Skandály Barnevernetu nebo spíše skandální prolhanost europoslance? Část I.: Norské případy před ESLP


V polovině října europoslanec Tomáš Zdechovský zveřejnil blog s názvem Barnevernet se otřásá pod tíhou dalších skandálů. Již po přečtení prvních vět by mohl nekritický čtenář zahořet hněvem a pocítit silné rozhořčení nad tím, jak Norové porušují lidská práva dětí. „Norsko bylo už třikrát odsouzeno štrasburským soudem za porušení lidských práv, vysloužilo si silně kritickou rezoluci od Rady Evropy a vyšlo na povrch, že děti, co chtějí zpět k rodičům, zavírají do totální izolace…,“ napsal europoslanec na svůj blog.   


Na první pohled se text jeví jako bohatě ozdrojovaný. Ovšem, jak už je u tohoto bojovníka proti norské sociálce zvykem, odkazované texty nezřídka svědčí o něčem naprosto jiném, než autor tvrdí. Pokud si některý ze čtenářů dá tu práci a přečte si všechny odkazované texty, skandální se mu bude jevit spíše drzost a prolhanost pisatele. Autor zneužívá nejen důvěru čtenáře ale i skutečnost, že jen málokdo ovládá norštinu. Nepočítá s faktem, že automatické překlady do angličtiny fungují celkem dobře. Není tu ale ani mnoho lidí, kteří mají přehled a vážný zájem o problematiku sociálně právní ochrany děti.  Pro odborníka jsou blogové příspěvky pana Zdechovského příliš hloupé a povrchní, aby s nimi ztrácel čas. Pro široce profilovaného novináře jsou to příliš specifická témata vyžadující speciální znalosti. Politik má pak v důsledku tohoto všeho málo oponentů. Proto vznikl třídílný rozbor zmíněného blogu, který se zaměří na konfrontací tvrzení blogera s texty z odkazovaných zdrojů.

Blog začíná reminiscencí na nedávno rozhodnutou kauzu Strand Lobben proti Norsku u Evropského soudu pro lidská práva: „Zkráceně šlo o to, že matce necelý měsíc po porodu odebrali syna, toho následně prakticky nemohla vídat, až došlo k nucené adopci pěstounům, a to ačkoliv matka v té době měla ještě dceru a bylo konstatováno, že je bezproblémová.“ O prvních reakcích dezinformační povahy na rozsudek v této kauze již bylo referováno na našem webu Manipulátoři.cz.

Nehledě na kritiku, europoslanec Zdechovský se i nadále snažil navodit falešný dojem, že soud se zabýval otázkou odebrání syna a že  nález (kritizující nedostatečnost či zastaralost expertních posudků) se týká  doby od narození dítěte.

V rozsudku vyjmenovaná fakta z kauzy odhalují, že chlapec byl odebrán 3  týdny po narození ve špatném stavu, protože se matka nedokázala postarat o jeho základní fyzické a psychické potřeby, a to i přes veškerou snahu jí s nácvikem péče o dítě pomoci ve specializovaném rodinném centru. K odebrání bylo přistoupeno poté, co se matka rozhodla ukončit pobyt v rodinném centru a opustit ho i s miminkem. Tuto výše popsanou  skutečnost nezpochybňoval v žádné fázi řízení  ani jeden  soudce ESLP. Od pěti měsíců věku bylo  dítě  umístěno do dlouhodobé pěstounské péče lidí, kteří se o něj prozatím přechodně starali od jeho tří týdnů. Toto rozhodnutí Krajská  komise pro ochranu dětí (de facto první soudní instance, soudně- správní orgán fungující jako soud v rodinném právu) odůvodnila následujícími skutečnostmi: zprávou odborníků z rodinného centra a rodinného poradce, posudkem šesti znalců z oboru psychiatrie, posudkem psychologa týkajícího se kognitivních schopností těžce neurologicky postižené matky, prognózou jejích rozvojových perspektiv a vyhodnocením její nestabilní sociální situace. Součástí psychologického posudku bylo i vyhodnocení aktuálních postojů matky, které znemožňovaly smysluplnou spolupráci s OSPODem (odst. 10-46, zejména 40). Až  po vynesení verdiktu Krajské komise, došlo k omezení frekvence schůzek mezi matkou a dítětem. Do této doby matka dítě navštěvovala jednou týdně, po rozhodnutí soudní komise byly kontakty  omezeny na šest ročně. Následně byla matce  nabídnuta psychologická pomoc. Mohla jí pomoci se vyrovnat s traumatem, zaujmout produktivnější postoje a zvýšit šance na případný návrat dítěte do její péče. Stěžovatelka toto opatření ovšem odmítla (odst. 48-49).

