Ruská prokremelská agentura RIA FAN zveřejnila 19. května 2020 článek svého údajného odborníka na Balkán, Blízký Východ a Západní Evropu Vladimira Tulina Jak Češi škodili Rusku za posledních 100 let.

Pokud jsme si mohli myslet, že sprosté lži a konfabulace, o kterých jsme psali v článku Tradiční ruské hodnoty II. 19. dubna 2020, nejde překonat, opět se to podařilo. Především ale nesmíme zapomínat, že lži uvedené ve zmíněném ruském článku představují pramen, ze kterého se napájejí čeští komunisté a jim podobné entity.

V článku (který celkově jeví jako produkt z dílny KGB) jsou zcela v duchu té nejhorší bolševické propagandy splácána fakta a vyslovené lži, které mají za úkol očernit náš národ. Češi z článku vycházejí jako ti největší vyvrhelové. Dočteme se klasické lži o carském zlatě ukradeném legionáři (autorovi nevadí, že o dva odstavce poté napsal, že zlato bylo předáno Politickému centru v Irkutsku), že Češi vyvolali občanskou válku v Rusku, že strýc a otec Václava Havla byli kolaboranti a po celou válku vlastnili Barrandovské ateliéry, že Pražské povstání bylo vlastně zbytečné a že bylo zahájeno pogromem na Němce a rabováním obchodů (ale Sovětská armáda z toho Pražany naštěstí vyvinila), Náměstí Krasnoarmějců bylo přejmenováno po rusofobovi Palachovi (který se ostatně upálil na úplně jiném náměstí), že čeští liberálové si nechtějí připomínat, že jeden z velitelů Pražského povstání Jaromír Nechánský byl britským agentem (a vlastně byl oběšen právem), že Stefan Dorna (ve skutečnosti opilý polský okupant) a vojáci v Liberci se bránili zlým Čechům a že si vlastně za mrtvé v roce 1968 mohou Češi sami atd. atd.

Ukázky z článku „Jak Češi škodili Rusku za posledních 100 let“

V Česku se nespokojili s demontáží pomníku maršála Koněva a 9. května byl na podstavec instalován dvoumetrový záchod z polystyrenu. Pravda, dlouho si tam nepostál a brzy jej odstranili místní hasiči. Kromě toho byl odhalen památník očerňující Sovětskou armádu a pamětní deska vlasovcům. Jsou to mimořádní rusofobní akce v Česku. Bohužel v nedávné historii existuje nemálo aktivit Čechů, které uškodily Rusku.

[…]

Prozatímní vláda dovolila vytvořit v Rusku pobočku Československé národní rady, která byla založena v Paříži v únoru 1916 a prakticky plně byla kontrolována Francií a Británií. Po Říjnové revoluci se legie začaly řídit pouze jejich příkazy a po podepsání Brestlitevského míru prohlásily, že opustí Rusko a přes Vladivostok a USA se přes dva oceány vydají do Francie, aby bojovaly s Německem na západní frontě.

[…]

Jenže Německo nemělo zapotřebí 50 tisíc nových nepřátel na frontě a požádalo pod hrozbou obnovení bojových akcí sovětskou vládu, aby ešelony zastavila. Ale v květnu 1918 to bylo pro bolševiky těžké udělat, když carská armáda už neexistovala a budoucí nepřátelé — Rudá a Dobrovolnická (častěji označovaná jako Bílá) armáda — se teprve formovaly. Tak se stalo, že nejsilnějším ozbrojeným uskupením v Rusku de facto byly Československé legie. Británie a Francie se rozhodly využít nastalou situaci a za pomoci Čechů svrhnout sovětskou vládu a opět zatáhnout Rusko do války.

