V těchto dnech – kolem čtvrtého výročí ruské invaze na Ukrajinu (24. února 2022) – se na sociálních sítích znovu zvedá vlna protiukrajinských nálad a s nimi i staré známé dezinformační narativy. Typicky jde o směs lží, polopravd a emocionálních zkratek, které mají společný cíl: rozložit důvěru ve stát, znechutit veřejnost demokracií a oslabit podporu Ukrajině. Mnoha lidem přitom připadá frustrující, že slušné a věcné příspěvky mají nízký dosah, zatímco provokace a manipulace sbírají tisíce reakcí.
Z té frustrace ale často vyrůstá špatná otázka: „Když stát nekoná, nemá občanská společnost řešit věci za něj?“ Občanská společnost má obrovskou roli – jen je potřeba držet se dvou zásad: (1) nehrát podle pravidel trollů a (2) držet se legálních a bezpečných postupů. Jinak se snadno stane, že „boj proti dezinformacím“ sklouzne do šikany, doxxingu nebo nekonečných flamewarů, které v praxi pomáhají spíš druhé straně.
Začněme tím nejjednodušším: sociální sítě jsou do velké míry ekonomika pozornosti. Pokud algoritmus vidí hádku, emoce a velké množství interakcí, často to vyhodnotí jako „zajímavý obsah“. Proto platí: nekrmte oheň. Neznamená to mlčet – znamená to volit takové reakce, které zvyšují šanci na korekci u publika, ne u trolla. Když už odpovídáte, pište hlavně pro přihlížející: krátce, věcně, s jedním zdrojem, bez urážek a bez závěrečného „a ty seš…“. Trolla nepřesvědčíte; ale můžete snížit dopad jeho tvrzení na ostatní.
Druhá věc: posilujte „slušný“ obsah aktivně, ne jen pasivně. Nestačí mít účet a jednou za čas něco „lajknout“. Pomáhá pravidelně komentovat, sdílet a doplňovat kontext u lidí a organizací, které se tématu dlouhodobě věnují (Čeští elfové, projekty občanské obrany informačního prostoru, fact-checkingové redakce, odborní analytici, iniciativy proti vlivovým operacím). Komentář typu „Díky za zdroje, posílám dál“ je někdy pro algoritmus i pro čtenáře hodnotnější než samotná reakce.
Zároveň má velký význam „offline“ komunikace: mluvit s rodinou, kolegy, sousedy. Ne ve stylu kázání, ale jako běžný rozhovor: „Tohle se šíří, tady je jednoduché ověření; bacha na stránku, která manipuluje titulky; když se to tváří jako Euronews/BBC, zkontroluj zdroj.“ Mnoho lidí nešíří dezinformace ze zlé vůle – šíří je, protože jim chybí návyk ověřit si elementární věci.
Samostatná kapitola je moderování vlastních komentářů. Pokud spravujete stránku, skupinu nebo profil s vyšším dosahem, máte v ruce silný nástroj. Nastavte pravidla (vulgárnosti, osobní útoky, opakované lži, spam), používejte automatické filtry a nebojte se mazat „odpad“ – ne kvůli cenzuře názorů, ale kvůli hygieně diskuse. Chaotická, toxická diskuze odrazuje slušné lidi a zvyšuje viditelnost nejhlasitějších extremistů.
Když narazíte na účty, které porušují pravidla platformy (výhrůžky, nenávistné projevy, výzvy k násilí, obtěžování, koordinovaný spam), nahlašujte je. Ne s iluzí, že „Facebook to hned smaže“, ale protože větší množství hlášení a konzistentní dokumentace zvyšuje šanci na zásah. Důležité je držet se toho, co je skutečně nahlásitelné a prokazatelné – a nesklouznout k „nahlašování všeho, co se mi nelíbí“. To je přesně taktika, kterou zneužívají trollí sítě.
A teď to podstatné: co má dělat stát a EU, aby občané neměli pocit, že jsou na to sami. Bez přehánění platí, že se bez systémových kroků neobejdeme: strategická komunikace, rychlé vysvětlování krizových témat, průběžné vyvracení nejčastějších lží a také dlouhodobé vzdělávání (byť jeho efekty jsou pomalejší). Hodně by pomohl i institucionální monitoring narativů – menší, odborný tým, který transparentně mapuje opakující se manipulace, zveřejňuje stručná fakta a nabízí je médiím, školám i veřejným institucím v použitelném formátu.
Na evropské úrovni už existuje rámec, který tlačí na platformy, aby byly odpovědnější (zejména u velkých sítí) – mimo jiné ve smyslu transparentnosti, práce s riziky a systémových opatření. Tohle ale nebude „zázračná pomoc zvenčí“. Je to spíš soubor pák, které mohou fungovat jen tehdy, když je stát důsledně využívá, úřady mají kompetence a veřejnost i média se zajímají o výsledky (a umí si je vyžádat). Jinými slovy: EU může vytvořit mantinely, ale domácí vymáhání, tlak na kvalitu a veřejná kontrola jsou na nás.
Je potřeba otevřeně říct i to, co je špatná cesta: „řešit kolaboranty za stát“ ve smyslu osobních štvanic, seznamů nepřátel, veřejného pranýřování nebo pokusů o mimosoudní tresty. To je nejen právně riskantní, ale hlavně to rozbíjí legitimitu celé snahy. Dezinformace se neporáží tím, že z demokratů uděláme karikaturu „cenzorů“. Poráží se kombinací: rychlá fakta + chytrá komunikace + odolná komunita + férová pravidla platformy + cílené postihy jen tam, kde jde o jasné porušení zákona (např. výhrůžky, podněcování nenávisti, koordinované obtěžování, podvody).
Pokud bychom to měli shrnout do jedné věty: největší chyba je mlčet; druhá největší chyba je bojovat stejně špinavě jako druhá strana. Chceme-li, aby se Česko nepropadalo do světa ruských lží, je potřeba dělat každodenní „nudné“ věci – sdílet ověřené informace, kultivovat diskuse, nepřeposílat emoce, podporovat fact-checking, vyžadovat po politice i platformách odpovědnost – a vydržet. Protože informační prostor není jednorázová bitva. Je to dlouhá obrana demokracie v čase.
Článek vychází ze statusu Romana Koláře