Není také pravda, že matka dítě „prakticky nemohla vídat“. Když byl chlapci skoro rok, odvolací soud dal matce ještě jednu šanci. Soud zohlednil argumenty obhajoby, že původní neprospívání dítěte mohlo byt způsobeno, mezi jiným, také oční infekcí chlapečka.  Argumentoval  také  deklarovanou snahou matky více spolupracovat  s OSPODem a nařídil sociálce poskytnout potřebnou podporu pro pěstounskou rodinu a stěžovatelku (odst. 50-52). Matka se v návaznosti na rozsudek  dožadovala návratu dítěte hned bez přípravy a asistence. Toto jí  bylo zamítnuto, ale OSPOD souhlasil s intenzivnějšími schůzkami třikrát týdně. První schůzky proběhly u stěžovatelky doma. Matka nenabídla dítěti jídlo v době krmení a nenapravila to ani poté, co byla  upozorněna na potřeby dítěte. (odst. 53-54). Odmítla nabízené poradenství a vedení během schůzek, proto dohled mohl zasahovat jen tehdy, když se matka chovala pro dítě ohrožujícím způsobem (odst. 62). Schůzky z velké části probíhaly pro dítě nepříznivě, a to i přes snahu najít k tomu vyhovující místo. Postupně byl vyzkoušen: domov stěžovatelky, domov pěstounky, místo u OSPODu, speciálně pronajaté apartmá. Dle tvrzení vedoucí sociálky, matka a její rodinný doprovod měl větší zájem se hádat s pěstounkou a sociálními pracovnicemi, než se věnovat dítěti.  Na žádost matky byl vyměněn personál, který dohlížel na schůzky se synem, což ale nevedlo ke zlepšení vztahů a spolupráce. Jediné, z čeho sociálka neustoupila, byla přítomnost pěstounky u schůzek, což bylo odůvodněno tím, že ona je pro tak malé dítě zárukou pocitu bezpečí (odst. 63, 78-80, 97). Soudem jmenovaná expertka v oboru psychologie, která se zúčastnila dvou schůzek v tomto období, a znalci, kteří posuzovali zápisy ze schůzek, vyhodnotili schůzky jako nikam nevedoucí, stresující a dítěti ničím nepřínosné. Neuměla reagovat na odmítavé reakce dítěte, frustrovala ho svými emočními výbuchy. Experti zdůraznili i odmítavé konfliktní postoje matky a její rodiny vůči pracovníkům OSPODu a pěstounům jako překážku k pozitivnímu vývoji situaci (odst. 62, 63, 71).  Svědectví účastníků pozdějších schůzek byly podobné (odst. 102-103).

