Zjištění o kanálech neČT24 a 42TCen, které české bezpečnostní instituce dlouhodobě spojují s ruskou propagandou, vyvolalo v posledních dnech reakce části české politické scény. Namísto polemiky s konkrétními fakty se však v řadě případů objevují spíše obhajoby těchto platforem nebo útoky na média, která na problém upozornila.
Bezpečnostní informační služba opakovaně uvádí, že neČT24 a web 42TCen představují pokračování ruského státního média Sputnik, které bylo po invazi na Ukrajinu v Evropské unii zablokováno. Nově zveřejněná analýza Českých elfů navíc ukázala konkrétní případ, kdy kanál neČT24 publikoval výhrůžný obsah vůči českým firmám už dvě minuty po jeho zveřejnění v ruských státních médiích. Příspěvek přitom nebyl jen převzat, ale okamžitě přeložen a doplněn o další informace, které se v původních zdrojích objevily až později. To podle expertů naznačuje velmi úzké napojení nebo koordinaci.
Na tato zjištění reagoval mimo jiné předseda strany PRO Jindřich Rajchl. Ten dlouhodobě neČT24 neproblematizuje a naopak uvádí, že s tímto médiem „nikdy neměl problém“. V minulosti jej označil za důvěryhodnější než některá mainstreamová média a deklaroval, že by mu poskytl rozhovor raději než zavedeným redakcím. V aktuálních vyjádřeních zároveň naznačuje, že rozhovory neposkytuje spíše z kapacitních důvodů, nikoli kvůli obavám z povahy tohoto média.
Podstatné přitom je, že tato obhajoba přichází v době, kdy existují konkrétní bezpečnostní závěry i nová data o fungování těchto kanálů. Jinými slovy: nejde o situaci, kdy by šlo o neznámý nebo sporný projekt, ale o platformu, kterou státní instituce označují za součást ruského vlivového působení.
Reakce Trikolory se vydala jiným směrem, ale se stejným výsledkem. Strana na článek serveru Novinky.cz nereagovala polemikou s jeho obsahem, ale přirovnala jej k „Rudému právu“ a označila jej za příklad údajného úpadku médií. Taková argumentace však míjí jádro problému. Nevyvrací tvrzení o napojení na ruskou propagandu ani konkrétní zjištění, ale přesouvá pozornost k diskreditaci zdroje informací.
Podobný postup je v argumentaci dobře známý: místo reakce na fakta se útočí na toho, kdo je přináší. V tomto případě přitom nejde jen o novinářské tvrzení, ale o závěry bezpečnostních institucí doplněné konkrétními analytickými daty.
Celá situace tak ukazuje dva odlišné, ale související přístupy. Na jedné straně stojí politici, kteří existenci a fungování těchto kanálů zlehčují nebo je přímo obhajují. Na druhé straně reakce, které se snaží zpochybnit média upozorňující na problém, aniž by se vypořádaly s obsahem jejich zjištění.
Případ neČT24 a 42TCen přitom není jen otázkou mediálního prostředí. Ukazuje, jak se mohou kanály spojované s cizím vlivem postupně normalizovat v domácí debatě — a jak k tomu mohou přispívat i veřejně činné osoby, ať už vědomě, nebo tím, že problém nepovažují za podstatný.