Jak si ověřit informace na internetu?


Co je na internetu pravda, a co není? A jak je od sebe rozeznat?
To jsou otázky, které si klade mnoho lidí ve spojitosti s kvalitou a relevancí internetových zdrojů. Bohužel hned na úvod vás zklamu. Žádná úplně jednoduchá odpověď neexistuje. Pomineme-li na první pohled rozpoznatelné vtipy a nesmysly, každý jiný pokus o rozeznání lži, hoaxu nebo podvodu se neobejde bez trochy vaší snahy, aktivity a ochoty se podobnými otázkami vůbec zabývat. A samozřejmě ani bez trochy investovaného času.

Click-baity, sociální sítě a bezhlaví sdíleči

Vcelku zajímavá je role sociálních sítí, konkrétně nejvyužívanější z nich – Facebooku. Sdílené články totiž v prostoru této sociální sítě vcelku zdatně skrývají, odkud ta která zpráva pochází, respektive na jaký web vlastně vedou. Proč o tom ale mluvím?

Zkušenosti ukazují, že v hektickém prostoru stále životem pulzující zdi Facebooku lidé prostě článek sdílí jen proto, že je nějak oslovil titulek, že v nich vzbudil emoce, paradoxně ho ale nemusejí vůbec číst. Už taky víme, že tvorba titulků je téměř věda, navíc ne úplně čistá a košer, že. Jak konstatuje Milan Šmíd: „Funkcí click-baitu není zpráva, informace, ale upoutání pozornosti za každou cenu. Návnadou click-baitem se stává chytlavý titulek, který k takovému textu vede. Takovou ‚odkazovou návnadu‘ často používají bulvární média i ve své tištěné podobě.“[1]

A my tak stále častěji potkáváme takové, jež nám je zatěžko ignorovat, třeba ty, které vzbuzují zvědavost: Muž snědl mouchu a neuvěříte, co se stalo pak, ty, které straší: Merkelová: Nechci nikomu v EU vyhrožovat. Ale…, anebo třeba čistokrevné divnosti: Z nebe spadla kráva a muž se zasekl v prostitutce! 5 případů bizarní smrti atd.

A zatímco ve světě klasických odkazových návnad, tedy click-baitů, jde prostě o to, aby čtenář klikl a navštívil web, na sociální síti to všechno může dopadnout trochu jinak. U emotivních titulků, které souzní se světonázorem šiřitelů, totiž mnohdy dochází k tomu, že článek ani nečtou a jen ho sdílejí dál.

Výzkum chyb a iluzí v sociálním úsudku nás upozorňuje, abychom ‚nesoudili‘ – abychom s kapkou pokory měli na paměti možnost mylného úsudku. Také nás povzbuzuje, abychom se nenechali zastrašit arogancí těch, kdo nejsou schopní vidět možnost chyb a zkreslení u sebe. Být kritický, ale ne cynický, zvědavý, ale ne naivní, otevřený, ale ne zneužitelný. [2]

Odstup a kritické myšlení

Prostě a jednoduše, hned z počátku bychom si měli být vědomi toho, že ne všechno, s čím se na internetu setkáme, je pravda, měli bychom vědět, že mnohé z toho je pochybné a nedůvěryhodné. Důvod je prostý: internet je svobodným neregulovaným prostorem a každý si v něm může psát, publikovat a tvrdit téměř cokoli. A proto je především k internetovým médiím dobré přistupovat se zdravou skepsí a odstupem.

Dále je třeba posilovat svou mediální gramotnost, vědět, že existuje cosi jako myšlenkové chyby, a využívat zásady kritického myšlení, které zde již byly zmíněny (pokud pro jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované; nevědomost, omyl, lež a podfuk jsou vždy pravděpodobnější než zázrak; nemá smysl zabývat se takovými hypotézami, které nelze vyvrátit). Tento souhrn je dobrým základem k zodpovězení oné zásadní otázky, která zní:

Jak si ověřit informace na internetu?

Za prvé: Zjistit, z jakého zdroje informace pochází

Tedy posoudit relevanci. Podívat se, kde byla zpráva publikovaná, co je to za web, čím se zabývá, jaká je jeho agenda atd. S trochou nadsázky – tvrdí-li web, že Země je plochá, svět ovládají ilumináti a americký prezident je mimozemšťan, pak není třeba brát takový zdroj vážně ani co se týče ostatních informací a jeho čtení je pravděpodobně bohapustou ztrátou času. To znamená, že weby zahlcené nenávistí, konspiracemi, populistickými výkřiky a jinými bláboly není třeba brát vážně.

