Respektujme presumpci neviny a trestejme skutečné zločince, nikoli ty, kteří jsou spojováni s přesvědčením teroristů jen proto, že si vybrali společnou – i když diametrálně vyloženou – víru.
Nezřídka se můžete setkat s mylným dojmem, že mezi pojmy jako víra, náboženství nebo církev patří rovnítko. Není divu, že pak vzniká, zvlášť mezi ateisty, ale i mezi mnohými věřícími, hrubé nepochopení teologických souvislostí, jež pak vede k nekonstruktivní kritice některých náboženských metanarací.
Všichni asi budou souhlasit, že platí následující tvrzení: Každý katolík je křesťan, ale ne každý křesťan je katolík. Jestliže je katolík zástupcem katolické církve a křesťan zástupcem křesťanství, znamená to logicky, že nutně musí platit i toto tvrzení: Katolická církev je křesťanská, ale křesťanství není katolické. To jsou jednoduché vzorce, z kterých jednoznačně vyplývá, že katolická církev (i jiné) se nerovná křesťanství. Proč je to důležité?
Nejprve je potřeba definovat si jednotlivé pojmy. Poté se nevyhneme interpretaci několika příkladů, ve kterých se nejčastěji převážně v západní společnosti mylně tyto definice spojují do jedné, a nakonec si vysvětlíme, proč je to chyba, kterou je potřeba napravovat, protože kriticky formuje veřejné mínění o jednotlivých náboženských metanaracích.
Víra
Víra je filozoficko-společenský pojem, který nemusí být (a často nebývá) spjat s žádným náboženstvím. V širším smyslu může být víra cokoliv, co je předmětem našeho přesvědčení; můžeme věřit např. v to, že náš oblíbený tým v letošní sezóně získá titul. Nás ale bude zajímat víra v užším smyslu, v kontextu náboženské praxe, která ovšem nemusí být svázána s konkrétní metanarací; můžeme tak věřit např. v posmrtný život, reinkarnaci, Matrix nebo cokoliv, co považujeme za správné (na základě výchovy, vzdělání nebo našeho osobního přesvědčení). Podstatné je, že víra je v rámci definice absolutně otevřená, což znamená, že víru i všechna její pravidla si stanovujeme sami, byť podvědomě ovlivněni externími vlivy (nejčastěji výchovou), a nejsou nám nikdy a nijak stanovována zvenčí. Víra – je-li praktikována v souladu se zákony dané země – je vždycky ryze osobní a každý člověk má právo na jakoukoliv víru dle svého vlastního výběru (toto právo ukádá i přímo ústava většiny demokratických států, v ČR je to článek 15 listiny základních práv a svobod).
Náboženství
Náboženství je teologický termín. Každé náboženství je už konkrétním souhrnem (často obrovského množství) chování, zvyků, symbolů, rituálů a postav, jež jsou jeho paradigmatickou součástí. To znamená, že náboženství je druh metanarace, která sice už stanovuje určité prvky přístupu, ale není řízená vnějším zdrojem, podléhá pouze vlastnímu nepřímému řízení vycházejícímu z dostupných zdrojů. Příkladem takového náboženství může být nejjednodušeji křesťanství, kde samozřejmě existují určité předpoklady “správného” křesťana, ale vesměs se za něj může označit každý, kdo věří v biblické příběhy a považuje je za důvěryhodné. Náboženství už nejsou absolutně, ale pouze relativně otevřené; každý se může nazývat věřícím v dané metanaraci, ale musí (resp. měl by, protože tady neexistuje autorita, která by ony způsoby chování hlídala, verifikovala a případně trestala) už respektovat prvky dané metanarace, které si sám nestanovil.
