Norský případ Strand Lobben u ESLP: vášně budící dezinformace v médiích a smutný příběh


V úterý 10. září vynesl Evropský soud pro lidská práva rozsudek Strand Lobben vs. Norsko. Kontroverze kolem norské sociálky a systému ochrany dětí, jako i samotné citlivé téma zbavení rodičovských práv, přitáhly k tomuto případu mimořádnou pozornost. Svá stanoviska k případu zaslaly vlády UK, Belgie, Itálie, Bulharska, Slovenské a České republiky a pár občanských organizaci. sedmnáctičlenná porota vynesla rozsudek, že Norsko porušilo právo na rodinný život stěžovatelky a jejího syna.

Zatímco seriózní zájemci se ponořili do studia stostránkového rozsudku, začala tato novinka v České republice žít svérázným dezinformačním životem. Dezinformace, využívající citlivé a odborně specifické téma a vyvolávající obrovskou vlnu emocí, stojí za zvláštní pozornost. Jak kdysi prokázal Michal Ďord, část českých politiků a veřejných činitelů našla zálibu a inspiraci v ruské dezinformační kampani o „juvenilní justici“. Ti pro svoji politickou agendu používají prostředky a zdroje toho dezinformačního narativu a záměrně polarizují společnost.

Bleskové reakce novinářů bývají nepřesné. Pochopitelné jsou i poněkud emotivní až bulvární fráze o odsouzení Norska za „krádež dítěte“. Ostatně, jde o lidská práva a vlastně o to možná nejvzácnější a nejcitlivější vůči státní moci. Méně pochopitelný byl článek novinářky Ireny Válové na webu „Česká justice“, v němž podsouvala čtenáři nepravdivou informaci, že šlo o případ odebrání dítěte: „Ze sedmnácti soudců Velkého senátu hlasovalo třináct pro a čtyři proti rozhodnutí, které staví tento případ odebrání dítěte do rozporu s Úmluvou.“ Novinářka se přece věnuje práci ESLP dlouhodobě a mohla se připravit. Ani tři soudci sedmičlenného senátu, jejichž nesouhlasné stanovisko v rozsudku z listopadu 2017 poslalo případ před Velký Senát, nerozporovali nutnost odebrání dítěte, o jehož základní potřeby nebylo postaráno. Bylo nepravděpodobné, že se Velký Senát bude tímto tématem zabývat, což se také naplnilo, jelikož se zaměřil pouze na období řízení odebrání rodičovských práv a adopce. (Zdroj: odst. 142-148)

Šampionem dezinformačního narativu je i tentokrát mediálně hyperaktivní europoslanec Tomáš Zdechovský. Idnes citovala jeho ohromující prohlášení, že prý: „U Evropského soudu pro lidská práva je šestnáct kauz, které jsou podobné. Norsko ve všech argumentuje stejně. Má jít o politické rozhodnutí, které Norsko zastává. Tedy že může odebírat děti a dávat je k adopci a že svá rozhodnutí nemusí odůvodňovat,“ konstatoval Zdechovský s tím, že právě úterní rozhodnutí může tento postoj změnit. Nejde zde o novinářskou dezinterpretaci poslancových slov, podobné prohlášení postoval i na své oficiální facebookové stránce při sdílení zmíněného článku Ireny Válové. Síť norských komunálních sociálek tento „znalec“ norských poměrů nazval „organizace Barnevern“.

Vyděšenému čtenáři je nutno hned oznámit, že je to nesmysl. V rozsudku nic podobného nestojí, žádný takový argument nepadne. Naopak, od odst. 93 se rozsudek věnuje podrobnému popisu norského zákona o adopci a způsobu, jak norské soudní instance jedna po druhé argumentovaly, zda tento konkrétní případ splňuje požadavky norského zákona o adopci: (a) musí byt považováno za možné, že rodiče dítěte nebudou schopní se o dítě patřičně postarat a dítě se přilnulo k osobám a prostředí v kterém žije, že přemístění by pro něj způsobilo vážné problémy, a (b) adopce by byla nejlepším zájmem dítěte, (c) osoby, které žádají o adopci jsou pěstouni dítěte a jsou schopní jej vychovat jako vlastní, a (d) jsou splněné podmínky pro udělení adopce podle Adopčního Aktu.

V odst. 127 najdeme podklad pro tvrzení pana europoslance, který ovšem ukáže, jak vzdálená je jeho děsivá vize norské politiky od skutečnosti. Píše se tam, že norský parlament projednal a parlamentní většina podpořila návrh Vlády (Ot.prp. no. 69 (2008-2009)). Přesto, že vědecký výzkum ukazuje, že adoptované děti dopadají lépe než děti v dlouhodobé pěstounské péči, úřady se tehdy po prohrané kauze Johansen proti Norsku u ESLP ostýchaly navrhovat adopci. Návrh byl interpretován nejvyšším soudem s důrazem na to, aby si OSPODy dávaly pozor a navrhovaly adopce jen tehdy, kdy je to vhodné, a nepřekračovaly práh vyznačeny čl. 8 Listiny lidských prav. Nejvyšší soud dodal, že obecná informace z výzkumu adopce je relevantní natolik, nakolik může být použita pro konkrétní vyhodnocení, zda adopce smí být povolena v individuálním případě.

