Nedávno jsme publikovali článek, který odkazuje na genetický průzkum, podle kterého jsou Češi geneticky Slované jen asi z jedné třetiny. Nutno dodat, že tato analýza se týkala jen chromozomu Y, tedy mužského chromozonu. Bylo nám oponováno, že ačkoliv geneticky Slavané nejsme, jazykově a kulturně ano.
U jazyku je to naprosto zřejmé. Čeština patří mezi západoslovanské jazyky, spolu s polštinou nebo slovenštinou. Západoslovanské jazyky používají k zápisu latinku, na rozdíl od cyrilice, kterou používají východoslovanské jazyky a jihoslovanských jazyků, které používají latinku nebo cyrilici. Nutno dodat, že vzhledem ke geografické, kulturní i politické blízkosti s německy mluvícími zeměmi a bohatým stykům v minulosti i současnosti najdeme v češtině velké množství prvků přijatých z němčiny. To však samozřejmě nedělá z češtiny germánský jazyk.
Pokud se podíváme na kulturu, zjistíme, že Češi jsou silně ovlivněni slovanskou tradicí, kterou převzali od slovanských kmenů, které se usadily na našem území v 6. a 7. století. Česká kultura je také obohacena o prvky z germánské, keltské, románské, židovské, maďarské, rakouské a dalších kultur, které s Čechy přicházely do styku v průběhu historie. Češi jsou tedy kulturně a jazykově slovanští, ale také evropští a multikulturní.
Paradoxní je, že typicky (staro)slovanské zvyky se už příliš nedodržují. Mezi ně patří například masopustní průvody, tradiční moravské hody, či Svatováclavská pouť. Například u velikonoční pomlázky jde, zdá se, o typicky českou záležitost, která se nedodržuje v jiných ani slovanských zemích. Například malování kraslic je zvykem starším. V Čechách je například velmi oblíbené pálení čarodějnic 30. dubna, které však podle všeho vychází z kelského svátku Beltain. Tradice zdobení vánočních stromků se zrodila v německých městech během 16. století. I například tradice adventních svícnů vznikla v Německu. Velmi zjednodušeně lze říci, že typicky slovanské zvyky se dodržují spíše na Moravě.
Panslavismus jako ideologie
Panslavismus je ideologie, která usiluje o sjednocení všech slovanských národů pod politickým, náboženským nebo kulturním hlediskem. Tato myšlenka se objevila v 19. století jako reakce na nacionalismus a imperialismus jiných evropských mocností, zejména Německa a Rakouska-Uherska. Panslavismus měl různé podoby a směry, podle toho, kdo ho prosazoval a jaké cíle sledoval. Někteří panslavisté viděli Rusko jako přirozeného vůdce a ochránce slovanských národů, jiní usilovali o federativní nebo konfederativní uspořádání slovanských států, založené na rovnoprávnosti a spolupráci. Panslavismus byl také ovlivněn náboženskými rozdíly mezi pravoslavnými, katolickými a protestantskými Slovany.
Panslavismus nemá žádný reálný základ v genetice, protože slovanské národy jsou výsledkem dlouhodobého mísení a působení různých etnických a kulturních vlivů. Slované nejsou jednolitou a homogenní skupinou, ale mají společný původ v indoevropské jazykové rodině.
Panslavismus má tedy spíše ideový a emocionální než reálný základ. Je to výraz touhy po společenství, solidaritě a vzájemné podpoře mezi slovanskými národy, kteří čelili tlaku a útlaku jiných evropských mocností. Je to také výraz romantického nacionalismu, který idealizoval slovanskou kulturu, historii a tradice. Panslavismus měl svůj význam a vliv v určitých obdobích a situacích, ale nikdy se nerealizoval jako politická nebo kulturní realita.
Panslavismus v době národní obrození
Panslovanská aktivita v minulosti vyvrcholila Slovanským sjezdem v Praze v roce 1848. Na sjezdu se probírala celá řada témat, tehdy slovanské národy tížící; kromě rakouských Slovanů přicestovali také i zástupci Ruska.
Aktivity požadující prosazování zájmů slovanských národů v rámci Rakouska později oslabovaly a do popředí se dostal další proud, austroslavismus. Na jeho úspěch měl především vliv ten fakt, že celá řada lidí (např. Ľudovít Štúr, Karel Havlíček Borovský etc.), která původně prosazovala myšlenku sjednocení Slovanů pod ruským carem, po návštěvě Ruska pochopila kulturní odlišnost střední i východní Evropy a hledala umírněné a politicky průchodné řešení, ovšem bez potřeby rezignovat na vlastní národní ideály.
Ruský politický panslavismus má kořeny v polovině 19. století po prohrané Krymské válce. Tehdy politikové poraženého Ruska přehodnotili svůj původně velmi kladný až nekriticky obdivný vztah k tehdejším evropským mocnostem (dnes by se řeklo „západním státům“) a s cílem oslabovat tyto „západní státy“ začali hledat nové spojence v probouzejících se malých nesamostatných slovanských národech. Že šlo jen o vypočítavou politiku, dokazuje vztah tehdejšího Ruska k podrobeným Polákům na ruských územích, který celému světu prakticky ukázal, jaké mocenské zájmy Rusko ve skutečnosti mělo. Tehdy také vznikla propagandistická kniha Nikolaje Jakovleviče Danilevského „Rusko a Evropa“, ve které byla rozpracována idea protikladnosti úpadkového západního germánsko-románského světa a nastupující slovanské civilizace pod hegemonií Ruské říše a mravními ideály ruského pravoslaví.