Náboženské organizace
Náboženské organizace jsou institucionalizované struktury, které využívají jako zdroj vybrané náboženství a jako nástroj určitou hierarchii řízení instituce v reálném čase. Příkladem může být katolická církev, jejímž zdrojem je křesťanství, z nějž katolická církev vychází a na základě něhož její hierarchie stanovuje svá vlastní pravidla; oním nástrojem tedy jsou všechny uznané autority až po papeže. Katolíkem už se nemůže nazývat každý, kdo souzní s křesťanskými prvky, ale jen ten, kdo respektuje a dodržuje rozšířené (často fundamentální) vzorce chování stanovené už konkrétní (zde katolickou) církví, institucí. Náboženské instituce jsou vždy více či méně organizované a myšlenkově jsou relativně nebo absolutně uzavřené (dle konkrétní instituce), protože už přímo určují, jak se musí člověk chovat, aby mohl být členem oné instituce, a zároveň řeší potenciální trest za porušení těchto vzorců. Církve ve většině zemí bývají právně zaštítěné a jsou oficiálními úředně platnými sdruženími.
Je nutné podotknout, že ve zmíněném seznamu je každá nižší oblast vždycky vázaná na vyšší, ale vyšší oblast nemusí být nutně vázaná na nižší. V praxi to znamená, že každá náboženská instituce je vždycky vázaná na nějaké náboženství a každé náboženství na nějakou víru, ale víra nemusí být vázaná na náboženství a náboženství nemusí být vázané na instituci. A teď k dříve položené otázce – proč je to důležité?
Souvislosti
Ony tři pojmy jsou často chápány jinak, případně slučovány dohromady v jeden velepojem – “věřící”. Velmi častým, ale hrubě mylným dojmem tak je myšlenka že věřící se rovná křesťan. Přitom v praxi věřící nemusí věřit v žádného boha, stejně jako ten, kdo věří v boha a nějaké konkrétní náboženství, nemusí být členem žádné instituce. O tom je důležité mluvit, protože právě na základě nepochopení souvislostí a rozdílů mezi vírou, náboženstvím a náboženskými institucemi vzniká celá řada velmi závažných a alarmujících sporů a nenávistných prvků v chování lidí vůči různým náboženstvím a typům víry.
Dostáváme se k příkladům, na základě kterých chci demonstrovat, jak velký je to problém pro společnost.
Středověká inkvizice měla během 12. a 13. století na svědomí životy celé řady kacířů, jejichž smrt je křesťanství vyčítána dodnes. “Ty jsi křesťan? A víš, co křesťané napáchali ve středověku?”, slýchává často nejeden zastánce křesťanství. Stále ještě velká spousta lidí nechápe, že inkvizici neměli na svědomí křesťané, ale organizovaná katolická církev, která pouze vychází z křesťanství, neznamená to ale, že každý křesťan je zároveň katolíkem a tím pádem že každý křesťan automaticky podporuje nebo moralizuje inkvizici. Křesťanství nikdy nic nenapáchalo, křesťanství je pouhý myšlenkový směr, podobně jako komunismus, který nemůže za čtyřicet let teroru u nás; to jen komunistický režim v Československu, který byl organizovanou institucí, nikoli jen vírou nebo “náboženstvím”.
Totéž platí o inkvizici španělské, kdy byly mezi 15. – 17. stoletím popraveny desítky tisíc lidí obvinění z hereze. Inkvizici měl na svědomí Ferdinand II. Aragonský, který byl katolíkem, ale španělská inkvizice podléhala přímo jemu a nikoli papeži. Byl to tedy on a mnich Tomás de Torquemada, kdo měli na svědomí životy tisíců, bylo by tedy nespravedlivé a slepé dávat to jakkoliv za vinu křesťanům a v dané chvíli vlastně i katolíkům (ačkoli se Ferdinand II. mohl středověkou inkvizicí inspirovat, takže deterministicky na tom možná i katolická církev nesla svou část viny).
Islám
A ten nejaktuálnější příklad – islám a radikální islámský fundamentalismus. Stanovme si teď naprosto zjednodušeně vzorec fungování islámských radikálů, kde zahrneme všechny tři dříve zmíněné přístupy: Existuje určitá víra vycházející z historických pramenů, které dohromady vytváří náboženství – islám. Toto náboženství ve svých pramenech stanovuje určité prvky a vzorce chování, které jsou však často ryze symbolické v rámci historického kontextu (stejně jako tomu je u Bible, indických Véd ad.), a vzhledem k velmi dlouhému časovému odstupu mezi vznikem oněch pramenů a současnou dobou existuje teoreticky nekonečně mnoho výkladů Koránu a dalších islámských pramenů.
