Paranoia není pouhá podezíravost. Je to narušené vnímání světa, v němž nutně existuje nepřítel, všude číhají léčky a pouze jeden výklad reality je správný. Projdeme základní projevy paranoie a její destruktivní dopad na politiku.
Fantazie o pasti
Paranoidní člověk vidí svět jako místo plné nástrah. Jako by kolem byly nastražené pasti, které čekají na chybu nebo nepozornost. Někdo ho chce nachytat, přelstít, dostat do kouta. Proto pořád pátrá po skrytých motivech a sbírá drobné „důkazy“. Zpozorní u detailů, které by jiní přešli, protože právě v nich podle něj bývá ukrytý klíč k pravdě. Nechce riskovat, že mu něco uteče. A tak raději předem počítá s tím horším. Stačí malá odchylka v tónu hlasu, nejasná formulace nebo změna plánu, a podezření se rozjede naplno. Klid se může během chvíle změnit v napětí, obviňování a útok. Z psychologického pohledu je to způsob, jak rychle obnovit jistotu a vlastní hranice. Když nemohu věřit situaci ani druhému člověku, vezmu iniciativu a udeřím dřív, než udeří někdo na mě. Klid se pak může během chvíle změnit v napětí, obviňování a útok.
Vidět svět stejně
S paranoiou často souvisí ještě jeden princip: potřeba, aby druzí viděli realitu stejně jako on. Nejde jen o to „mít názor“. Jde o pocit, že existuje jen jedna správná verze světaa kdo ji nesdílí, ten to buď nechápe, nebo lže. Proto se paranoidní člověk často ujišťuje, zda ostatní „vidí to samé“, a když ne, začne je opravovat, tlačit, přesvědčovat. Odlišný pohled pro něj není obohacení, ale narušení jistoty. V krajní verzi to vypadá tak, že rozdíl v interpretaci se rychle změní v morální problém: „když to nevidíš jako já, jsi na špatné straně.“ A tím se kruh uzavírá, čím víc potřebuje mít jistotu, tím víc druhé nutí do shody, a čím víc se druzí brání, tím víc to vnímá jako důkaz, že „něco za tím je“. Vnitřně převažuje strach z pronásledování, který si člověk udržuje pod kontrolou tím, že vinu a agresi přesouvá „ven“ na domnělého nepřítele, systém, skupinu lidí. Lidé s paranoidní poruchou si často libují v právnických a vědecký termínech, v naprosto přesných formulacích problému, sepisování důkazů a stížností. Druhé lidi dělí černobíle na dobré a zlé a často se také stylizují do role toho, kdo odhalil zásadní pravdu, kterou ostatní nevidí, a kdo zjedná nápravu. Paranoidní myšlenková konstrukce bývá často i hlavní příčinou chování osamělých útočníků, kteří střílejí ve školách nebo najíždějí autem do davu.
Když je svět dítěte nebezpečné místo k žití
Paranoia zpravidla nevzniká z jedné velké události v životě, ale z dlouhé rané zkušenosti nejistoty a ohrožení. Dítě žije s dospělými, kteří jsou nepředvídatelní: jednou laskaví, podruhé chladní, výbušní nebo ponižující. Rodič netoleruje vlastní názor druhého a reaguje trestem, zároveň však bývá emočně nedostupný právě ve chvíli, kdy má dítě strach a hledá oporu. To se postupně naučí být ve střehu a hlídat signály. Často se v takových rodinách také nedodržují osobní hranice, rodič leze dítěti do soukromí. Nerespektování osobního prostoru, zesměšňování, šikana a nepředvídatelnost chování dospělých způsobí, že se v dětské mysli usadí trvalý pocit, že svět není bezpečné místo k žití a dá se čekat jen útok z kterékoliv strany. Někdy se k tomu ještě přidá i dědictví předchozích generací. V rodinách poznamenaných válkou nebo holocaustem se může strach, nedůvěra a permanentní opatrnost předávat i beze slov. Dítě pak vyrůstá s dojmem, že katastrofa může přijít kdykoli a že přežije ten, kdo je připravený.