Totéž platí pro média oficiální – každé z nich má své cíle, zaměření a agendu. Média komerční připravují zpravodajství s jinými cíli než média veřejnoprávní. Média v rukou elit svým majitelům spíše napomáhají – zčásti tím, co v nich najdeme, zčásti tím, co v nich nenajdeme.

Za druhé: Obsahuje zpráva dohledatelné zdroje informací, ze kterých čerpá?

Jsou tyto zdroje důvěryhodné? Poměrně často se stává, že zdroj zprávy není uveden. Pak není třeba na tuto informaci brát zřetel. Stane se ale, že obzvláště „alternativní“ weby odkazují jeden na druhý a vytváří spletitou síť rádoby důvěryhodnosti, skrze niž lze proniknout pouze se značnou dávkou trpělivosti.

Neplatí to ovšem jen pro alternativce. Se špatně odzdrojovanými zprávami se lze samozřejmě tu a tam setkat i zavedených médiích. Stejně jako se smyšleným připsáním autorství textu a rádoby vědeckým zaštiťováním se nějakou autoritou – oblíbení jsou třeba anonymní vědci. Bohužel, jinak než důsledným pátráním a ověřováním se tyto případy odkrýt nedají. A protože valná část falešných zpráv je opsaná ze zahraničních zdrojů, při téhle detektivní práci si s češtinou obvykle nevystačíte.

Za třetí: Nejde už o dávno vyvrácený hoax?

Podívejte se do existujících databází webů Hoax.cz, Mýty.sk nebo Manipulátoři.cz. Pokud umíte anglicky, mohou vám posloužit weby Hoaxorfact.com, Hoaxes.org, Snopes, Hoaxbuster.org a jiné. Hoaxy se cyklicky vracejí a mnohé z nich jsou jen variací na letité, opakovaně vyvrácené fámy.

Za čtvrté: Obsahuje zpráva fotografie nebo videa?

Ověřte si je. Najít originální zdroj fotografie se můžeme pokusit skrze tzv. reverzní vyhledávání, což neznamená nic jiného, než že obrázek nahrajete do specializovaného vyhledávače, který najde jeho shodné či podobné užití. Stejně tak lze odhalit využití fotografie ve smyšleném kontextu, což je jedna z oblíbených technik tvorby hoaxů. K tomu poslouží například Google Images. Do vyhledávacího pole, viz obr. stačí vložit adresu obrázku či ho nahrát.

Stejnou službu, ale jednodušeji zvládne i internetový prohlížeč (například Chrome), ve kterém stačí na fotografii kliknout pravým tlačítkem a z nabídky vybrat vyhledání obrázku. Nepomůže-li Google, vyzkoušejte alternativní vyhledávač Tineye.

Videonahrávky jsou zapeklitější. Jak konstatuje Daniel Dočekal [3], bude nutné „hledat podle slov pasujících k popisované ‚události‘. Trochu problematické může být, že k tomu musíte použít i nějaký ten cizí jazyk (angličtinu, němčinu atd.)“. Jako vodítko k ověření můžete použít online nástroj CitizenEvidence, který dokáže zkontrolovat autenticitu videa, respektive vyhledá historii zveřejnění. Bohužel to zvládne pouze u videí publikovaných na YouTube. Z videa se skrze tento nástroj mohou také vytvořit náhledy a ty se dají vyhledat jako fotografie (viz výše). V neposlední řadě mohou s identifikací pochybných lokací pomoci běžně dostupné mapové služby, případně Google Street View.

Za páté: Není fotografie upravená?

Máte-li podezření, že fotografie byla upravena ve Photoshopu, bylo s ní manipulováno, s odhalením může pomoci online nástroj Fotoforensics.com, který některé takové úpravy dokáže odhalit.

Za šesté: Podezřelé okolnosti

Falešné zprávy bývají zhusta bombastické, vysoce emotivní a mohou obsahovat popis nebezpečí, varování, případně i výzvy k dalšímu sdílení. Mohou popisovat údajně utajené skutečnosti, o kterých „oficiální média a politici mlčí“, což se dá považovat za víceméně jasnou příslušnost k falešným zprávám.

Za sedmé: Analyzujte samotné sdělení

K základní orientaci v mediálních sděleních je dobré zapamatovat si následujících pět otázek[4], s jejichž pomocí si v nich uděláme jasněji. Pěkně zpracované jsou i v cyklu videí Kovyho mediální ring.

