oba staří muži, kteří nerozumí modernímu světu, nechápou ho a nechtějí chápat a maskují tu humorem, který páchne po vyčpělém alkoholu a cigaretách. Minulost. Jedeme dál.”

Svůj post nakonec smazal, to už ale vlastním životem žila koláž, kterou vytvořil František Cerha z ODS, a na které byl Shanaáh spojen se Zelenými. Zdánlivě to je nesmysl, ale Zelení se právem cítili být poškozeni. Shanaáh totiž už členem strany není, reputační skvrna na Zelených přesto ulpěla. Zelení se od události distancovali, ale to už například Parlamentní listy, které o ní s gustem informovaly, nezajímá. 

Svoje si nicméně užil i šéfredaktor Hlídacího psa Robert Břešťan. “Kde jsem to četl, že z Číny přijel do Prahy nějaký expert, co měl řešit plánovanou cestu Jaroslava Kubery na Tchajwan? R.I.P.”

Za tento tweet se na Břešťana snesla sprška výčitek. Autor se snažil hájit, ale nutno poznamenat, že v nastalé diskuzi zůstal v komunikační defenzivě. Z toho plyne jasné ponaučení: když někdo umře, není čas na tvrzení, která mohou být nejednoznačně přijata. Stačí napsat R.I.P. a s čímkoliv dalším počkat, dokud neopadnou emoce. Pro zájemce jsem našel docela dobrý návod jak se vyrovnat s psaním a mluvením o zesnulých. Stačí se ho držet a neuděláte chybu.  

Aktivista Matěj Hollan zase jednou rozpumpoval český komunikační rybníček, když s několikaměsíčním odstupem zveřejnil podrobnosti z jednání, které měl s ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou. V podstatě Maláčovou obvinil z asociálnosti motivované pokusy o politický zisk. To přimělo třeba experta Člověka v tísni Daniela Huleho, aby se na Twitteru zeptal, jestli to všechno je pravda

Hule ve svém tweetu označil v podstatě každého, kdo má k věci co říct. Odpověděla jen politička Alena Gajdůšková, která správně napsala, že u schůzky nebyla a tudíž se nemá k čemu vyjádřit. Politici ČSSD jinak pokračují v pozoruhodném komunikačním chování: když mají mlčet, mluví a když mají mluvit, mlčí. 

Diskutabilní mediální politika, kterou vede ČSSD, je věcí Lidového domu. Zajímavou zprávu ale do světa poslal Matěj Hollan. Nedovedu si představit veřejnou osobnost, která by s ním chtěla o něčem jednat poté, co zveřejnil obsah rozhovoru, který vedl s ministryní Maláčovou. Při vědomí rizika, že cokoliv někdo Hollanovi řekne, se kdykoliv může objevit na sociálních sítích bych se nedivil, kdyby sd veřejné osobnosti s Hollanem buď vůbec odmítly setkávat, nebo mu při setkáních říkaly pouze nicneříkající zdvořilostní fráze – a ty si ještě pro jistotu nahrávaly. 


Ondřej Fér

editor

Žurnalista, autor literatury faktu, publisher Manipulátoři.cz.