Analýza dokumentárního filmu Pryč z EU (– 2. část) a několik poznatků, které vám v dokumentu neřeknou


V předešlém článku náš web informoval o hoaxu, který se šíří e-maily v souvislosti s dokumentárním filmem Pryč z EU. Náš web také informoval, kdo za dokumentem stojí a pustil se do detailní analýzy filmu, v níž pokračujeme v tomto článku. Na závěr si dovolíme zmínit několik poznatků týkající se EU.

Pokračování analýzy dokumentu Pryč z EU. První část analýzy zde:

V čase na konci 24. minuty konečeně zazní nějaká relevantní kritika a tou je připomenutí výroku Vladimíra Špidly z roku 2001, který evidentně zůstal za očekaváním. Špidla řekl ‚Nejpozději sedm let od vstupu do EU se vyrovná příjmová hladina občanů České republiky s příjmovou hladinou obyvatel Spolkové republiky Německo‘. Z dnešního pohledu je to utopické tvrzení, které je velmi daleko od reality. Nenaplnění tohoto slibu však není chyba EU, ale hloupé prohlášení pana Špidly. EU není společenství, kde létají pečená holoubata do pusy a kde se všechny problémy se samy vyřeší. To my Češi musíme vyřešit problémy třeba ve školství, aby mladí lidé našli uplatnění na pracovním trhu, stavebním zákoně, abychom mohli rychleji stavět dálnice, velkou míru byrokracie, které vytváří překážky třeba pro podnikání, deficitní rozpočty i v době prosperity a hromadu dalších věcí. To za nás EU neudělá a tak se na ni autoři videa snaží spoustu negativních věcí v Česku hodit.

Následně se téma stočí na euro a pan Brunclík pronáší ‚Ale možná máme nakonec ještě docela kliku, že tyhlety ekonomické ukazatele můžeme stále přepočítávat v korunách. Eurozóna, tedy země, kde se platí eurem, totiž patří mezi hospodářsky nejpomalejší ekonomické zóny světa. Tedy alespoň v porovnání s těmi zeměmi, se kterými se má vůbec smysl se porovnávat. Takoví členové eurozóny by o euru mohly vyprávět, mám mysli především Řecko nebo Itálii. Mám takový pocit, že roční úrodu oliv by sklidili dohromady třikrát, než by o euru převyprávěli všechny svoje romány.‘
Těch několik vět je naplněno kritikou eura, ale kritika je velmi vágní a chybí jakékoli konkrétní příčiny, proč je pomalý růst eurozóny důsledek eura. Protože pokud se podíváme na graf v článku, zjistíme, že eurozóna měla mezi roky 2015 až 2018 podobný růst jako Spojené Státy Americké. Až po roce 2018 eurozóna ztrácí svůj výkon. Těžko to může být vina eura, které poslední stát – Lotyšsko přijalo v lednu 2015.

Stejně tak prohlášení o údajných historkách Řecka a Itálie o euru. Naprosto nejasné prohlášení, nic konkrétního nezazní. Pan Brunclík vytváří dojem, že euro jižním států nějak zatopilo nebo uškodilo, ale v čem je pointa jeho slov není známo. Pokud si shrneme fakta, tak Itálie měla kvůli vlastní špatné politice za posledních 10 let dvě recese a na konci roku 2018 statisticky vykázala nulový růst a je možné, že se recese dostaví potřetí v dekádě. Řecko se vlastní rozhazovačnou politikou a falšováním statistik kvůli přístupu do eurozóny dostalo do obrovských problémů. Nedokázalo si poradit s velkým deficitem rozpočtu a splácením dluhů. Toto ještě umocnila globální hospodářská krize. Řecko vyjednávalo s EU o finanční pomoci, na stole byla i možnost opustit eurozónu, ale třeba podle článku ve Business Insider by to pro Řecko byla ‚noční můra‘. Nakonec se Řecko dohodlo na finanční pomoci z EU a v eurozóně zůstalo. Loni mělo nejvyšší růst ekonomiky za poslední dekádu.

Pan Matějka dále prohlásí ‚Euro je politický projekt, který nemá se skutečným hospodářství a udržitelným růstem vůbec nic společného. Euro je projekt politiků a bank a slouží k jedné jediné věci a k žádnému jinému účelu euro neslouží. Je to jeden z nástrojů ovládnutí půl miliardy lidí v prostředí Evropy.‘ Opět chybí jakákoli fakta na kterých je argumentace založena. Pokud se podíváme na studii popularity eura, tak jeden ze závěrů je, že většina obyvatel eurozóny euro podporuje a to i během hospodářské krize před deseti lety. Jiný závěr říká, že během krize propadla podpora eura ve státech, které nejsou členy eurozóny, hlavně ve Velké Británii. Tedy, většina lidi, kteří eurem platí, jej podporuje i přes případnou krizi. Občany mimo eurozónu krize odradila. Proč by tedy občané eurozóny viděli v euru přínos, pokud je to jen nástroj bank na ovládání lidí? Myslí si pan Matějka, že je chytřejší než půl miliardy občanů Evropy?

Ale pokračuje pan Janda. ‚Já bych řek, že euro je pro nás něco takovýho, jako když půjdete do krámu a budete si tam kupovat něco, co nepotřebujete a ještě si to koupíte desetkrát draho, než byste si mohl, kdybyste ji potřeboval, srovnatelnou věc koupit někde jinde.‘ Jak jinak nejasná kritika eura, prý je drahé a nepotřebujeme ho. Protože potřebnost může každý vnímat jinak, tak se podívejme, jak na Slovensku po přijetí rostly ceny a platy. V článku Evropských Hodnot, který rozebírá debatu debatu v roce 2014 prezidentských kandidátů k tématu EU je dokázáno, že růst cen po první tři roky od přijetí eura byl 5,8%, čistý růst platů vzrostl o 9,5% na obyvatele a důchody o 13,6%. Tedy pro Slováky euro drahé nebylo. Paní Dosedlová taky řekne svůj názor na euro a že by jeho přijetí nepodpořila.