Následující odvolací soud zkritizoval předchozí soudní rozhodnutí ohledně možného vlivu oční infekce na neprospívání dítěte a s ohledem na nové expertní poznatky ponechal dítě v dlouhodobé pěstounské péči. Schůzky omezil na čtyři ročně. Matka se již neodvolala. Kvůli nevyčerpání odvolávacích prostředků na národní úrovni  tento úsek ani nemohl být předmětem posouzení ESLP. Představoval tak pouze kontext  jeho rozhodování, který jednotliví soudci Evropského soudu brali do úvahy a argumentovali jím rozdílným způsobem a v různé míře. 6 soudců- tedy menšina ze 17- se vyjadřovalo i k období předcházejícímu adopci dítěte s tím, že je zde možné identifikovat systémová pochybení. Jejích argumentace stojí na tom, že  adopce byla jediným možným a logickým důsledkem prognóz, učiněných, když dítěti bylo dva měsíce, a pak i důsledkem umístění dítěte do dlouhodobé pěstounské péče s velkým omezením kontaktů o tři měsíce později. Tito soudci ovšem systematicky přehlíželi veškeré nabídky pomoci a šance, které matka dostala a promarnila. 4 soudci z disentu – opět menšina ze 17- poukázali na to, že ještě před narozením dítěte a po něm bylo s matkou intenzivně pracováno, a k razantnějším opatřením se přistoupilo až poté, co se  tato snaha ukázala  jako neúspěšná. Rozhodující většina (7),  formující pak konečné stanovisko, se období před adopcí  dotkla pouze  stručnou kritickou poznámkou o vzácnosti schůzek, která je s faktickým kontextem propojena poněkud vágně. Ačkoliv většina soudců  uznala, že schůzky často neprobíhaly dobře, vytkla  norské straně   nedostatečnou snahu je organizovat tak, aby byly úspěšnější. Kritizována pak byla zastaralost expertních psychologických posudků o průběhu schůzek, které byly pořízené v této době, ale v době řízení o adopci byly již rok až dva roky staré (odst. 221-222).

Není ani pravda, že během řízení o adopci o matce „bylo konstatováno, že je bezproblémová“, alespoň ne ve smyslu nálezu soudu.  O dobrém vztahu matky a dcery svědčil sice matčin psychoterapeut, s obecným závěrem je to ale  složitější. Na začátku řízení byl stanoven expert, který měl vyhodnotit situaci v nové rodině. Stěžovatelka ho ovšem odmítla (odst. 85, 115). OSPOD pak zvolil alternativní cestu, tedy požádal o vyjádření sociálku v obci, kde rodina bydlela. Zpráva svědčí o tom, že matka se s pomocí rodiny a sociálky dovede o své chtěné a v stabilním vztahu narozené dítě starat.  Ovšem i zde jí  byla poskytována pravidelná odborná pomoc, aby byla zajištěna rutinní péče o dítě a byla nacvičena interakce mezi maminkou a dítětem (100, 116-117). V průběhu řízení stěžovatelka změnila názor a požádala sama o vyhodnocení její rodiny. Toto bylo ale zamítnuto s tím, že potřebné informace již  byly soudem získané jiným způsobem (odst. 114-118). Toto poslední rozhodnutí soudu bylo pak kritizováno v rozsudku ESLP taktéž jako nedostatečné zajištění expertních posudků (odst. 223).

Co zapálený kritik norské sociálky, jakým je pan Zdechovský,  na tomto případě nechce pochopit, je fakt, že problémem, kterému čelili norští odborníci a úřady, byl opakovaně prokázaný nedostatek potřebné empatie vůči dítěti. Tedy, že velkou komplikaci na straně matky představovala   zdravotně/mentálně podmíněná neschopnost spolupracovat při převzetí do péče dítě, které již třetím rokem žilo plnohodnotný život v jiné rodině a které mělo za sebou velmi těžký začátek života. Tento úkol je náročnější než rutinní péče a nacvičování dobrého vztahu k od začátku chtěnému dítěti. ESLP zkritizoval psychologický posudek dítěte jako nedostatečně konkrétní ohledně zranitelnosti dítěte (odst. 224), ovšem stěží by se dalo očekávat, že detailnější posudek by byl zásadně jiný. Tedy že by se dítě s takovou anamnézou vyznačovalo velkou psychickou odolnosti a bravurně sneslo přestěhování k rodiči, který by nechápal jeho potřeby, anebo se na něj dokonce zlobil za stesk  po pěstounech. K rodiči, který se nikdy nezajímal, jak se mu daří v pěstounské rodině, a veškeré starosti s přechodem vyjadřoval jenom zájmem o to, na co kouká v TV a co rádo jí. A když přijde řeč na roli pěstounů, jediné, co si přeje, aby se cítili tak uboze, jak se doposud cítila ona (odst. 63).

