Česká verze odpovědí na lživé a manipulativní texty. Text autora Davida Stulíka mírně upraven a doplněn. Prosím, v první fázi nesdílejte do skupin ale spíše mailem cíleně těm o kom jste přesvědčeni, že to taky použijí. Použitím je myšleno reagovat na texty trollů nebo dát přečíst třeba rodičům nebo známým, kteří jsou ostřelováni řetězovými maily.
„Válka je důsledkem toho, co se dělo na Donbasu“.
Hlavním hybatelem událostí na Donbasu byla Ruská federace, která v roce 2014 podnikla kroky proti ukrajinskému ústavnímu pořádku. Do té doby se tam žádné separatistické tendence neprojevovaly, naopak, mnozí obyvatelé dávali najevo svou podporu „Revoluci důstojnosti“. Protesty proti proruskému prezidentovi Janukovyčovi se v roce 2014 konaly i v Doněcku či Luhansku, ačkoli byly méně početné než na jiných místech.
Konflikt na Donbasu propukl poté, co tam začali přicházet lidé z ruských bezpečnostních složek typu Igora Strelkova (Girkina) a dorazily tam ruské zbraně. Na to zareagovala nová ukrajinská vláda, která na východě země zpočátku neměla ani žádné vojenské jednotky (jen vnitřní vojska ministerstva vnitra a pohraničníky), protože s útokem z Ruska ukrajinská armáda reálně nepočítala. Ozbrojené střety byly důsledkem právě těchto podvratných aktivit ruského státu, na které reagovaly bezpečnostní složky Ukrajiny snahou obnovit ústavní řád a územní celistvost. Chovaly se tak, jak by se v takové situaci chovaly bezpečnostní složky každého jiného státu.
„Na Donbasu zabíjeli Rusy a toho jste si nevšímali“
Když dojde k válce, bohužel dochází i k obětím. Když v roce 2014 začali Ukrajinci vytlačovat Moskvou podporované separatisty, vstoupila na jejich území nelegální ruská armáda, která tam poslala takzvané „rekreanty“. V srpnu 2014 došlo dokonce na přímé nasazení regulérních jednotek ruské armády. Ukrajinci palbu opětovali na ruské a separatistické pozice, které se často nacházely v obytných čtvrtích, blízko civilních objektů. A v důsledku toho umírali i civilisté.
Nepochybně docházelo i k excesům a nepochybně i ze strany Ukrajiny. Na Donbasu působil například batalion Tornádo, jehož příslušníci se chovali neskutečně krutě. Což je však neméně podstatné: Ukrajinci proti tomu zasáhli. Dokonce proti nim nasadili armádu, jelikož se jeho nejradikálnější příslušníci odmítli podřídit centrální vládě. Několik příslušníků batalionu Tornádo následně ukrajinské úřady vyšetřovaly a soudily, o jejich zločinech psala média. Na opačné straně nic takového neproběhlo, ruská strana nikdy nepřiznala ani nepostihovala žádné excesy, kterých se systematicky dopouštěli její lidé na Ukrajině.
„Ukrajina zabíjela Rusy i poté, co uzavřela příměří“
Je dobré vycházet z ověřených zdrojů. Na Donbasu na linii kontaktu působila pozorovatelská mise OBSE, její příslušníci operovali po obou stranách, využívali drony i kamery. O porušeních příměří informovali ve svých pravidelných zprávách, které jsou veřejně dostupné. Žádné organizované zabíjení ruskojazyčného obyvatelstva nezaznamenali. Například loni mise OBSE nepotvrdila ani fámy o údajném zabití pětiletého chlapce ukrajinským dronem, které ve velkém šířily prokremelské zdroje.
Víme, že OBSE upozornila i na případy, kdy ukrajinská strana použila zbraně, které byly zakázány minskými dohodami, například dělostřelectvo. Většiny porušení příměří se však dopouštěly takzvané „lidové republiky“ podporované Ruskem. Právě na jejich straně linie dotyku pozorovatelům pravidelně sestřelovaly drony a poškozovaly kamery, aby jim ztěžovaly monitorování jejich aktivit. Jelikož Doněcká a Luhanská „lidová republika“ nebyly mezinárodně uznanou entitou, tak na rozdíl od Ukrajiny jim za to nehrozily žádné sankční mechanismy. Zopakujme si však, že všechny tyto události byly jen důsledkem násilné ruské intervence na Donbas v roce 2014.
„Putina vyprovokovalo NATO“
Znovu se soustřeďme na fakta. NATO má s Ruskou federací relativně krátkou hranici, která je s Norskem, v Pobaltí, případně kolem enklávy Kaliningrad. V Pobaltí má NATO jednotky o síle několika tisíců vojáků, které jsou součástí alianční předsunuté přítomnosti. Je to mnohonásobně méně v porovnání s tím, kolik vojáků měla ruská armáda ve vojenských okruzích na druhé straně hranice.
