V online prostředí se často setkáváme s představou, že lidé, kteří sdílejí nepravdivé informace, jsou buď „oběti“, nebo naopak „zlí aktéři“, kteří chtějí škodit. Tato dichotomie ale realitu příliš zjednodušuje. Stejně jako v jiných oblastech ani u dezinformací není problém pouze v jednotlivých uživatelích. Zásadní roli hrají ti, kdo nepravdivý obsah vytvářejí, systematicky ho šíří a profitují z něj. Pro lepší pochopení je užitečné dívat se na informační prostor podobně jako na kauzu s metanolem v roce 2012 – nejen kvůli tragickým následkům, ale i díky tomu, jak jasně odhalila, kdo nese skutečnou odpovědnost.
Základem je pochopit rozdíl mezi názorem, omylem a dezinformací. Legitimní názor je subjektivní interpretace reality, která může být kritická, přehnaná nebo nesouhlasná – ale nepřekračuje hranici faktického tvrzení. Omyl, tedy misinformace, je běžnou lidskou chybou: člověk uvěří neověřené informaci, protože jí nerozumí, neví, odkud pochází, nebo podlehne strachu. Úmyslná dezinformace je však něco kvalitativně jiného. To je situace, kdy někdo vědomě vezme staré nebo zmanipulované video, doplní ho falešným popiskem, zaplatí propagaci na sociálních sítích a cíleně vyvolává hněv či nedůvěru. V takovém případě nejde o názor – jde o úmyslnou výrobu škodlivého obsahu.
Právě zde je silné přirovnání k metanolové kauze. Tehdy byl problém v tom, že metanol senzoricky připomínal alkohol, a běžní lidé neměli šanci rozeznat rozdíl. Stát musel zasáhnout, zavést kontrolní mechanismy a zamezit dalším úmrtím. V informačním prostoru je situace podobná, jen s pomalejšími a méně viditelnými následky. Nepravdivá informace často vypadá jako běžná zpráva. Má autentický vizuál, jazyk i formu. Těm, kdo ji čtou, nic nesignalizuje, že jde o obsah vzniklý se zlým úmyslem. A přesto může polarizovat společnost, podkopávat důvěru a oslabovat demokratické instituce.
Stejně jako v roce 2012 lze i dnes rozlišit tři úrovně odpovědnosti. Architekti – tvůrci lživého obsahu – jsou ti, kdo vědomě vyrábějí manipulativní sdělení. Dnes mohou mít podobu marketingových agentur, trollích farem či jednotlivců, kteří sledují politický či finanční prospěch. Distributoři jsou ti, kdo takový obsah šíří pro vlastní výhodu nebo z touhy po pozornosti – influenceři, anonymní účty, ale i algoritmy sociálních sítí, které zvýhodňují polarizující obsah. A nakonec konzumenti – běžní uživatelé, kteří se setkají s informací, nedokážou posoudit její kvalitu a sdílejí ji dál. Odpovědnost těchto skupin však není stejná a nelze je házet do jednoho pytle.
Velká část veřejné debaty se bohužel soustředí právě na „koncové uživatele“. Často se jim posmíváme nebo je odepisujeme jako ztracené případy. Jenže skutečným problémem nejsou lidé, kteří omylem uvěří manipulativnímu obsahu – problémem jsou ti, kdo tento obsah profesionálně vyrábějí a šíří. Ať už je některý uživatel online prostoru zahořklý, radikalizovaný nebo neochotný slyšet argumenty, hlavním cílem by nemělo být nenávidět ho, ale omezit přísun škodlivého obsahu, který konzumuje a následně přeposílá. Pokud má v ruce láhev „informačního metanolu“, je třeba varovat ostatní, ne trestat jeho.
Až stát najde funkční a právně bezpečný systém, jak monitorovat a omezovat úmyslné šíření škodlivých nepravd, bude situace snazší. Do té doby je však kontrola kvality informací na lidech – novinářích, fact-checkerech, odbornících i každém, kdo dovede provést „chemický rozbor“ obsahu. To znamená ověřovat zdroje, porovnávat originální znění videí a fotografií, chápat kontext a upozorňovat na falešná tvrzení. Cílem není vyhrát hádku s jednotlivým uživatelem, ale chránit ty, kdo diskuzi sledují a ještě „neochutnali“. Každé upozornění, že jde o manipulativní obsah, může zabránit tomu, aby další lidé uvěřili lži, která je navržena tak, aby vypadala jako pravda.
Dezinformace nejsou jen chybou či odlišným názorem – jsou to úmyslně vyráběné produkty, které mají konkrétní účel a následky. Dokud se nenaučíme je včas rozpoznat a označovat, bude jejich jed dál působit. Varovat před nimi není moralizování ani elitářství. Je to základní veřejná hygiena informačního prostoru, podobná kontrole kvality potravin nebo léků.
Článek vznikl na základě příspěvku Norberta Trdnouta.