V rámci víry si může ony prameny vykládat každý podle svého, v rámci náboženství už je situace složitější, protože některé jednoznačně vyložitelné (a v minulosti již explicitně vyložené) prvky Korán obsahuje, a tak zde už existují paradigmata, která by měl každý muslim následovat, což je stanoveno většinou nějakým nábožensky-společenským zvykem vycházejícím z onoho explicitního výkladu v dané oblasti (protože výklad se často liší napříč blízkovýchodními oblastmi i v krajích uvnitř jednotlivých států). Pak ale existuje celá řada různých institucí, které vychází z Mohamedova učení, a které více či méně lpí na výkladech určitých konkrétních pasáží, včetně těch nenávistných, agresivních a násilných (které jsou jinými organizacemi nebo muslimy vyloženy ryze symbolicky). To je případ např. striktně organizovaného Islámského státu, který se sám ortodoxním a fundamentálním pojetím islámu nijak netají. Jak už bylo řečeno dříve, stejně jako křesťanům (vyznavačům víry a náboženství) nemůžeme v rámci presumpce neviny zazlívat inkvizice, jež má na svědomí konkrétní instituce (katolická církev / španělská monarchie), nemůžeme ani muslimům (vyznavačům víry a náboženství) zazlívat islámský teror, kterého jsme v posledních letech svědky v Evropě, Americe i jinde ve světě, protože ten mají na svědomí radikální odnože islámu, instituce (IS, Al-Kaida, Hamas, Taliban ad.), nikoli islám jako náboženství či víra.
A podle dříve zmíněného vzorce platí následující tvrzení: Každý radikální muslim je muslimem, ale ne každý muslim je radikálním muslimem.
V rámci presumpce neviny, kterou v civilizovaném světě musíme a chceme respektovat, je potřeba na zmíněné tvrzení dbát teoreticky i prakticky. V opačném případě totiž vzniká situace, kdy jsou lidé obviňováni a trestáni bez důkazů, jen na základě jejich přesvědčení, které nemusí být ničím vázané na to, proti čemu bojujeme. Nelze bojovat proti tomu, kdo věří, jen proto, že nejsme dostatečně seznámeni s pojmy a fungováním víry, nelze se stavět do pozice soudců bez soudu, protože to není přístup, který civilizovaný svět posouvá dál, ale naopak ho vrací zpátky do doby, která už v článku byla zmíněná a kdy každé odlišné vyznání je považováno za kacířské a slepě trestáno, protože nám připadá nebezpečné.
Dovětek autora
Když pár hinduistů bezděčně vyvraždí několik Evropanů, taky bychom nechtěli, aby Evropa začala všechny hinduisty považovat za škůdce, jen proto, že jsou vírou spjati s těmito vrahy, přestože institucionalizované přesvědčení s nimi nesdílí. A to je přesně to, co velká část české společnosti, v čele s Martinem Konvičkou jako novodobým (a samozvaným) spasitelem národa, soustavně dělá. Tímto článkem nechci říct, abychom neřešili nebo podceňovali situaci okolo uprchlíků a vzrůstajícího napětí ve věci teroristických útoků a vývoje Islámského státu a dalších radikálních organizací. Ani neschvaluji bezhlavé přijímání uprchlíků v rámci evropské humanistické demagogie, se kterou nesouhlasím. Vyzývám pouze k tomu, aby byla respektována presumpce neviny, aby se neaplikovala xenofobní kolektivní vina a aby za své činy trpěli jen ti, kteří je mají reálně na svědomí, a ne i všichni ostatní, kteří jsou chybně spojováni s přesvědčením teroristů jen proto, že si vybrali společnou – i když diametrálně vyloženou – víru. Když bude mít veřejnost aspoň elementární povědomí o tom, jak víra a náboženství fungují a jak se organizují náboženské instituce, snad to může přispět k tomu, abychom se chovali civilizovaně a respektovaně k vyznání všech, dokud je to vyznání zdravé a zákon neporušující.