Den boje studentů za svobodu 17. listopadu je v českém veřejném prostoru každoročně příležitostí k připomínce odvahy tehdejších účastníků demonstrací, ale i k diskusím, které mají k faktům daleko. Jedním z nejzásadnějších příběhů, jež výrazně ovlivnily dynamiku událostí roku 1989, byla fáma o smrti studenta Martina Šmída. Tu večer po zásahu na Národní třídě vynesla vrátná Drahomíra Dražská, která tvrdila, že při brutálním policejním útoku zemřel student Matematicko-fyzikální fakulty. Zpráva se přes Petra Uhla a Michaela Žantovského dostala do zahraničních médií a vyvolala obrovské rozhořčení. Až následně se ukázalo, že oba skuteční studenti jménem Martin Šmíd jsou naživu a jednomu z nich se nestalo vůbec nic.
Ke šíření fámy přispěla i přítomnost bezvládného těla v průvodu. Tím nebyl student, ale příslušník StB Ludvík Zifčák, nasazený mezi demonstranty pod krycím jménem Milan Růžička. Po úderu do předloktí a psychickém vypětí skutečně zkolaboval, byl odnesen a ošetřen v nemocnici. Jeho pád sehrál významnou roli v tom, že mnozí přihlížející uvěřili, že obětí zásahu je právě student. Vyšetřovací komise Federálního shromáždění později Zifčákovy pokusy dodatečně se stylizovat do role ústředního aktéra označila za účelové nadsazování – dokonce potvrdila, že Zifčák sám u výslechu přiznal, že si mnohé detaily vymýšlí.
Právě tato událost se stala živnou půdou pro pozdější konspirační teorie, podle nichž byla Sametová revoluce předem připraveným plánem StB, KGB, CIA či kombinací všech zmíněných služeb. Tato vysvětlení působí atraktivně, protože nabízejí jednoduchý řád v chaotickém sledu událostí konce roku 1989. Problém je však prostý: neexistují pro ně důkazy. Naopak víme, že tajné služby skartovaly dokumenty narychlo až v prosinci 1989 – což je s představou předem naplánované operace těžko slučitelné. Historici i bezpečnostní experti se shodují, že revoluci umožnilo celkové rozpadání východního bloku a tlak masových protestů, nikoli nějaký centrální režisér.
Významnou část dnešních dezinformačních narativů tvoří také útoky na Václava Havla, jenž má být údajně agentem StB, západních tajných služeb nebo loutkou připravenou k převzetí moci. Takové tvrzení ale neobstojí. Proč by pak tehdejší premiér Ladislav Adamec odmítal Havlovu účast u prvních vyjednávání s Občanským fórem? A proč Havel 17. listopadu vůbec nebyl v Praze, ale na Hrádečku? Pokud by šlo o „dopředu určeného převozníka“, nedávalo by smysl, aby u klíčové události roku chyběl. Konspirační teorie tu nahrazují skutečnost: Havel se stal symbolem společenských očekávání, která se později naplno nenaplnila, a stal se tak zpětně terčem frustrací.
Další oblíbenou tezi představuje údajné „spiknutí k zajištění beztrestnosti komunistických pohlavárů“. Není však pravda, že po roce 1989 neexistoval zájem na potrestání některých činů – potíž spočívá v tom, že řada kroků tehdejších funkcionářů nebyla protiprávní dle tehdejší legislativy. Zavádět zpětně zákony na míru, aby bylo možné trestat politické odpůrce, by paradoxně napodobovalo praxi komunistického převratu z roku 1948. Část bývalých komunistů či estébáků se následně uplatnila v podnikání i politice – což je jistě problém, ale jeden, který vznikl svobodnou volbou voličů, nikoli tajnou dohodou disidentů s StB.
Konspirace o „ukradené revoluci“ mají jedno společné: opírají se o dojmologii, pospojované nesouvisející střípky a zklamání z polistopadového vývoje, ale nejsou podložené fakty. Historikové, například Jan Tůma či Petr Blažek, opakovaně uvádějí, že žádná důvěryhodná evidence o řídící roli tajných služeb neexistuje. Totéž dlouhodobě potvrzují veřejnoprávní média i odborné analýzy (ČT, ČRo, Deník, ČT24, Demagog.cz).
Příběh 17. listopadu 1989 je silný sám o sobě. Byl výsledkem odvahy studentů, nespokojenosti společnosti a stavu, kdy československý komunistický režim zůstal jako poslední zakonzervovaný pozůstatek studené války. Fáma o smrti studenta sice sehrála důležitou roli v tom, že lidé vyšli do ulic masověji, ale nic to nemění na tom, že k pádu režimu přispěla především aktivita občanů – nikoli tajné dohody temných sil. Konspirační konstrukce kolem 17. listopadu tak vypovídají více o dnešních frustracích než o skutečné historii.