Pět otázek

Kdo? / Kdo je autorem nebo tvůrcem sdělení? Jaké informace lze o autorovi dohledat? Kdo má kontrolu nad vznikem a šířením?

Ptáme se tedy na to, kde zpráva vyšla a kdo ji napsal – jinak řečeno posuzujeme relevanci zdroje. Za každým sdělením stojí konkrétní lidé, kteří mají nějaké motivace a názory. Odpovíme-li si na to, kdo je autorem sdělení, lépe pochopíme, za jakým účelem vzniklo. Je-li autor anonymní (což se na internetu stává dost často), je třeba zpozornět.

Co?/ Co je vlastním obsahem sdělení? Jaké názory či hodnoty sdělení obsahuje? Jsou uvedeny zdroje a dají se ověřit? Jaké informace či vyjádření nejsou zahrnuty?

Mediální sdělení nám něco říká. Může předávat fakta, vyjadřovat názory nebo propagovat, či naopak kritizovat nějaké hodnoty nebo postoje. Slušná média mezi jednotlivými sděleními rozlišují – a označují například komerční sdělení, zpravodajství, názorů atd.
Měli bychom uvažovat nad tím, nakolik jsou předkládané informace vyvážené – zda autor předkládá více pohledů, nebo nějaký pohled či informaci zamlčuje.

Komu? /  Jaké cílové skupině je sdělení určeno? Jakým způsobem se sdělení k příjemcům dostává a jak se případně dále šíří? Jak může sdělení ovlivnit názory, postoje a chování příjemců?

Každé sdělení má svou cílovou skupinu. Tvůrci se o ní snaží dozvědět co nejvíce a těmto zjištěním pak přizpůsobují formu a obsah sdělení. Informace čerpají z různých výzkumů a z analýzy našich aktivit na internetu a sociálních sítích. Každé naše kliknutí je zaznamenáno a prozrazuje na nás i taková fakta, která si někdy ani sami neuvědomujeme. Je důležité vědět, že různí lidé vnímají a interpretují stejná mediální sdělení rozdílně.

Jak? / Jak se sdělení snaží upoutat pozornost? Jaký je jazyk a audiovizuální forma sdělení a proč? Jaké emoce může sdělení v příjemcích vyvolat a proč?

V prostředí internetu, ale nejen tam se setkáváme s výraznými, někdy až clickbaitovými titulky, které jsou přehnané, vyhroceně emocionální a slouží jako návnada na čtenáře. Hojně se využívá prostý, lidový jazyk, krátké věty a obecně kratší texty – dlouhé, komplexní texty už moc netáhnou. Obsah se stále častěji proměňuje ve videa. Zároveň tak vzniká situace, v níž se prezentují komplikované problémy přespřílišným zjednodušováním.

Proč? / Proč bylo sdělení vytvořeno? Kdo má ze sdělení prospěch či užitek?

Vznik a šíření mediálního sdělení má vždy nějaký důvod – pobavit, nasbírat lajky anebo také získat komerční zisk, posílit nějaký názor či příjemce o něčem přesvědčit. Když se naučíme automaticky přemýšlet nad tím, kdo má z určité informace a jejího šíření prospěch, snadněji odhalíme cíle, jichž má dané sdělení dosáhnout.

Kam dál? Zkuste balík informací a cvičení na téma mediální gramotnosti: https://manipulatori.cz/lexikon/cviceni-prirucky-zdroje-skoly/

— Zdroje:
[1]  Šmíd M. Click-bait – návnada v titulku [online]. 2016. Dostupné na WWW: <http://manipulatori.cz/click-bait-navnada-v-titulku/>
[2]  Meyers D. G., Sociální psychologie. Praha: Albatros, 2016.
[3]  Dočekal D. TIP#180: Jak najdu odkud pochází nějaká fotografie? Jak zjistím kdo je autorem? [online]. 2015. Dostupné na WWW: <https://365tipu.cz/2015/06/29/tip180-jak-najdu-odkud-pochazi-nejaka-fotografie-jak-zjistim-kdo-je-autorem/>
[4]  Volně dle materiálu Metodická koncepce – 5 klíčových otázek [online]. Dostupné na WWW: <https://www.jsns.cz/projekty/medialni-vzdelavani/5-klicovych-otazek-metodicka-koncepce>