Někdejší žurnalistická etika kladoucí důraz na přesnost, ověřování a výběr toho podstatného se posunuje směrem k okamžitosti, atraktivitě a k dodatečným opravám. Čtenář by s tím měl počítat.
Čas od času se objeví dohady, fámy, nedoložené informace, které se později buď potvrdí, nebo se zjistí, že nejsou pravdivé. Bývaly doby, kdy pověsti a fámy se v tradičních médiích objevovaly jen zřídka. Žurnalistická profese a etika přikazovaly, že zprávy musí být pravdivé, přesné, ověřené. Kdyby tomu tak nebylo, noviny – zvláště ty seriózní – by ztratily tvář a důvěryhodnost. Pouze bulvár, který na svoji pověst příliš nedbal, si čas od času mohl dovolit vypustit fámu, ovšem jen takovou, která ho nepřivedla do soudní síně.
Digitalizace komunikací a příchod internetových médií všechno změnily. Každé médium, ať je to tisk, rozhlas nebo televize, má svoji webové stránky. Ty byly kdysi chudým příbuzným mateřského média, ale dnes se stávají vlajkovou lodí, ke které míří odkazy ze sociálních sítí.
Dávno pryč jsou doby, kdy si deníky šetřily své sólokapry do tištěných vydání, aby jim je konkurence nevyfoukla. Dnes se každá událost musí dostat nejdříve na web. Čím dříve, tím lépe. Kromě toho média čerpají informace nejen z vlastních zdrojů, od novinářů vyslaných na místo události, ale od každého, kdo se k události přichomýtne, a je schopen podat očité svědectví a sdělit ho prostřednictvím internetu. Na ověření a prověření už nezbývá čas, je třeba být stejně rychlý jako sociální sítě.
Problém je v tom, že ne všechno, co lidé na internet umístí, ať už prostřednictvím sociálních sítí nebo vlastních či kolektivních blogů, musí být pravdivé a přesné. Tak vznikají pověsti. Některé nezáměrně, spontánně, deformované subjektivním vnímáním, spěchem, panikou, jiné zkreslené zlým úmyslem a záměrem manipulovat.
Skupina mediálních badatelů na britské University of Warwick letos zveřejnila studii, ve které zkoumala, jak lidé vnímají fámy a pověsti, které kolují na sociálních sítích, jak se v nich orientují a jak je dále šíří. Předmětem zkoumání byly zprávy na twitteru týkající se devíti událostí, mezi nimiž byl například teroristický útok na Charlie Hebdo, katastrofa letadla Germanwings, osvobozování rukojmí v Sydney, ale také spekulace o tom, že se cosi děje v Kremlu, když Putin nebyl deset dnů k vidění, či nepravdivá zpráva o tom, že fotbalista Michael Essien onemocněl virem Ebola.
Ze 7507 tweetů a následných konverzací badatelé vybrali 2695 těch, které měly povahu nepotvrzené pověsti. Největší počet fám vznikal bezprostředně po teroristických útocích. U všech těchto zpráv se zkoumalo, kdo takovou fámu sdílí či posílá dál. Nakonec se ze vzorku vyčlenily dvě hlavní skupiny profilů. V první skupině se vyskytovaly lidé, kteří sledovali množství dalších zdrojů, twitterových profilů, a sami byli poměrně málo sledováni. Na opačném pólu byla skupina hojně sledovaných profilů, která však sama sledovala mnohem menší počet zdrojů. V této druhé skupině se nacházela i profesionální média, nabízející anonce nejnovějších zpráv, tzv. breaking news.
Jak se dalo očekávat, zatímco druhá skupina se stavěla k pověstem a nepotvrzeným svědectvím opatrně, první skupina byla ochotna dále šířit jakoukoli fámu bez ohledu na to, zda je či není pravdivá a navíc se snažila ji podpořit dalšími odkazy. Studie přinesla i další poznatky. Například, že po fámách a nedoložených svědectvích občas sáhnou i tradiční média. Někdejší žurnalistická etika kladoucí důraz na přesnost, ověřování a výběr toho podstatného se tak posunuje směrem k okamžitosti, atraktivitě, k využívání nežurnalistických zdrojů a k dodatečným opravám. Čtenář by s tím měl počítat.
Kromě toho studie zjišťovala časový interval od vzniku fámy po její uvedení na pravou míru. Jestliže na fámě bylo něco pravdivého a fáma přestala být fámou, v průměru se tak stalo do 12 hodin od jejího vzniku. Jestliže se však fáma nepotvrdila, trvalo mnohem déle, než se ji podařilo vyvrátit a lidé pochopili, že šlo o výmysl.
( publikováno v Týdeníku rozhlas 32/2016 a na webu autora )