Politická psychologie

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5e/Karel_%C4%8Capek.jpg

Jeden z mocných politických motivů naší doby – silnější než si často uvědomujeme a platný nejenom u nás – je rozpor mezi politikou citovou a politikou rozumovou.

V Německu například vidíme rovnou vědomý a zásadní odklon od pohnutek rozumových; politika je a má být určována rasovým instinktem, nadšením, vůlí, hlasem krve. U nás se aspoň v některých vrstvách ukazuje podobný sklon: řekl bych potřeba citově se rozšoupnout, hledat v politice citové ukojení, vybít se v ní vášnivě a pudově; je to dost divná směs hrubé nenávisti a sentimentality; nechce se operovat s rozumovými důvody, nýbrž s politickými a národními vášněmi. Že tento sklon svědčí o jakési životní prázdnotě, která potřebuje politických hesel jako nějakého alkoholu, a že je to úkaz v podstatě romantický a úpadkový, to by byla jiná kapitola; tady nás zajímá otázka, je-li ve zdravém, plném, mužném životě skutečně osudový rozpor mezi rozumem a citem.

Jistě je a vždycky bude konflikt mezi politikou rozumovou a citovou; ale je v nutném rozporu a neslučitelné protivě také sám rozum a sám cit? Kdyby tomu tak bylo, vypadal by život člověka naprosto bláznivě. Pravda, jsou city a vášně, ve kterých člověk, jak se říká, ztrácí hlavu a odmítá rozumovou rozvahu; zamilovaný, žárlivý, uražený člověk reaguje svými city slepě a nezkrotně; ale všimněte si, že tyto prudké city se točí výhradně kolem vlastního já: kolem já, které se domáhá majetku nebo pohlavního vlastnictví, které se cítí o něco připraveno, něčím pohaněno a tak dále. Prudký a vášnivý cit je vždycky cit sobecký. Docela jinak probíhá cit, jehož předmětem je něco jiného než já. Například cit k dítěti, láska otecká a mateřská, třeba pramení z hloubi životních  instinktů, usiluje být rozumná a kritická; slepá, pošetilá láska mateřská nám připadá jako něco zvráceného a hysterického. A právě tato rozumná láska, tento rozvážný a nezaslepený cit je zcela nesobecký a upíná se čistě k blahu někoho, kdo už není já. Stejně objektivní a rozumná je každá láska altruistická. Jakmile přestaneme myslit jenom na sebe a cítit jenom ve svém zájmu, je náš citový vztah řízen rozumovým poznáním, představováním účelů, volbou prostředků, kritickým zjišťováním možností a tak dále; stručně se tomu říká pocit odpovědnosti, vědomí, že musíme jednat správně, dobře, opatrně a prozíravě právě v zájmu osoby, věci nebo celku, k nimž se vztahuje náš cit. Jenom láska, s níž spoluvládne rozum, je láskou odpovědnou, která se může objektivovat v dobrém a účelném jednání.

Politika jenom citová je zatížena podivným vnitřním paradoxem: je sentimentální, fantastická a romantická a zároveň bezohledně sobecká, vybičovaná egoismem ať národním, nebo třídním, nebo konečně víceméně maskovaným sobectvím osobním. Je současně hysterická i chytrácká; užívá velkých hesel a velmi pochybných mravních měřítek. Rozumová a odpovědná politika je střízlivější a přitom mravnější. V politice nevolíme jenom mezi osobami a hesly, ale také mezi životními metodami. V národě, který si říká Havlíčkův, nemůže být nejistoty, která metoda odpovídá hlouběji národní povaze.

Lidové noviny 18. 5. 1935

Karel Čapek