Den 17. listopadu bývá každoročně příležitostí k připomínce odvahy tehdejších studentů i k diskusím, které se faktům vzdalují. Letos k nim přispěl i kandidát na ministra zahraničí Filip Turek, když na Národní třídě prohlásil, že revoluce v roce 1989 byla „organizovaná a řízená“ a že „StB nastrčila zemřelého studenta“. Jeho slova zapadají do dlouhodobého proudu konspiračních narativů o údajně „řízené“ Sametové revoluci — narativů, které historické poznání nepotvrzuje.
Základem těchto teorií bývá příběh o údajném mrtvém studentovi. Jak jsme již nedávno připomínali, fámu o smrti Martina Šmída vynesla 17. listopadu večer vrátná Drahomíra Dražská. Informace, kterou předala zprostředkovaně dál, se díky Petru Uhlovi dostala do zahraničních médií a vzbudila obrovské pobouření. Následně se však ukázalo, že oba studenti jménem Martin Šmíd jsou naživu a jednomu z nich se při demonstraci nestalo vůbec nic. Ke zmatení přispěla přítomnost bezvládného těla – příslušníka StB Ludvíka Zifčáka, nasazeného do průvodu pod krycím jménem Milan Růžička. Zifčák po úderu a psychickém selhání skutečně zkolaboval a byl odnesen, nicméně vyšetřovací komise Federálního shromáždění později potvrdila, že jeho vlastní pokusy vykreslit se jako „nastrčená oběť“ jsou přehnané a mnohé detaily si vymýšlel.
Z právě této nešťastné kombinace chaosu, emocí a chybně předaných informací později vyrostly rozsáhlé konspirační teorie o tom, že revoluce byla předem připravenou operací StB, KGB či dokonce CIA. Tyto konstrukce působí lákavě, protože nabízejí jednoduché vysvětlení komplexních dějin. Jenže nenacházejí oporu v žádných důvěryhodných pramenech. Historici upozorňují, že kdyby šlo o řízenou operaci, není logické, že StB narychlo skartovala materiály až v prosinci 1989 — tedy v době, kdy už se režim hroutil. Neexistuje ani jediný seriózní dokument, který by potvrzoval předem připravený scénář. Odborníci, například Jan Tůma či Petr Blažek, tyto teorie jednoznačně odmítají.
Častým cílem těchto narativů je i Václav Havel. Podle jejich přívrženců měl být předem připravenou figurou StB nebo západních tajných služeb. Ani toto tvrzení neobstojí. Havel nebyl 17. listopadu ani v Praze, nýbrž na Hrádečku, a tehdejší premiér Ladislav Adamec jeho účast na prvních jednáních s Občanským fórem odmítal. Pokud by skutečně šlo o dopředu nastrčeného „nástupce“, nedávalo by takové chování smysl. Tvrzení o řízené revoluci tedy vypovídají spíše o pozdějších zklamáních části veřejnosti než o realitě roku 1989.
Podobně nesprávné je i tvrzení, že polistopadový vývoj měl být výsledkem dohody disidentů se StB o beztrestnosti komunistických funkcionářů. Ve skutečnosti se po roce 1989 některé kroky vyšetřovaly, problémem však byla právní kontinuita. Mnoho činů nebylo trestné podle tehdejší legislativy a vytvářet účelové retroaktivní zákony by znamenalo opakovat logiku komunistického převratu z roku 1948. Skutečnost, že část bývalých funkcionářů později uspěla v podnikání nebo politice, je nepochybně společenský problém, ale není důkazem tajného spiknutí — je výsledkem rozhodování voličů a otevřenosti tržního prostředí.
Turkova slova tak nejsou ničím novým. Recyklují vyvrácené mýty, nahrazují realitu dojmy a ignorují historická fakta. Skutečný příběh 17. listopadu je přitom dostatečně silný sám o sobě: šlo o spontánní a masovou občanskou mobilizaci v situaci, kdy se komunistický blok hroutil a československý režim zůstával jedním z posledních nehybných reliktů studené války. Fáma o údajné smrti studenta sehrála svou roli, ale pád režimu způsobila odvaha lidí, nikoli režie tajných služeb. Konspirační teorie o „řízené revoluci“ tak vypovídají více o dnešních politicích, kteří je šíří, než o roku 1989.