Bohužel jsou však tací, kteří svůj subjektivní názor na vysílání veřejné služby vydávají za neprůstřelnou pravdu, která je přece zjevná, neboť „každý to může vidět na vlastní oči”.
Před čtvrt stoletím, ještě před digitální revolucí, Američan Bill McKibben se rozhodl, že prověří schopnost televize podávat objektivní informace o okolním světě. Vyhledal tehdy největší kabelový systém v USA ve státě Virginia, Fairfax County nedaleko Washingtonu D.C., který měl 103 programů. Potom zangažoval veškeré své známé a příbuzné, aby mu pomohli nahrát program všech těchto kanálů v průběhu jednoho dne, a to 3. května 1990. Naštěstí ne všechny uvedené televizní kanály byly v provozu celých 24 hodin, některé z nich vysílaly jen 16 až 18 hodin.
I tak trvalo šest měsíců, než tuto jednodenní dávku McKibben zpracoval. Denně se díval až deset hodin a nevynechal nic – ani šest církevních kanálů, čtyři kanály teleshoppingové, ani devět tzv. public access kanálů, což byly kanály veřejného přístupu, které kabelové společnosti musely zřizovat pro veřejnost a neziskové organizace.
Svoje sledování přerušil jen jednou, když si vyjel v létě na týden do hor. Na závěr pak vše sepsal a vznikly dvě navzájem se prolínající zprávy. Jedna popisovala svět podle televize, ta druhá si všímala světa podle jednoho dne prožitého v přírodě na horách. Tak vznikla kniha “Věk mizející informace” (The Age of Missing Information, Random House 1992).
Její hlavní poznání: přes své výrazové možnosti a kvantitu komunikačních kanálů televizní vysílání neodráží realitu světa ve své komplexnosti, byť se o to některé televizní programy snaží. Před devíti lety McKibben knihu doplnil o zkušenosti s internetem a znovu ji vydal. Tahle kniha se sice nezařadila do převratných děl mediální teorie, nicméně čtenáři ji oceňovali kvůli osobním postřehům o tom, jak televize a média vstoupily do našich životů.
Na tento experiment jsem si vzpomněl v nedávných dnech, v době, kdy se vysílání veřejné služby ocitlo pod palbou kritiky některých politiků, včetně prezidenta. Doslova: „Můj osobní názor zní, že Česká televize bohužel neplní svoji veřejnoprávní funkci a stává se nejenom komerční televizí, ale dokonce špatnou komerční televizí.“ Naštěstí toto vyjádření Miloš Zeman na tiskové konferenci v Plzni uvedl tím, že jde o osobní názor. Na názor má právo každý – řadový občan i prezident. Kromě toho každý názor více než o předmětné realitě vypovídá spíše o osobní zkušenosti s touto realitou, která může být u různých lidí různá.
Bohužel jsou však tací, kteří svůj subjektivní názor na vysílání veřejné služby vydávají za neprůstřelnou pravdu, která je přece zjevná, neboť „každý to může vidět na vlastní oči,“ „většina si to myslí,“ „je to prostě tak“ nebo „moji voliči se mnou souhlasí.“ Jeden nepovedený seriál Pečený sněhulák, jeden nešikovný střih do projevu prezidenta nebo jednu neodvysílanou či zkrácenou tiskovou konferenci vydávají za důkaz toho, že Česká televize není nestranná, že pracuje špatně, že její zpravodajství není objektivní a vyvážené, že její program nepřináší nic, co by nebylo k mání na komerčních kanálech, zkrátka že neplní své poslání veřejné služby, za kterou si platíme, a proto by se jí poplatky měly zkrátit.
Jak z výroční zprávy vyplývá, ČT v roce 2013 odvysílala na svých pěti kanálech 37 826 hodin programu, premiér i repríz. Aby McKibben poctivě vyhodnotil pořady posbírané v kabelové síti za jeden den, potřeboval na to půl roku. Zhlédnout premiérové vysílání ČT, které činí kolem sedmnácti tisíc hodin ročně, by vyžadovalo dva roky života beze spánku. Zhodnotit tuto produkci jedinou odsuzující větou, to věru vyžaduje dosti odvahy.
Jenomže některé lidi nepřesvědčíte. Oni přece nejlépe vědí, že Česká televize a Český rozhlas své poslání veřejné služby neplní, nebo ho plní nedostatečně, protože ten a ten pořad se jim nelíbil, nebo byl špatný, a protože tahle či jiná zpráva byla jednostranná a nesdělila jim, co chtěli vidět a slyšet. Chtít od takových lidí nadhled, schopnost abstrahovat od jednotlivostí a zařadit svou osobní zkušenost do širšího kontextu zkušenosti jiných lidí, je něco podobného, jako žádat od příslušníka primitivního kmene, aby pochopil, že země je kulatá. Vždyť on ji přece vidí rovnou a placatou. Na vlastní oči. A všichni kolem to přece vidí stejně.
Publikováno na webu autora ( publikováno v Týdeníku rozhlas 15/2015)