K 25. květnu 1918 bylo 63 ešelonů Československých legií roztaženo od Penzy do Vladivostoku. Ten den se rudoarmějci pokusili Čechy odzbrojit, ale ti nejen odrazili útoky, ale zároveň i svrhli sovětskou moc v mnoha velkých ruských městech. Už 4. června bývalí ruští spojenci prohlásili československé legie za součást ozbrojených sil Dohody. To všechno povzbudilo a probudilo k aktivitě všechny ty, kdo nepřijal socialistickou revoluci.

[…]

[Češi] se podíleli na ochraně zlatého pokladu při jeho přepravě do Omska a potom z Nižněudinska do Irkutska. Celkově zmizelo kolem 2000 zlatých prutů. Zachoval se dopis budoucího československého prezidenta Edvarda Beneše, ve kterém vyzývá velení Československých legií, aby „aktivizovaly nákup zlata a jiných drahých kovů“, ačkoli všem bylo jasné, že slovem „koupě“ je myšlena krádež. Po návratu do vlasti si čeští legionáři zřídili Legiobanku, ale nemálo ruského zlata skončilo i v československé státní bance.

[…]

[Československé legie] zabavovaly všechno cenné, na co cestou narazily.     

 […]

Nelze pochybovat o tom, že zlatý poklad naší země by se rychle přemístil do Československa a Francie a nikdo by za něj ani nepoděkoval, ale Irkutsk už byl obsazen v důsledku dělnického povstání. Moci se ujalo Politické centrum složené z eserů a menševiků. Jako podmínku pro průjezd Čechů a generála Janina do Vladivostoku si stanovili předání zlatého pokladu a generála Kolčaka. Češi s tím souhlasili a 15. ledna 1920 byly zlatý poklad a Kolčak předáni Politickému centru.     

Češi se šťastně dostali do Vladivostoku, v klidu naložili lup z 20 tisíc vagónů na lodě a odpluli domů. Ukradené zlaté pruty Československu k užitku nebyly. Jeho zlatý poklad byl uložen v Británii a potom, co Československo přestalo existovat, předali Britové jeho zlato Třetí říši.

[…]

Zato nám po československých legiích zůstala památka. A to nejen duchovní, ale i zcela hmotná. Soudě podle toho, že počet pomníků československých legií v současném Rusku převyšuje počet pomníků jakýchkoli jiných vojenských jednotek zapojených do občanské války na obou frontách, lze se domnívat, že náš lid si zvláště cení českých osvoboditelů země od cenného majetku. Mají postavené pomníky v Buzuluku, Horním Uslonu, Vladivostoku, Jekatěrinburgu, Irkutsku, Krasnojarsku, Kuntuku, Kunguru, Michajlovce, Nižním Tagilu, Penze, Pugačevu, Samaře, Syzrani, Uljanovsku, Čeljabinsku a u Posolkého chrámu v Burjatsku. Nevyšly pokusy postavit pomníky v Ťuměni, Nižněudinsku, Miasu a Kurganu. V posledně jmenovaném městě předseda místní organizace komunistické strany Vasilij Kislicyn prohlásil:

„Běločeši tady na počátku století vraždili naše předky, zastřelili celou skupinu aktivistů v čele s 18letou Natašou Argentovskou“.

[…]

Tyto pomníky přitom nejen stojí, ale my jsme povinni se o ně starat v souladu s dohodu mezi vládou České republiky a Ruské federace o vzájemném udržování válečných hrobů z roku 1999. Tato dohoda nevadila při demontáži pomníku maršála Koněva v Praze. 

 […]

Ministerstvo obrany Česka plánuje postavit v Rusku 58 pomníků Běločechům. Možná by bylo rozumné zapřemýšlet, zda potřebujeme pomníky těch, o kterých známý publicista Nikolaj Starikov řekl:

„Běločeši se stali pochodní, s jejíž pomocí „spojenci“ z Dohody podpálili Rusko a uvrhli jej do občanské války. Čechoslováci pro Rusko nic dobrého neudělali.“

[…]

Na čí straně stálo Česko za druhé světové války

Součástí Třetí říše se Česko stalo pokojnou cestou ještě před Druhou světovou válkou. Vždyť to bylo vyjádřeno ve společném prohlášení německé a československé vlády z 15. března 1939.

