KOMENTÁŘ: Šest opatření k záchraně debaty o dezinformacích


Ač se to v dnešní době může zdát těžko uvěřitelné i téma dezinformací dříve či později přestane přitahovat zájem politiků, médií a veřejnosti. Proto je v zájmů všech, kteří se do debaty o tomto tématu zapojili, zaměřit se na zachování získaných poznatků a udržitelnost dalšího výzkumu tohoto fenoménu.Při přemítání o české debatě o dezinformacích autorovi vždy vytane na mysl několik let stará vzpomínka z jedné konference v cizině, kde měl to potěšení narazit na krajana. Ten již v České republice několik let nepobýval a byl proto přirozeně zvědav na nejnovější posuny v místní expertní debatě. Hned ze začátku rozhovoru však autora upřímně zaskočila jeho otázka, zda se stále tak intenzivně řeší téma energetické bezpečnosti. Autor mu – dosti zaraženě – odvětil, že vskutku nikoli, protože v dnešním době se (nejen) expertní debata točí kolem tématu dezinformací. Krajan opáčil, že jej to překvapuje, jelikož v době, kdy v ČR pobýval, nebylo měsíce, aby neproběhla alespoň jedna akce věnovaná tématu energetické bezpečnosti. Autorovi v této souvislosti došlo, že nevyhnutelně – dříve či později – přijde den, kdy i dezinformace přestanou být nejintenzivněji diskutovaným bezpečnostním tématem a stanou „pouze“ jednou z mnoho výzev, s níž se musíme potýkat.

Ta samozřejmě samo o sobě není žádná tragédie, jelikož expertní (stejně jako každá jiná) debata nepostává na místě a přirozeně se vyvíjí. Reaguje na nové podněty, hledá další stimuly a stává se znuděnou ze starých témat a tváří. Je proto na místě se na dobu, kdy dezinformace přestanou být „tématem dne“ připravit a zachovat to zjištěná a zajímavé, co nám intenzivní a intelektuálně podnětná debata o tomto tématu přinesla. Připravovat na tuto dobu je klíčové i z toho důvodu, že české expertní komunita zabývající se dezinformacemi je malá a nepříliš institucionálně etablovaná, což zvyšuje riziko toho, že se její zjištění ztratí. Tato skutečnost víceméně reflektuje fakt, že samotný výzkum dezinformací začínal v České republice přibližně v roce 2015 víceméně na zelené louce a byl (a stále je) tažen pouze donkichotským úsilím několika jednotlivců. Autor by si proto dovolil navrhnout šest opatření, která mohou přispět k tomu, aby se výzkum výzkum dezinformací byl udržitelný, relevantní a zodpovědný i ve chvíli, kdy veřejnost o toto téma ztratí zájem.

Prvním opatřením je vyšší míra propojení a spolupráce mezi jednotlivými aktéry věnujícími se výzkumu dezinformací. Posilování kontaktů mezi výzkumníky a organizacemi může usnadnit sdílení osvědčených postupů a pozitivních příkladů, rozložit potřebné úkoly dle kompetencí a časových možností a zabránit opakování stejných chyb a práci na tématicky podobných projektech. Podobná síť bude schopna efektivněji prosazovat téma dezinformací do veřejné debaty a díky rozložení znalostí mezi více aktérů zabrání tomu, aby se zcela ztratili, pokud některý z jejích členů přestane jevit o téma zájem. Inspirací může být iniciativa Slovenské fórum proti propagandě.

Vedle posílení spolupráce mezi jednotlivými aktéry, kteří jsou již dnes v oblasti výzkumu dezinformací aktivní, je třeba etablovat toto téma na zavedených institucích. Vzhledem k tomu, že tento text je psán z pohledu výzkumníka primárně se zaměřuje na výzkumné instituce, ale toto doporučení je každopádně platné i pro státní instituce – v českém kontextu (bohužel ojedinělým) příkladem úspěšné institucionalizace tématu dezinformací je vznik Centra proti terorismu a hybridním hrozbám na Ministerstvu vnitra. Primárně se jedná o univerzity, které v debatě o tomto tématu zůstávali doposud zastoupené spíše méně výrazně. Zahrnutí tématu dezinformací do výzkumného a studijního portfolia těchto institucí je nejjistější zárukou pokračování kultivace odborné komunity, která se jím bude zabývat dlouhodobě bez ohledu na výkyvy veřejného zájmu. Projekty jako je například Euforka ukazují, že univerzitní prostředí je tomuto tématu rozhodně otevřené.

Pro to, aby se výzkum dezinformací v univerzitním prostředí lépe uchytil, musí být všestrannější. Zatímco dnes se často debata soustředí zejména na bezpečnostně-politické otázky, je třeba přistupovat k problematice komplexněji. Nabízí se zaangažování výzkumníků věnujících se psychologii, mediálním studiím nebo například antropologii. Jejich pohledy mohou ukázat problematiku v novém světle a přinést návrhy doposud nevyzkoušené návrhy na její řešení. Příkladem snahy o zasazení dezinformací do širšího projektu budiž například projekt Mapa médií.

I při přesení do akademického prostředí však výzkum dezinformací musí zůstat zaměřený prakticky a vedle generování lepšího poznání této problematiky, musí mít ambici přinášet doporučení pro zlepšení situace, která mohou aplikovat státní instituce či občanská společnost. Schopnost přinášet poznatky vedoucí k zlepšení vzdělávání, práce státních složek nebo obecně debatě o tomto tématu učiní výzkum dezinformací relevantní i společensky. Úspěšným příkladem této praxe může být například vznik projektů Zvol si info a FakeScape na Masarykově univerzitě.

Vzhledem k tomu, že výzkum dezinformací by měl mít za cíl (jak bylo řečeno výše) změnu v oblasti některých státních politik, je nutné přijmout za jeho výstupy zodpovědnost a být je ochoten hájit v kritické debatě. I přestože je otázka „kdo hlídá hlídače“ často zneužívána právě těmi, kdo dezinformace šíří, je třeba ke této kritice přistupovat odpovědně (zejména ve chvíli, kdy není motivována postranními úmysly) a být připraven podrobit se dohledu veřejnosti. Konec konců výzkumníci dezinformací se – díky vlivu na formování společenských a tím pádem i politických pozici k tomuto tématu – stávají do určité míry privilegovanou skupinu, která si musí být schopna své postavení obhájit – jak se například dělo při debatě o adekvátnosti používání válečné terminologie v souvislosti s dezinformacemi, která probíhala začátkem tohoto roku.

Takováto obhajoba samozřejmě bude nejednodušší, pokud výzkumnici sami začnou na svou práci aplikovat vysoké standardy spojené zejména s transparentní metodologií výzkumu, sebekritickou schopnost poukazovat na jeho limity a otevřenost novým faktům a argumentům. Je jen v zájmu celé výzkumné komunity postavit se proti zkratkovitému chápání fenoménu dezinformací vedoucímu pouze k emocionálně vypjaté a černo-bílé debatě a snažit se jej veřejnosti vysvětlovat ve vší složitosti a komplexitě.

Autor se domnívá, že těchto šest opatření je realistických (konec konců vycházejí z již probíhajících iniciativ), relativně snadno proveditelných a záleží zejména na výzkumnících samotných. Snaha o jejich naplnění může zabránit tomu, aby se všechna energie věnovaná do výzkumu tohoto tématu stala irelevantní v den, kdy se dezinformace stanou tématem, o něž se veřejnost přestala zajímat. Jak dokládá historka vzpomenutá v začátku textu, ten den se totiž nezadržitelně blíží.

 
Jonáš Syrovátka