Pokud rozsudek Velké komory ESLP kritizuje norské úřady za to, že během řízení o adopci neposkytly matce dostatek šancí dokázat, že by se  hypoteticky mohla o dítě dobře postarat, můžeme s ním souhlasit. Je stresující podstupovat soudní proces, kde je předem daná prohra. Ale jinou otázkou zůstává, zda soudci ESLP doopravdy věřili, že by matka byla schopná něco takového prokázat, a že prohra fakticky již nebyla předem dána tím, že o zásadních omezeních matky bylo dostatečně pojednáno a byly dostatečně dokumentovány  během předchozího soudního řízení o umístění do dlouhodobé pěstounské péče. Právě v takových případech je smysluplné navrhovat adopci, pokud to  zákon země  umožňuje. Možná také právě proto při odůvodnění odškodnění ESLP zmiňuje pouze úzkost a stres během soudního řízení, kterému stěžovatelka měla čelit vzhledem k chybám v rozhodovacím procesu. Soud nepřiznal právo na odškodnění pro jejího syna, protože ten kvůli svému tehdejšímu věku a situaci takový stres nezažíval (odst. 230).

Ve svém blogu europoslanec  Zdechovský také uvádí následující: „Většina norských médií na rozsudek reagovala ostře, i norský velvyslanec v ČR tvrdil, jak země bere rozsudek vážně. Když jsem ale tohle četl, dostal jsem záchvat smíchu. Norsko totiž rozsudek bere vážně asi tak, že matce vyplatí peníze a ačkoliv má v rozsudku, že mají být umožněny návštěvy syna a opětovné otevření případu, když jej šla pozdravit do školy, dostala na 6 měsíců přísný zákaz styku. A není to ani první případ, kdy Norsko nerespektovalo rozsudek štrasburského soudu a něco jiného říkalo a dělalo!“
V rozsudku ESLP se ale nikde nepíše o jiném typu odškodnění než finančním. Pan Zdechovský si jednoduše vymyslel tvrzení, že ESLP přikázal Norsku případ znovu otevřít, nebo zajistit schůzky mezi matkou a dítětem. ESLP sice obecně  zavazuje signatářské strany  napravit soudně zjištěnou škodu nejvyšší možnou mírou, ale je třeba vzít na zřetel také to, že adopce je právně nezrušitelná. A navíc si  pan Zdechovský, stejně jako někteří jím podporovaní anti-Barnevern aktivisté,  neuvědomuje, že dítě není věc, kterou by se dalo vyhrát u soudu a nařídit mu cokoliv bez jeho věku přiměřené účasti a spolupráce. Je to lidská bytost, která v průběhu života vytváří vlastní vazby a má vlastní práva, a tak je vnímána dikcí  Úmluvy o právech dítěte a současným právem všech evropských zemí, které Úmluvu podepsaly.

Paní Lobben by možná mohla využit svojí výhru jako argument  při podání  další žádosti o obnovení styku mezi ní a dítětem. To by úprava norského zákona o adopci z roku 2010 umožňovala. Bohužel je ovlivňovaná svým právním poradcem Mariusem Reikeråsem a „psychologem“ amatérem Rune Fardalem. Reikerås byl v minulosti odsouzený za podvod na senilním klientovi, následně zbaven advokátské licence. Podobně bezohledně teď využívá handicapů paní Lobben. S podporou pana Zdechovského, nutno dodat. Reikerås navštívil tohoto  europoslance krátce po vynesení rozsudku, a od té doby prezentace fotek na Facebooku a i výše citované výroky nasvědčují, že se těší jeho absolutní podpoře. Nasliboval postižené ženě nesplnitelné, podporuje jí v krocích, které její naděje na obnovu vztahu se synem jedině definitivně pohřbí. Krátce po výhře byly zveřejněny rozhovory, ve kterých matka vyjádřila přesvědčení, že dítě teď „půjde k ní domů“. Bohužel tímto přístupem potvrdila, že dávné psychologické posudky nebyly daleko od pravdy, co se týká možnosti jejího psychologického rozvoje a empatie. O to, jak to celé vidí a cítí to dítě, se skutečně nezajímá. Dítěti je v tuto dobu 11 let, není snad těžké pochopit, že sdělení právních novinek nesmí proběhnout tak, aby byl chlapec šokován, vyděšen, zbaven přesvědčení, že záleží na jeho názorech, vazbách k jeho současné rodině a citech. Na narozeniny dítěte se matka, doprovázená další osobou,  vypravila do školy, aby mu předala psaní, čímž ještě k tomu vzbudila obavy z chystaného únosu. V reakci na příjezd policejních aut školu opustila, ovšem psaní bez poštovního razítka záhy přistálo ve schránce adoptivní rodiny. Následoval Zdechovským zmíněný policejní zákaz se přiblížit k rodině. Právní poradce matky (Reikerås) ovšem zveřejnil tento dokument a to i s iniciály adoptivní rodiny.