[…]

Prezidentem zůstal Emil Hácha, ačkoli reálná moc byly v rukou říšských protektorů, které jmenovali v Berlíně. Výkonná moc byla v rukou českých ministrů, v čele vlády stál Jaroslav Krejčí.   Češi měli nejen svou policii, ale i armádu se 7000 vojáky.

[…]

Trofejní zbraně od československé armády pomohly nacistům vyzbrojit 35 divizí. Kromě toho podíl českých závodů na výrobě zbraní pro německou armádu činil podle různých odhadů až 25 %. Celosvětově známé velké zbrojovky „Škoda“, ČKD, „Poldi“, „Zbrojovka“ vzorně pracovaly pro nacisty. V Česku celou válku vyráběli tanky, samohybná děla, letadla (včetně reaktivního Ме-262), ruční střelné zbraně, automobily, střelivo a později i komponenty pro střely V-2. 

[…]

Čeští dělníci nejenže nesabotovali výrobu, ale dokonce projevovali iniciativu. Čeští konstruktéři tak předkládali návrhy na modernizaci zbraní a Škoda vyhrála soutěž na dělostřelecký terénní tahač vhodný do ruských lesů a bažin. Stíhač tanků „Hetzer“ taky postavili čeští konstruktéři z koncernu ČKD. Jeho výroba pokračovala i po válce, a dokonce byl prodáván do Švýcarska, kde zůstal ve výzbroji až do roku 1972.

[…]

[Madeleine Albrightová] Před koncentračním táborem, který jí hrozil kvůli židovskému původu, ji zachránili Srbové, kterým se „odvděčila“ v roce 1999 když prosadila hromadné bombardování jejich země.

Otci a strýci idolu světové demokracie a bývalého prezidenta Československa a Česka Václava Havla patřilo filmové studio Barrandov, ve kterém se po celou válku natáčely nacistické propagandistické filmy včetně filmu o údajně skvělém životě Židů v koncentračním táboře Terezín. Nacisté jim dokonce poskytli peníze na rozšíření ateliérů. A syn kolaboranta soustavně prohlašoval, že fašismus a komunismus jsou jedou jedno a totéž a Rusko je „stát s fašistickými metodami vlády“.

[…]

Hnutí odporu v protektorátu existovalo, ale činnost jak prosovětských, tak i prozápadních organizací se kdovíproč omezila téměř výlučně pouze na letáky a stávky (s požadavkem na zvýšení mezd). Pravda, 27 května 1942 v Praze byl spáchán atentát na obergruppenführera SS Reinharda Heydricha, ale ten provedli nikoli místní Češi, ale Češi poslaní z Londýna vedením speciálních operací.

[…]

Češi začali s protiněmeckým pogromem, před odpovědnosti za něj je zachránila Sovětská armáda

Pravda, nelze říci, že by Češi čekali na osvobození až do konce války. Ne, 5. května 1945, když už Třetí říše fakticky neexistovala, a když do právního potvrzení její likvidace zbývaly hodiny, vypuklo Pražské povstání. Nikdo je nepřipravoval a neorganizoval. Německé úřady jednoduše dovolily Čechům vyvěsit jejich národní vlajky. Při vyvěšování svých vlajek začali Češi strhávat vlajky německé, potom shazovali nápisy v němčině, a nakonec začali prostě rabovat i samotné obchody a zabíjet německé obyvatele. Zejména obyčejný protiněmecký pogrom se stal i začátkem Pražského povstání.

Obzvlášť aktivní roli v něm zaujímali čeští policisté. Potřebovali se rychle stát antifašisty, aby jim tak v opačném případě nikdo nemohl připomínat jejich pomoc nacistům při transportech Židů do koncentračních táborů. Ale na pomoc svému pokojnému obyvatelstvu přišla německá vojska a v éteru se ozvalo volání o pomoc naší armády a armád spojenců.

