Síla a slabost mediálních obrazů

Milan Šmíd. „Foto: Petr Novák, Wikipedie“


Na mořské pláži leží bezvládné tělo tříletého kurdského chlapce Ajlana, obličej zabořený do písku. Na další fotografii pak jeho tělíčko drží v náručí turecký policista. Tyto fotografie se ve čtvrtek 3. září objevily na titulních stránkách předních světových deníků, oblétly celý svět.

Obraz mrtvého Ajlana se okamžitě stal symbolem uprchlické krize, exodu tisíců běženců, kteří se pokoušejí dostat přes Středozemní moře do Evropy. Ani stovky utonulých obětí z převržených člunů u libyjských břehů, ani tragedie 71 běženců udušených v mrazírenské dodávce při cestě po Maďarsku nevyvolaly takovou odezvu v médiích a u mnoha politiků, kteří cítili povinnost vyslovit svou lítost nad zmařeným dětským životem.

Je možné a pravděpodobné, že právě tato fotografie se stane dominantním mediálním obrazem událostí léta roku 2015, kdy se do Evropy valily vlny migrantů z jihu. Možná, že se dostane do galerie jiných fotografií a obrazů, které se staly symbolem událostí let minulých. Patří mezi ně obraz východoněmeckého vojáka, jak odhazuje zbraň a na poslední chvíli přeskakuje ostnatý drát směrem do západního Berlína při stavbě berlínské zdi v roce 1961. Odklon Američanů od podpory vietnamské války bude provždy spojován s fotografií běžící a plačící vietnamské holčičky Kim Phuc popálené napalmem. Obraz muže, který se postavil do cesty řadě tanků, se často připomíná při zmínce o událostech na pekingském náměstí Tiananmen v roce 1989. U nás je listopad 1989 svázán s obrazem Václava Havla řečnícím z balkonu budovy Melantrich na Václavském náměstí. V příkladech by se dalo pokračovat.

To, co mají tyto fotografie společné, je emocionální náboj, který nenechává jejich diváky lhostejné. Možná také proto, že se u nich ve zkratce propojuje dějinná událost s lidským osudem, do jehož pocitů se ten, který si obrazy prohlíží, dokáže vcítit. A tak se takové fotografie stávají symbolem, který v nás utváří představu o historickém dění, jehož složitost převádí do zjednodušené ikonické a zároveň i poněkud mytické podoby.

Tato podoba nemusí být vždy historicky věrná. Naopak, při bližším zkoumání někdy zjišťujeme, že vznik takových obrazů se odvíjel od příběhů, které nebyly v centru hlavních událostí. Masakr na Tiananmen se neodehrál před objektivem zahraničního reportéra, ale ve večerních a nočních hodinách, kdy hořely ohně a tanky se valily přes lidské barikády. Malou Kim Phuc nesežehli napalmem Američané, ale jihovietnamský pilot, který omylem část svého ohnivého nákladu namísto do džungle svrhl na zvědavé děti. Rovněž představa, že berlínskou zeď zbořili nespokojení občané bušící kladívky do betonu, jak se často ukazuje v archivních dokumentech, neodpovídá realitě. Jak se později ukázalo, také tragédie, která vedla ke smrti malého Ajlana, asi měla jiný průběh, než jak jej média zpočátku líčila. Ovšem to nic nemění na tom, že uvedené fotografie bez ohledu na okolnosti svého vzniku začaly žít vlastním životem, přijali jsme je jako obrazovou zkratku, staly se součástí našeho vnímání dějin a událostí.

Zda se podobným trvalým symbolem stane i fotografie malého Ajlana, ukáže budoucnost. Je možné, že postupně bude zapomenuta v záplavě dalších mediálních obrazů migrační krize. Zatím se však vryla do paměti médií více než záběry přeplněných lodí a lidí překonávajících ploty, zahýbala veřejným míněním. Agenturní zprávy uvádějí, že po 3. září v západní Evropě vzrostl počet dobročinných příspěvků na pomoc uprchlíkům, nepřátelské klima proti jejich příchodu se oslabilo, naopak fronta solidarity posílila.

Přes emocionální sílu podobných mediálních obrazů bychom však neměli ztratit ze zřetele, že se jedná, jak Marshall McLuhan ve své knize Understanding media uvádí, o „okamžitou, instantní vizi komplexního procesu probíhajícího obvykle v delším časovém období.“Jsou tedy jistým zjednodušením, zkratkou, nikoli obrazem celého komplexního procesu. Skutečnost, že tyto symbolické mediální obrazy se stávají trvalou součástí historické paměti naší televizní civilizace, by nás nemělo osvobozovat od povinnosti nahlížet za kulisy těchto stereotypů, které produkuje současně převládající ikonická kultura. Abychom se dobrali pravdy o povaze událostí letošní léta, o počtech, složení, motivech a osudech uprchlíků mířících do Evropy, měli bychom si vzpomenout na to, že existuje také kultura alfabetická, přenášející nejen symbolické, ale také věcné informace.

Psáno pro Týdeník rozhlas, odevzdáno 8.9.2015

DODATEK 13.9.: Na základě zprávy agentury Reuters převzaté českými médii Ajlanův otec možná lhal. Řídil loď od začátku plavby, tvrdí přeživší, do čtvrtého odstavce jsem přidal větu: „Jak se později ukázalo, také tragédie, která vedla ke smrti malého Ajlana, asi měla jiný průběh, než jak jej média zpočátku líčila.“ Není jisté, zda tuto větu stihne redakce do vydání zapracovat.

 
Milan Šmíd