V současné době tato rodina čelí smršti výhrůžek, výčitek a urážek. Co je ještě závažnější, žijí s obavou z  nepatřičné konfrontace dítěte se zfanatizovanými aktivisty až únosu. Adoptivního syna nemohou ani pustit samotného do školy.

Přitom se nijak neprovinili.  Ať člověk rozsudek ESLP čte jakkoliv, nejsou tam známky, že by  tato rodina svoji roli pěstounů a s tím související  závazky vůči dítěti nebo biologické matce plnila nějak závadně. Pokud v soudním řízení nastaly chyby, nebyly to chyby jejich. Nelze teď napravovat jednu nepravost  další nepravostí a rozbíjet či pronásledovat skutečně fungující rodinu, znevažovat jejích citové vazby a práva. A není protiprávní, že stát chrání nejenom dítě, ale i tuto rodinu jako celek. Pokud si  pan europoslanec a hrstka jeho přátel  myslí něco jiného, je to pouze jeho extremistický názor, nikoliv zralé hodnocení právní situace.

Vraťme se k blogu. Pan Zdechovský  dodává další důkazy údajného selhání Norska: „Už v roce 1996 v případu Adele Johansen v. Norway bylo prohlášeno, že matce nikdy nemělo být dítě odebráno, poprvé dceru ale mohla vidět až po třech letech a šlo skutečně jen o krátkou návštěvu. Podobné je to i s případem Jansen v. Norway, kdy rodina chtěla aspoň občas vidět (právem) odebranou dceru, Norsko ale dalo vysouzené peníze a návštěvy se stejně nekonají, a to už je rok od rozsudku.“ Ve 23 roky starém rozsudku kauzy Johansen v. Norway ovšem stojí, že „soud se jednohlasně usnesl, že odebrání dcery a ponechání v  platnosti rozhodnutí o umístění  do  náhradní péče neporušilo čl. 8 LLP“ (odst. 93). Pochybení bylo shledáno pouze ve věci  odepření styku a odebrání rodičovských práv. Soud neshledal argumentaci norských soudů dostatečnou, když ty argumentovaly dřívějšími potížemi, které matka dělala výchovnému ústavu, kde byl umístěn její starší syn. A poukazovaly na obavy, že matka nebude spolupracovat a naopak bude obtěžovat pěstounskou rodinu dcery i tentokrát. Další soudní řízení, o kterém zase tolik známo není, schválilo adopci dítěte do pěstounské rodiny.

V kauze Jansen v. Norway šlo o obavy z únosu dítěte násilným klanem kriminálních recidivistů s historií zneužívání dětí, z kterého pochází matka-stěžovatelka, a o závažné negativní reakce dítěte po schůzkách s matkou. ESLP uznal hrozbu únosu dítěte násilným dědečkem (otcem matky) za prokázanou a podloženou. Zohlednil však pozitivní povinnosti Norska k romské menšině, ke které rodina patří, a taktéž  i závazek udržovat kulturní identitu dítěte z uznané národní menšiny. S poukázáním, „že nikdy nešlo více než o 4 schůzky ročně“, a že taková frekvence schůzek by mohla být únosná zátěž, konstatoval, že úplné přerušení styku by bylo porušením čl. 8 LPP. Tedy za správnou uznal analýzu první soudní instance, která se případem zabývala a nařídila čtyři schůzky ročně. (odst. 102-103). Nikoliv nárok matky, která chtěla více schůzek a proti tomuto rozhodnutí Krajské komise se odvolala (odst. 20-21). O tom, jak probíhalo řízení v Norsku po vynesení rozsudku ESLP v kauze Jansen, není nic moc známo, je těžké pak soudit cokoliv o následujících krocích.