[…]

Věnujme pozornost tomu, kdo byl velitelem tohoto povstání. Úplně na začátku velel povstalcům předseda vojenské komise České národní rady kapitán Jaromír Nechánský. Po vstupu Česka do Třetí říše odjel do Británie a stal se agentem její rozvědky. V únoru 1945 byl v rámci akce Platinum-Pewter shozen jako parašutista do Česka, aby sbíral zpravodajské informace. Po válce pracoval v bezpečnostních strukturách československého státu a potom na Vysoké vojenské škole. V roce 1948 byl naverbován ještě americkou rozvědkou, v srpnu 1949 byl zatčen. Našli u něj vysílačku a špionské vybavení, které prozradil jeho spolupachatel Veleslav Wahl. Jaromír Nechánský se nakonec ke všemu přiznal, vypovídal a začal spolupracovat se svými bývalými kolegy. Nezachránilo ho to a 16. června 1950 byl oběšen. Nyní byla na počest angloamerického špióna instalována pamětní deska na budově generálního štábu ČR, českým liberálům se ale nechce vzpomínat, že v čele povstání stal britský agent.

[…]

Příčina těch vítězství byla jasná: Němci nevěděli, že vlasovci znova přešli na druhou stranu, a měli je za spojence. To jim dovolilo útočit překvapivě a z výhodných pozic. Ale vlasovci se brzy setkali s rozvědčíky 16. obrněné divize americké armády a ti jim sdělili, že americká vojska neplánují táhnout na Prahu. Vlasovci poté začali prchat spolu s Němci, proti kterým ještě před několika hodinami bojovali.

Proti nacistům přestali bojovat i čeští povstalečtí vlastenci. 8. května podepsali dohodu, podle které se zavázali nepřekážet německé armádě a Němci je nebudou trestat za pogrom a bojovat proti nim. Výzvy rádia k Sovětské armádě, aby přišla na pomoc, přitom nepřestaly. Nastala zajímavá situace: mír s Němci uzavřeli sami Češi, a Rusy prosili, aby s nimi bojovali za české zájmy. Nyní čeští historici ospravedlňují dohodu s nacisty tím, že to poskytlo možnost zachránit tisíce českých životů a historickou část Prahy před zničením. Pravda, budeme-li postupovat podle této logiky, tak by všichni Češi byli bývali mohli žít beze strachu a Praha by nijak neutrpěla, pokud by nedošlo k žádnému povstání.

Ve 4 hodiny ráno 9. května do Prahy rychle vstoupili bojovníci 63. gardové čeljabinské brigády. Jako první jel tank gardového poručíka Ivana Gončarenka. U Mánesova mostu zničil dvě německá samohybná děla a sám dostal zásah. Velitel zahynul. Poručík Gončarenko byl pohřben na náměstí, které dostalo název Krasnoarmějců. Potom, co se Češi, jak říkají liberálové, „vydali na evropskou cestu rozvoje“, hrdinovo tělo vykopali a přenesli na Olšanský hřbitov. Náměstí přejmenovali, ale nevrátili mu jeho historický název a pojmenovali je na počet rusofoba Jana Palacha, ačkoli ten sám se upálil na jiném náměstí. 

[…]

Do mírové historie vešel „maršál smrti z Brna“, kde při deportaci 27 000 Němců jich zahynulo 5200. U českého města Prerau (nyní Přerov) českoslovenští zastavili vlak, vyvedli z něj německé přistěhovalce a zastřelili 265 lidí včetně 74 dětí, z nichž nejmladšímu z nich bylo osm měsíců. Tento zločin zaznamenal sovětský velitel F. Popov, a velitel střelby poručík Karol Pazúr byl odsouzen a strávil ve vězení zhruba deset let. V Postelbergu (nyní Postoloprty) bylo za pět dní zavražděno 763 Němců, v Landeskrone (dnes Lanškroun) za tři dni 121.

