Lidé psychologicky považují za normu životní styl a svět, když jim bylo dvacet. Čím více se od té doby vzdalují, tím více okolnímu světu přestávají rozumět, tím více vzrůstá jejich averze k současnému a nostalgie po “starých dobrých časech, kdy byl svět ještě v pořádku”.
Zajímavá aplikace téhož je, že lidé si o časech, které přesahují jejich životy (tj. vzdálené minulosti či budoucnosti), mohou dělat jen zkratkovitě nereálné představy. Buď silně romantizující nebo alarmistické, zákonitě nikdy realistické. Předpokládají, že lidé z minulosti by toužili žít v naší přítomnosti a že současníkům by se dobře žilo v daleké budoucnosti.
Velmi pravděpodobně (na základě raritních zkušeností se skokovými přechody jedinců z primitivních kultur do těch technologicky rozvinutých a naopak) by neandrtálec, stejně jako středověký mužik, byli v naší současnosti nešťastni. Podobně by nám připadala jako nesnesitelná noční můra život v jejich prostředí. Líbilo by se nám (i jim) jen několik málo rozinek, které bychom si chtěli vydloubat pro usnadnění života ve svém původním světě, ale rychle – či ještě rychleji – bychom chtěli zpátky.
Neandrtálce by jistě okouzlily naše ocelové nástroje (jen pár z nich, ostatním by nerozuměl) a přemíra dostupných pochoutek. Naprosto by ho ale deprimoval hluk, uzavřené prostory, množství lidí a nepochopitelných pravidel. Sebral by nůž, nacpal by si tobolu jídlem z regálu, a pak nejspíš utekl do lesů.
Středověký nevolník by byl ohromen rozmanitostí jídla, krásou a čistotou příbytků i absencí namáhavé dřiny. Ovšem konceptu naší svobody by těžko rozuměl. To, že každý někomu patří – zvířata lidem, děti rodičům, žena muži, muž svému pánovi, pán Bohu – je pro něj tak přirozené i bezpečné, že rozpad podobných axiomů by bolestně rozklížil všechny jeho světonázorové jistoty. A pak ta bezbožnost! Šok, strach a znechucení by patrně převyšovaly radost z těch několika maličkostí, které by ocenil. Ty by si nejraději naložil na vůz a jako bohatší pán se vrátil zpátky do své vesnice.
Jak bychom se cítili my, při teleportaci do řekněme 200 let vzdálené budoucnosti, lze z těchto příkladů snadno odvodit.
“Člověk bere za normu to, čím žil ve svých dvaceti” – je tajemství konzervativismu i většiny politických bojů dneška:
Stále ještě početnější venkovská periferie se bouří proti novotám “progresivistů z velkoměst”, které v jejich očích ohrožují “normální svět, který znali ze svého mládí”. Proto vítězí Erdogan nebo Zeman.
Do prudce se vyvíjejících muslimských zemí vniká modernita, která je příčinou obav ze ztráty původních “starých dobrých pořádků” – výsledkem je islamistický radikalismus a příklon k náboženské ortodoxi.
V Evropě nové problémy a na ně navazující technokratická řešení provokují identický strach z ohrožení životních stylů a prostředí, na které byly určité vrstvy navyklé ve svém mládí – “levných”benzínových aut, monokulturní bílé prostředí, kde “si všichni rozumíme, že?”, “jednoduchý” svět dvou, tří informačních kanálů, svět bezpečně jednoduchých dvojpohlavních vztahů, který nekomplikovaly odchylky a podivná nová vztahová pravidla, apod. Vznikají populistické, nostalgické i radikální proudy, které se jej snaží přivolat zpět.
Nejvtipnější na tom je, že všichni jsme konzervativci. Všichni chceme poslouchat hudbu, co se nám líbila ve dvaceti. Všichni jsme zároveň i progresivisty. Všichni si chceme z toho budoucího vyzobat jen ty sladké rozinky, zabalit si je do rance a pelášit zase zpět.
Do bezpečí svého “starého dobrého světa”.