Matouš Bulíř neuspěl se žalobou proti spolku Manipulátoři.cz ani v odvolacím řízení. Přesto na sociálních sítích pokračuje v prezentaci případu způsobem, podle něhož měl soud jeho námitky v podstatě obejít, posuzovat jej nespravedlivě jako veřejně známou osobu a rozhodnout spíše podle politických sympatií než podle obsahu sporných článků. Podobný rámec používá dlouhodobě i na své stránce Projekt 40, kde spor označuje za „bitvu“ proti „prounijní dezinformační scéně“ a tvrdí, že články Manipulátorů byly „ryze manipulativní až lživé“. Současně však na téže stránce již musí uvádět i základní výsledek řízení: žaloba byla zamítnuta a 10. září 2026 odvolací soud původní rozsudek potvrdil.
Jedním z motivů jeho současné argumentace je tvrzení, že nebyl veřejně známou či veřejně činnou osobou. Jenže právě tady je dokumentace mimořádně jednoznačná. V květnu 2019 byl volebním lídrem hnutí První republika ve volbách do Evropského parlamentu. Oficiální hlasovací lístek Ministerstva vnitra jej uváděl na prvním místě kandidátky a Česká televize s ním odvysílala samostatný rozhovor v sérii věnované přímo lídrům kandidátek. Účastnil se rovněž předvolební debaty Českého rozhlasu. Nešlo tedy o člověka, který pouze napsal několik soukromých statusů na Facebooku, ale o předsunutou tvář politického hnutí usilujícího o hlasy voličů.
Ani volební neúspěch na tom nic nemění. První republika získala pouze 844 hlasů, tedy přibližně 0,03 procenta, ale veřejná činnost se neurčuje podle toho, zda kandidát nakonec získá mandát. Oficiální údaje Českého statistického úřadu potvrzují jak kandidaturu, tak Bulířovo první místo na kandidátce. Argumentovat pozdějším zánikem či rozpuštěním hnutí je navíc časově mimo: články, kterých se spor týkal, vznikaly v letech 2020 a 2022. Politická kandidatura z roku 2019 tedy byla při posuzování tehdejšího veřejného působení zcela relevantní.
Zavádějící je také vytvářet dojem, že soud žalobu zamítl jen kvůli technické otázce, kdo v určité době provozoval web nebo vlastnil doménu. U dvou článků z roku 2020 skutečně hrála roli pasivní legitimace žalovaného spolku. Soud však výslovně pokračoval v hodnocení věci i nad tento důvod. A především: u článku z roku 2022 se podstatou sporu zabýval přímo. Zkoumal Bulířova tvrzení o ukrajinských uprchlících, jejich faktický základ i způsob, jakým na ně Manipulátoři reagovali. Došel k závěru, že napadený článek neobsahoval nepravdivá skutková tvrzení ani nepřiměřené hodnotící soudy a kritiku označil za přípustnou a přiměřenou. Odvolací soud následně prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Podobně neobstála ani Bulířova snaha spojit články Manipulátorů s jeho pozdějším fyzickým napadením na Ukrajině. V médiích tehdy sám tvrdil, že útok měl iniciovat europoslanec Tomáš Zdechovský. CNN Prima NEWS současně připomněla Bulířovu politickou minulost, jeho kandidaturu za nacionalistické hnutí První republika i veřejné působení. V nynějším civilním sporu soud příčinnou souvislost mezi články Manipulátorů a napadením neprokázal. Stejně tak nebylo prokázáno, že by naše články byly příčinou dalších škod, které Bulíř žalobou uplatňoval.
Za pozornost stojí i další část příběhu. Bulíř na svém webu tvrdí, že po předžalobní výzvě byla likvidace spolku a převody kolem webu záměrným krokem, který jej měl „zmást“, koho žalovat. To je ovšem Bulířova interpretace, nikoli závěr soudu o nějakém účelovém maření procesu. Rozsudek se zabýval tím, kdo byl v konkrétní době právně odpovědným subjektem. Z právní otázky pasivní legitimace nelze zpětně vyrobit důkaz, že protistrana manipulovala soudním řízením.
Celý spor tak dopadl podstatně jinak, než jak byl původně prezentován v rámci „Projektu 40“. Bulíř vyhlašoval „válku“, chtěl získanou finanční kompenzaci použít na další spory proti Manipulátorům a psal o penězích „Jana Cempera“, z nichž by podobné žaloby financoval. Nakonec neuspěl ani u soudu prvního stupně, ani s odvoláním. To samozřejmě neznamená, že nesmí rozsudek kritizovat. Může nesouhlasit se soudkyní, s právním názorem soudu i s pravidly ochrany osobnosti. Nemůže se ale při tom změnit historie jeho vlastní politické kandidatury ani obsah toho, čím se soud skutečně zabýval.
A právě zde je paradox celé kauzy. Spor vznikl kvůli tvrzení, že Manipulátoři překrucují fakta o Matouši Bulířovi. Po jeho skončení nyní sám Bulíř nabízí příběh, ve kterém z někdejšího lídra kandidátky do Evropského parlamentu vzniká téměř soukromá osoba a z rozsáhlého hodnocení konkrétních výroků soudem jen jakási technická či ideologická formalita. Veřejně dostupné dokumenty i výsledek dvou soudních instancí ale vyprávějí jiný příběh.