 

„Pražské jaro“ stálo život 96 sovětských vojáků

V posledních letech české sdělovací prostředky stále více ospravedlňují četné rusofobní akce ve své zemi tím, že Češi nemohou odpustit Rusům smrt 106 pokojných krajanů při likvidaci následků Pražského jara v roce 1968. Tady by se chtělo připomenout, že tak pokojní Češi nebyli. Jak jinak vysvětlit, že jejich rukama zahynulo 96 sovětských vojáků. Kromě toho část Čechů zahynula v důsledku akcí domácích bojovníků. Například Vjačeslav Podopriroga, bývalý staršina 1. radioreléové spojovací brigády, vypráví:

„Při jízdě kolony našich tanků někdo z davu zapálil na jednom z tanků přídavnou nádrž, od ní začal hořet motor. A od ohně mohlo vybuchnout střelivo. A to by znamenalo smrt mnoha pokojných obyvatel stojících na okraji silnice. Protože to velitel tanku předvídal, vrhl se do davu, aby lidi rychle přiměl rychle odejít. Za několik minut došlo k ohromnému výbuchu. Velitel tanku a ostatní členové osádky zahynuli. Zahynulo i několik místních obyvatel, mnozí obyvatelné byli zraněni.“

Nebylo provokace, kterou by nevyužili proti našim vojákům. Desítky z nich si vzpomínají, jak jim blokovali cestu pomocí dětských kočárků a oni, riskujíce život, se museli přesvědčit, že jsou prázdné. Po Praze jezdila sanitka, otáčela se, a přitom se otevřely zadní dveře, ze kterých vyšla kulometná salva, a pak sanitka zase ujela. Jistě že tam někde byl schován kameraman, a kdyby na střelu odpověděli také střelbou, všechna západní média by ukazovala, jak sovětská vojska střílejí na vůz s červeným křížem.

Češi neradi vzpomínají také na to, že významnou část jejich milovníků americké demokracie zabili nikoli sovětští vojáci, ale naši tehdejší spojenci z polské, maďarské a bulharské armády. Tak 21. srpna 1968 v českém městě Liberec na projíždějící kolonu se shora z lešení začaly padat panely, cihly a desky. Útočící Češi se nedovtípili, že tanky sice byly sovětské výroby, ale patřily polské armádě. Výsledkem bylo, že devět z nich šlo do nebe a 42 do nemocnice. Později, 7. září,  polský voják Stefan Dorna zastřelil dva Čechy v Jičíně.

Na místě obou incidentů jsou nyní instalovány pomníčky. Jsou nyní postaveny všude tam, kde zahynul třeba i jediný Čech, dokonce i když začal střílet jako první. Pokud došlo k úmrtí v důsledku střetu se sovětskými vojsky, je to uvedeno, ale pokud byli příčinou smrti naši spojenci, není uvedeno nic. Je to srozumitelné: Česko přece nemůže urážet své spojence v NATO.

Každý rok 21. srpna české úřady kladou věnce k pražské budově českého rozhlasu, kde v roce 1968 zahynulo 15 Pražanů. Z jejich smrti jsou po desetiletí viněni sovětští vojáci, a ne ti, kdo si vymyslel mýtus s krásným názvem „socialismus s lidskou tváří“, který se stal příčinou smrti 106 Čechů. A takového 14. února se žádné státní smuteční akce nekonají a nikdo nevzpomíná, že tento den v roce 1945 americké válečné letectvo bombardovalo Prahu a že nakonec nezemřel ani jeden německý voják, zato zahynulo 701 Pražanů a 1184 jich bylo raněno. Podle názoru současných „demokratických“ médií to nejsou dvojí standardy, ale „prostě něco úplně jiného“.


Profilový obrázek

author