Europoslanec poukazuje na velký počet norských kauz z  posledních pár let u ESLP jako na „alarmující“.  Co se týká stále narůstajícího počtu, dalo by se souhlasit. Co se tyká obsahu a kontextu tohoto záměru prozkoumat podrobněji norské orgány, vhodnější by byla mírnější slova. Prozatím rozhodnuté kauzy rozhodně vyvrací urputnou snahu europoslance dokázat, že Norsko „krade“ děti téměř bezdůvodně a systematicky rozbíjí jejích vztah k biologickým rodičům. Ani v jedné z těchto kauz (a to ani v  případu paní Johansen z r. 1996) nebyl zpochybněn závažný důvod odebrání dítěte z rodiny. Kauzy, které Norsko prozatím vyhrálo, se týkaly umístění mladšího bratra nikoliv do péče babičky, která se již starala o staršího sourozence, ale do nepříbuzné pěstounské rodiny (M. L. v. Norway). Druhá vyhraná kauza se týkala nucené adopce (sic!) Mohamed Hasan v. Norway. Prohrané, jak již bylo řečeno, se tykají odepření styku a nucené adopce.  Co se udržení či systematického ničení vztahu s biologickou rodinou týká, zrovna kauza Strand Lobben ukazuje, že norský systém SPOD disponuje zákonnou povinnosti a institucionálními prostředky pomáhat rodině, pokud je to možné. Snaha šesti soudců Velkého senátu  prokázat „systematickou chybu“ nezískala většinu.

Ovšemže prohrané kauzy kladou závažné otázky o hranici, od které nespolupráce rodiče může být považována za důvod ukončení snahy o záchranu celistvosti rodiny. Kladou otázku únosné míry nepohodlí, které dítě musí snést s ohledem na svůj možný dlouhodobý zájem poznat svoje kořeny.  Hlavně zpochybňuje míru, do které lze klást zájem dítěte, viděný z jeho perspektivy, zohlednění jeho emočních a fyzických potřeb, nad právo rodiče na rodinný život. Soudní rozsudky vytýkají Norsku přílišný ohled na dítě a následné nevyvážení zájmu dítěte proti zájmu rodiny, což je asi poněkud mírnější prohřešek než bývá obvyklý v jiných prohraných kauzách evropských zemí u ESLP, ve kterých se řeší porušení práva na rodinný život.

Pokud bychom se dívali na norské případy z komparativní perspektivy,  lze si vzpomenout na případ Wallová a Walla proti České republice  z r. 2006. Tento případ, kdy  rodina byla rozbita bez patřičné snahy vyřešit její sociální potřeby a především bydlení pro velkou rodinu, bez zkoumání funkčnosti vztahů v rodině a bez sociální práce pro její záchranu, svědčí o hlubším selhání sociální péče. Takový druh selhání SPOD je dostatečně odsuzován ESLP, ačkoliv problémy chudoby a sociální vyloučenosti zůstávají závažnou vyzvou pro většinu evropských zemí. Nicméně, veškeré systémy SPOD spějí k pomoci dětem v rodinách, kde je ohrožuje násilí, zanedbání a nefunkční vztahy a nikoliv pouhá chudoba a její důsledky. Veškeré systémy spějí k preventivní sociální práci, která by měla zamezit smrtelným a celoživotně postihujícím následkům nevhodného zacházení s dítětem a měla by poskytnout větší šanci rodinu zachovat. Proto snaha nastavit mantinely pro typ soudních rozhodnutí,  kterými se do větší míry zabývají norské soudy, by měla  zajímat nejen norskou veřejnost.

Vylhané ideologické konstrukce, jaké předvádí pan Zdechovský, nepomůžou pochopit složitost a dilemata těchto kauz. Jak ukazuje dohra kauzy Strand Lobben, lži, extremistické postoje a kroky panu europoslanci  blízkých aktivistů mohou upoutat pozornost, ale ve skutečnosti věc rodičů pouze zkomplikují.

Kontextem mezinárodního pozdvižení proti norskému SPOD se bude zabývat další část tohoto rozboru.

Napsal kolektiv autorů ve složení:
Halina Beresnevičiūtė-Nosálová
Veronika Valachová
Leona Wunderlich