Na samotné Ukrajině nemělo NATO žádné základny, vysílalo tam jen vojenské poradce a příležitostně se státy NATO účastnily ukrajinských vojenských cvičení. Je však věcí suverénního rozhodnutí Ukrajiny, s kým chce budovat vojenskou spolupráci a koho si pozve na mezinárodní cvičení. Vojenská cvičení na Ukrajině nikdy nedosáhla takové intenzity jako vojenská cvičení ruské armády. Byla jen lokálního charakteru, na rozdíl například od tradičního ruského cvičení Západ, které loni probíhalo v Bělorusku a které zahrnovalo prakticky celou pohraniční oblast s Ukrajinou.
Přejděme však k podstatě. Vladimir Putin nezaútočil na Ukrajinu kvůli aktivitám NATO, ani kvůli údajným „nacistům“, které zmiňuje jeho propaganda, ani kvůli nějakým biolaboratořím. Důvody Vladimira Putina jsou úplně jiné a známe je, protože tyto důvody sám pojmenoval ve svých projevech. Putin tvrdí, že jsou Ukrajinci součástí ruského národa, což je v rozporu s historickými fakty. Ukrajině nepřiznává právo na to, aby mohla o sobě rozhodovat. Nechce se proto smířit s tím, že se národ, který označuje za „součást Ruska“, rozhodl jít vlastní cestou.
To se ovšem stalo již v roce 1991 po rozpadu SSSR. Rusko bylo společně s USA a Velkou Británií jednou z mocností, které poté v roce 1994 zaručily Ukrajině nezávislost a územní celistvost podpisem Budapešťského memoranda. Výměnou za tuto záruku se Ukrajina vzdala jaderných zbraní. Ukrajina tedy svůj díl dohody splnila, zatímco Rusko, místo aby jí zaručilo nezávislost a územní celistvost, okupovalo v roce 2014 Krym a následně ruští vojáci umožnili okupaci části území Donbasu pod pláštíkem „referenda“ o vytvoření „lidových republik“. Invaze 2022 a brutální vraždění civilního obyvatelstva i únosy dětí i dospělých na území Ruska jsou dokladem toho, že Rusko nehodlá dodržovat ustanovení Charty OSN ani žádnou z civilizovaných zvyklostí.
Konstrukty o „neexistenci ukrajinského národa“ a o „nacismu na Ukrajině“ jsou ovšem také jen zástěrkou Putinovy ambice zvětšit ruské impérium nejenom o státy, které zvolily samostatnost po rozpadu SSSR, ale také o bývalé satelity, mezi něž patřilo i Československo. A aby toho nebylo málo, mluví Putin o „Eurasii od Vladivostoku po Lisabon“. Asi uhodneme, kdo by měl podle jeho představ takovému kolosu na dvou kontinentech vládnout.
Putin již v roce 2005 označil rozpad Sovětského svazu, tedy rozpad z Moskvy kontrolovaného impéria, za největší geopolitickou katastrofu 20. století, v té době jej však málokdo bral vážně. Svobodná Ukrajina mu představy o návratu Sovětského svazu zásadně narušovala. Zvláště mu začala překážet po roce 2014, kdy Ukrajinci dali protesty v ulicích najevo, že si už více nepřejí udržování oligarchického zkorumpovaného systému, který byl podobný tomu ruskému.
„Za válku může Ukrajina, protože chtěla do NATO“
Pokud se suverénní země rozhodne ucházet se o členství v nějaké mezinárodní organizaci nebo společenství, je to výrazem jejího práva na sebeurčení, které by jiné státy měly respektovat. Ani Ruská federace si nemůže uzurpovat právo diktovat svým sousedům, co mohou a co nemohou. NATO je primárně obranná aliance, vůči Rusku od konce studené války nevyvíjelo žádnou nepřátelskou aktivitu. V 90. letech se dokonce objevila teze, že by se její součástí mohla stát i Ruská federace. Rozšiřování NATO použil Putin jen jako záminku k obhajobě své agresivní politiky vůči sousedům.
„Komu ta válka vyhovuje? Samozřejmě, že Americe“
Nepochybně na válce mohou vydělat například američtí výrobci zbraní, podobně jako výrobci zbraní v Evropě. Pokud je však řeč o státech, tak USA na válce spíše tratí. Washington považuje za svého hlavního rivala Čínu, nikoli Rusko. Kvůli konfliktu s Ruskem však musí v Evropě ponechávat velké vojenské kontingenty, které chtěl ještě bývalý prezident Obama redukovat. Zároveň USA vynakládají značné zdroje na pomoc Ukrajině.