Paranoidní diktátoři
Francouzská klinická psycholožka Ariane Bilheran, autorka knihy Psychopatologie paranoie, popisuje více podob paranoie. Nejvíc nebezpečná je takzvaná bojová. Člověk má pocit, že je v permanentní válce, a kdo nesouhlasí, není soupeř, ale nepřítel. Z politiky se pak snadno stane hon na „zrádce a teroristy“, které je třeba zlomit dřív, než by mohli sami zaútočit. V dějinách tohle nastavení vidíme u řady diktátorů. Stalin budoval moc na podezřívání a strachu, rozjel masové čistky a nechal likvidovat i vlastní lidi. Hitler posiloval režim tím, že hledal vnitřního nepřítele, rozpoutal pronásledování a válku a dovedl to až k vyhlazování celých skupin obyvatel. Pol Pot viděl zrádce všude, čistil i vlastní hnutí a jeho paranoidní „očista“ skončila masovým vražděním. Saddám Husajn držel zemi v kleštích strachu, opakovaně „odhaloval“ spiknutí a trestal je demonstrativní brutalitou. Ceaușescu vybudoval systém všudypřítomného dohledu, kde se lidé báli mluvit i doma, protože nikdy nevěděli, kdo donáší.
Bojová paranoia v projevech Stephena Millera
Stephen Miller je americký politický stratég, který dlouhodobě patří k nejvlivnějším tvůrcům tvrdé imigrační a bezpečnostní agendy kolem Donalda Trumpa. Vyrůstal v židovské rodině v Santa Monice a v širší rodinné historii se objevuje téma útěku před pronásledováním ve východní Evropě, o němž veřejně mluvil i jeho strýc David Glosser. V Trumpově světě je Miller jedním z hlavních autorů rétoriky konfliktu. Každý spor umí převyprávět jako boj o přežití, v němž je nutné bránit „naše“ před „nimi“. Je to přesný příklad bojové paranoie v řeči: nepřítel je všude, střet je osudový a kompromis zní jako slabost. V projevu na pietě za Charlieho Kirka mobilizuje publikum proti neurčitým protivníkům a skládá obraz „armády“: „Jsme bouře. A naši nepřátelénedokážou pochopit naši sílu, naše odhodlání, naši rozhodnost, naši vášeň.“ Hned nato přepíná do morálního absolutna: „Světlo porazí temnotu. Zvítězíme nad silami zkaženostia zla.“ A když popisuje „druhou stranu“, nepůsobí to jako spor s oponenty, ale jako odsouzení méněcenných: „Nemáte nic. Nejste nic.“ V rozhovoru na CNN zase rámuje situaci jazykem vnitřního nepřítele a zásahu: „Tohle je učebnicová definice domácího terorismu… Musí to být potlačeno.“ V prohlášeních organizace America First Legal pak opakuje stejný vzorec „útoku na republiku“: „Tohle je zlé komunistické zneužívání práva… odporný útokna americkou demokracii… (a) Biden a levice systematicky boří americké instituce v bezohledné honbě za mocí.“ V jednom z televizních vystoupení už nepopisuje oponenty jako politickou stranu, ale jako extremisty: „Demokratická strana není politická strana. Je to domácí extremistická organizace.“
Od očisty národa k preventivnímu úderu
Paranoia stojí na jednoduché, ale silné logice: svět je plný nástrah, protivník má skryté záměry. Z toho pak vyrůstá fantazie o pasti, potřeba hledat důkazya donutitostatní, aby viděli realitu stejně. V politickém diskurzu se tento způsob vnímání snadno promění v bojový jazyk: společnost se rozdělí na „nás“ a „je“, spor se přestane vést jako střet názorů a začne se vyprávět jako existenční válka dobra se zlem. Oponent není konkurent, ale nepřítel, zrádcenebo „pátá kolona“. A čím víc je všechno rámováno jako útok, tím víc se jako jediná odpověď nabízí tvrdý zásah, kontrola, dohled a „očista“. Pro paranoidní politiky je nepohodlná demokracie, protože stojí na pluralitě, sporu a kontrole moci, tedy na tom, že existuje víc verzí reality a nikdo nemá poslední slovo. Tíhnou k autoritativnímu stylu: chtějí jednotu, disciplínu a „jeden správný výklad“, a opozici vnímají jako hrozbu a ne jako legitimní součást systému.
Je velmi nebezpečné, když velkou politickou moc získají lidé s paranoidním nastavením. Takové vedení země promění život občanů v permanentní stav ohrožení. Vzroste nedůvěra, přibude sledování, represí a trestání „potenciálních“ viníků. Lidé se začnou bát mluvit, instituce ztratí nezávislost a místo práva nastoupí podezírání. Z vnitřní politiky se stane hon na nepřítele, který se ale nikdy nedá dohonit, proto je potřeba ho stále znovu a znovu vyrábět. A v extrému to nekončí jen doma: paranoidní režimy mají sklon vidět hrozby i za hranicemi, eskalovat konflikty, a místo vyjednávání volit „preventivní“ úder. Mohou rozpoutat války na základě falešné představy spiknutí a způsobit kolaps mezinárodních dohod.