Takže se tato politická debata o vědeckém výzkumu adopce opravdu netýkala odebírání, ale pouze dilematu, zda je vhodnější dlouhodobá pěstounská péče nebo adopce. A opravdu nepředvídala odebírání a adoptování dětí bez důkazů. Možná je trochu zbytečné dodávat, že jelikož se ne všechny norské vládě komunikované případy týkají adopce, nemohou obsahovat alespoň vzdáleně podobnou argumentaci.

Odkud pochází dezinformace pana europoslance? Zdá se, že opět od paní Válové. Ta referovala o veřejném slyšení kauzy Strand Lobben u ESLP, a tehdy hlásala už v titulku, že odebírání dětí k adopci v Norsku je politické rozhodnutí. Prý to řekl norský zástupce. Jenže neřekl, jak můžeme se přesvědčit ze záznamu. Kolem 42. minuty referuje o výše zmíněné politické debatě a skutečně nemluví v té souvislosti o odebírání dětí z rodin. Ani netvrdí, že děti se dávají k adopci na základě politického rozhodnutí. Jen že na základě vědeckých důkazů a politického rozhodnutí více preferují adopci než dlouhodobou pěstounskou péči.

Ve výše zmíněném článku novinářka také rozšířila dezinformační příběh o matce, které problémy se sociálkou začaly „protože měla během porodu potíže, požádala norské úřady o možnost pobytu v centru pro matku a dítě v prvních měsících života syna.“ Jen že opět o žádných potížích při porodu nedočteme ani v rozsudcích malého a velkého senátu, ani neuslyšíme na záznamu. Naopak oba rozsudky popisuje komplikovaný případ, kdy těhotná matka se obrací na sociálku proto, že nemá kde bydlet, v 28. týdnu těhotenství se dožaduje potratu v nemocnici. V centru pro matky a děti nedovede o dítě patřičně starat a naplnit jeho základní fyzické a psychické potřeby. Nenechá se ani vést ani poradit. Nakonec sama rozhodne z centra odejít, v reakci na to dítě v nedobrém stavu bylo předáno pěstounce. Matka je těžce neurologicky postižená, což jí omezuje převážně v její schopnost pochopit a zapamatovat rady a v sociální interakci. Tato skutečnost měla neblahý vliv na pokus její vztah s dítětem zachránit jak hned po porodu tak na podzim v r. 2009, kdy probíhala soudem nařízená snaha vrátit dítě. Velmi pravděpodobně za to nemohla a ani nikdo jí za to neviní, ale místo spolupráci na jemném postupném převzetí syna z péče pěstounky, stavěla se k dotyčné a sociálním pracovnicím nepřátelsky, dožadovala se syna hned domů a bez asistence. Taktéž na schůzkách nedokázala pochopit, jak frustruje dítě, když se hádá s pěstounkou nebo emočně vybuchuje, když dítě říká pěstounce „mami“, či naštvaná odchází ze schůzky předčasně. Sociálka a soudy měly na konec těžký případ, kdy všechny řešení byly špatné a bylo třeba hledat to, které je špatné nejméně.

Milující rodiče, vystrašení nezodpovědnou mediální dezinformační kampaní, mohou teď klidně spát. Senátní většina Evropského soudu pro lidská práva našla procedurální pochybení v řízení o zbavení rodičovských práv a adopci. Zejména postrádala v procesu rozhodování více aktuálních expertních posudků, více experty monitorovaných schůzek mezi rodičem a dítětem, přesnější argumentace ohledně speciální situace a potřeb dítěte. Z předloženého materiálu rozhodně nevyplývá, že neexistovaly. Namítá se jen, že nebyly dostatečné pro tak závažný zásah do rodinného života. Tento rozsudek se bude vztahovat na judikaturu všech zemí signatářů LLP. Je jistě dobrou zprávou pro ty, kteří touží po větší ochraně proti státním intervencím do rodiny a všem reálným i přehnaným hrozbám „sociálek“ a systémů ochrany dětí. Šest soudců mělo odlišný názor na přípustnost adopce v tomto případě, ale zůstalo menšinou s hlavnímu rozsudku souběžným názorem. Disentní menšina (čtyři soudci, mezi nimi i slovenská) ani v proceduře neshledala pochybení a vytýkala většině arbitrárnost hodnocení. Zájemci si mohou teď veřejný rozsudek přečíst, a položit si otázku, jak je v dopodrobna popsaném kontextu pravděpodobné, že by hypotetické nálezy požadovaných expertních stanovisek změnily situaci nešťastné maminky. Možná s velkou dávkou smutku a lítosti, které provází četbu složitých sociálních kauz, najdou i uklidnění. Pokud někoho opravdu zajímá téma pravomoci zahraničních a domácí sociálek, plodnější je klidná, o fakta a právní skutečnosti opřená debata.