Mnohem více na válce vydělají jiné země, a to Čína a Indie. Ty momentálně nakupují relativně levnou ruskou ropu, plyn anebo pšenici. Například Indie kupuje ropu o 20 procent levněji, protože z Ruska dováží tu, která měla původně směřovat k evropským zákazníkům. Válka oslabuje nejen Rusko, ale také celý západní svět v porovnání s Indií a Čínou. Jejich globální význam může kvůli tomu růst, protože na rozdíl od USA a Evropské unie nemají s válkou žádné výdaje, právě naopak.
„Počkejme si s hodnocením. Možná se ukáže, že s bombardováním měst a s civilními oběťmi tomu bylo jinak“
O žádném ozbrojeném konfliktu v historii jsme neměli v reálném čase tolik informací, jako o válce na Ukrajině. Na rozdíl například od Afghánistánu probíhají boje v poměrně rozvinuté zemi, kde má řada lidí smartphony i s připojením na internet. Na Ukrajinu dorazilo množství novinářských štábů z celého světa, které se s většími či menšími omezeními volně pohybují po zemi. Konečně i většina ukrajinských médií funguje nezávisle na vládní moci. Díky těmto a dalším zdrojům typu satelitní snímky máme spoustu informací, které nám již nyní poskytují věrohodný obrázek.
O bombardování měst můžeme zodpovědně říci, že jasným viníkem je ruská armáda. Ukrajinci nepoužívali při jejich obraně rakety, dělostřelectvo a ničivé bomby, ty používali při útocích Rusové. V případě útoků na civilisty jsme mohli vidět například záběry, jak ruští vojáci odvádějí civilní rukojmí, kteří byli následně zavražděni, nebo jak ruský bojový vůz střílel na nic netušícího cyklistu. Na druhé straně jsme neviděli žádné záběry, kde by civilisty vraždili Ukrajinci. Samozřejmě, může se najít někdo, kdo všechny tyto důkazy zpochybní, ale to už bude podobná logika jako zpochybňování důkazů o holocaustu.
„Za pokračování války může Zelenský, který odmítá jednání o příměří“
Volodymyr Zelenskyj se od svého nástupu snažil opakovaně setkat s Vladimirem Putinem. Až do 24. února odmítal Ruskou federaci dokonce označovat za agresora, aby si nezavíral dveře. Neúspěšně. V současnosti je to už jiné. Ukrajina má jasné červené čáry, které veřejně komunikuje. Jako úplný základ požaduje odchod okupačních jednotek ze svého území, protože žádný stát se dobrovolně nesmíří s okupací svého území. Podle posledních průzkumů veřejného mínění tuto pozici podporuje 82 % Ukrajinců a Zelenskyj, jako demokraticky zvolený prezident, musí naslouchat hlasu lidí. S tím zase nesouhlasí Rusové, proto žádná jednání nemohou probíhat.
Pravdou je, že po ztrátách, které utrpěla ruská armáda, roste ukrajinské vládě sebevědomí. Proto dnes již hovoří rovnou o obnově celé územní celistvosti Ukrajiny. Tím se myslí obnova ústavního pořádku i nad územími, které Rusko okupovalo ještě před 24. únorem.
„Pomáháním Ukrajině prodlužujeme válku“
To už se můžeme předem vzdát jakémukoli agresorovi jen, aby nebyla válka. Tento postoj nahrává zvláště autoritářským režimům, které mají mnohem menší zábrany útočit na jiné státy. Ukrajina se musela bránit nevyprovokované agresi a má legitimní právo se bránit tak, jak by se měl právo bránit jakýkoli jiný stát. Proto má právo i na pomoc od jiných států.
„Ukrajinští uprchlíci si nezaslouží pomoc, viděl jsem už mnoho ukrajinských SUV“
Také jsem viděl elektrické Tesly s ukrajinskými SPZ. Nepochybuji, že i mezi ukrajinskými uprchlíky se najdou takoví, kteří materiální pomoc nepotřebují a jsou i takoví, kteří žádnou pomoc ani nežádají a nikde se neregistrují, osobně takové znám. Pak je drtivá většina takových, kteří SUV nemají a na naši pomoc jsou odkázáni, proto si jich tak nevšímáme. Podstata je jinde. Ukrajinci neodcházejí před chudobou, ale před válkou. Kdyby bombardovali naši zemi a měli bychom v garáži dobré auto, asi bychom jej nenechali doma jen proto, abychom splňovali něčí představu uprchlíka.
Autoři: Fedor Bruoth, David Stulík