Však teď budou volby, a po nich bude všechno jiné. Zobracejte si tu větu; máte v ní celou politickou pověrčivost nebo lehkomyslnost lidí jinak rozumných a dospělých.

Mluvil jsem s jedním hodným člověkem venku. Máte tu špatné cesty, řekl jsem mu, těžko se k vám dostat. A tu ten muž mávl rukou a pověděl docela vážně: “Však teď budou volby, a po nich bude všechno jiné.”

Zobracejte si tu větu; máte v ní celou politickou pověrčivost nebo lehkomyslnost lidí jinak rozumných a dospělých. To dětinské očekávání, že změní-li se osoby, bude všechno na světě jiné a lepší, má svůj protějšek v dětinsky zklamaném pocitu, že všechno, co je, je špatné. Jak vidět, kolísá politické vědomí lidí mezi naprostým pesimismem vůči přítomnému stavu a bezuzdným optimismem vůči tomu, co přijíti má. To dvoje patrně souvisí; proto každá demagogie v první řadě hledí dokázat, že všechno, co se přítomně v tomto slzavém údolí děje, je samá lumpárna, zlodějna, zrada a špatnost; v čím horších barvách je vylíčena skutečnost, tím bujněji kvete pšenice těm, kteří přicházejí, jak říkají, učinit konec těmto nesnesitelným poměrům. Je to starý a primitivní trik, a přece ještě pořád účinný; pokud jde o tu naivní i o tu chytráckou lidskou náturu, nelze bohužel nikdy očekávat, že “po volbách bude jiná”.

Kdyby na politickém rynku vystoupil člověk zatížený větším respektem ke skutečnosti, aby pronesl asi tuto řeč: “,Lidi, upřímně a poctivě řečeno, v době, která se právě ocitá za námi, se ledacos dělalo nevalně a neúspěšně, něco se podařilo a mnoho zůstalo nevykonáno; nyní vstoupíme do nového údobí dějin, i můžeme si předem podle zkušenosti a rozvahy říci, že v něm také bude smícháno dobré s pošpatnělým a vykonané s nevykonaným; pročež dejme se s chutí a důvěrou do příští práce” a tak dále –, kdyby vystoupil takovýto řečník, je jisté, že by čepoval čistou pravdu, ale je neméně jisté, že by s takovými řečmi měl katastrofálně malý úspěch.

Neboť lidé chtějí jednou za šest let nejasně sice, ale nadšeně uvěřit, že “všechno bude jiné”. Nežádají, aby se jim jasně řeklo, co bude děláno jinak a jak to má být děláno; žádný program, ale jenom víra; žádné konkrétní úkoly, ale docela prostě a obecně “všechno”. Za šest let budou ochotni slyšet znovu, že “všechno bude jiné”. Patrně by se rozmrzele bránili, kdyby někdo na nich chtěl, aby svou práci dělali jinak a líp; ale hlasovat pro to, aby “všechno” bylo jiné, to je vzrušuje téměř příjemně. Divná je lidská nátura.

K naději, že “všechno bude jiné”, není ani nutné přijít s novým světovým názorem, s návrhem nového řádu věcí a tak dále; není to víra v myšlenky, plány a programy, nýbrž víra, že věci se změní, vymění-li se lidé. A tu kupodivu není ani třeba, aby přišli zbrusu noví lidé; mohou to být omšelí veteráni politického řemesla, staří a vyprubovaní praktikové, kteří ve své bohaté minulosti nikterak neoplývali novými ideami nebo ohněm reformátorským; bývají to velmi opotřebovaná košťata, která zvěstují nový pořádek, ale to zdá se lidem nevadí; lidé nestojí o nové myšlenky, ale o jiné tváře.

Přesto se tato politická nálada nesmí podceňovat. Je to jako nemoc v prvních počátcích, kdy ještě člověk nemůže přesně říci, kde ho co bolí. Je tu kus nejasné a nelokalizované nespokojenosti s tím, co je; a je tu kurs neméně nejasné nadějnosti, která je ochotna připnout se k čemukoliv, co slibuje být jiné nežli dosavadní stav. Je tu politická nevolnost, která nemá být ponechána šarlatánům a zařikavačům, a zároveň politická důvěřivost a optimismus, kterých by bylo škoda na to, aby propadly pouhé demagogii. Pokud lidé dovedou věřit, že “všechno bude jiné”, potud mohou být vedeni cestami reforem. Ten naivní pocit, že “všechno bude jiné”, se dá přeložit do rozumné řeči politické: že se dá a musí dělat víc než dosud. Svým způsobem je to memento i povzbuzení.

Lidové noviny 12. 5. 1935


contributor

PhDr. Karel Čapek (9. ledna 1890, Malé Svatoňovice – 25. prosince 1938, Praha) byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a fotograf.