Vypravěč poté mluví o tom, že původní idea EU nebyla centrálně řízené území, ale regiony s vlastními pravidly. Je to další zmínka o údajném centrálním plánování, kterou si autoři vycucali z prstu. Na otázku proč šla Evropa cestou regulací na celém svém území je ta, že pro výrobce by bylo drahé vyrábět zboží tak, aby odpovídalo různým regulacím každého regionu. Proto EU tyto regulace sjednotila, aby firma mohla nabízet jeden typ výrobku na celém území EU.

Hudebník Martin Simandl si myslí, že ‚Ta myšlenka původní byla možná dobrá, ale pak se toho ujali politici a sociální inženýři, a vynikl z toho takovej neuvěřitelnej paskvil. A dneska jsme v situaci, kdy EU v podstatě nějakým způsobem diktuje a určuje veškerý vývoj ve společnosti v Evropě, tedy samozřejmě i u nás.‘ Zmínky o diktátu a nařízeních EU, které nemůžeme ovlivnit jsou velmi často zmiňovány odpůrci unie. V každém orgánu EU však má Česko svého zástupce (Parlament EU, Evropská komise, Rada EU, Evropská rada atp). Pokud naše politika nenalezne většinovou podporu, tak není schválena. My se naopak musíme podřídit návrhu, který schválen byl. Na všechna ta schvalování máme vliv, můžeme prosazovat náš pohled a máme hlasovací právo.

Otta Černý následně celou část uzavře zmínkou o neomarxistické ideologii a tím, jak se stačí podívat, kdo tu EU vlastně vede a jací ti lidé ve vedoucích funkcích mají životopis. Autoři vynechali jakoukoli relevantní kritiku eura, třeba, že země ztratí možnost přímo ovlivňovat svoji inflaci a úrokové sazby. Euro také může nahrávat ekonomicky silnějším státům vyrábět levněji než podniky slabší nebo přistupující země a tím získat výhodu.

My se však dostáváme do dalšího segmentu, který se zabývá vybíráním vhodných událostí ze života politiků, aby je mohli autoři videa ukázat jako neschopné nebo problematické. Snaží se nalézt něco kontroverzního v životě politika a z této kontroverze vytvářejí hlavní povahový rys.
Tak se dozvíme, že například José Manuel Barroso je obdivovatelem Mao Ce-tunga, podílel se na studentských nepokojích se zapojením komunistické strany a nakonec se stal socialistou. Faktem je, že Barroso byl před kolem svých osmnácti let obdivovatelem Mao Ce-tunga a do novin dal rozhovor, ve kterém kritizoval buržoazii. V roce 1980, však vstoupil do Sociálně Demokracké Strany Portugalska a je jejím členem dodnes. Také v Parlamentu EU byl členem frakce Evropské lidové strany a nikoli socialistů.

Po Barrosovi následuje řada politiku a úředníků z východního bloku a u každého je zmíněno, jak se zapletl s totalitním režimem. Estonec Kallas byl členem nejvyššího sovětu, Estonec Piebalgs byl členem Komunistické strany Sovětského svazu, Slovinec Potočnik byl členem komunistické strany, stejně tak Maria Damanaki z Řecka. Maďar Kovács byl členem Ústředního výboru Komunistické strany Maďarska, Pavel Telička vstoupil do KSČ v roce 1988, když mu bylo 21, Slovák Maroš Ševčovič studoval mezinárodní vztahy na elitním Moskevském institutu. V této chvíli přijde dramatický zvrat. Dalším jménem je Vladimir Vladimirovič Putin – Prezident Ruské Federace s popiskem ‚největší hrozba demokratické Evropské Unie‘. Je škoda, že autoři nezmínili některé hlavní Putinovy kousky. Pokus o vraždu Skripala, Rozpoutání války v Gruzii a na Ukrajině, obsazení a anexe Krymu, sestřelení malajského dopravního letadla raketovým systémem Ruské armády, vyhrožování jaderným úderem Dánsku, pokud bude spolupracovat s NATO, krádeže dat a ovlivňování voličů v USA ve prospěch kandidáta Trumpa a nakonec třeba kampaně na ovlivnění referenda v Británii, Nizozemí a Katalánsku.

Proč by autoři videa kladli takový důraz na fakt, čím se politici EU zabývali před třiceti lety? Proč ignorují jejich politiku a práci po pádu sovětského bloku? Pokud jim šlo o ukázku, že zmínění lidé jsou socialisté nebo nespolehliví, proč nezmínili, že Putin byl 16 let vyzvědačem KGB?

Následně vidíme pár minut dramatických záběrů nedávné migrační krize a pan Brunclík oznámí, že právě migrace bude dalším tématem videa. Následně říká ‚Dneska už i takzvaná oficiální média připouštějí, že migrace není zdaleka vynucená pouze válečnými konflikty. Zejména Afrika je plná lidí, kteří v sociálním štědrém systému takzvaně bohaté Evropy vidí zlaté dno. A těch lidí neubývá, naopak. Migrační krize z roku 2015 možná měla jenom teprve ukázat, jak by mohla vypadat skutečná uprchlická krize.‘ Nedozvíme se, co to jsou ta ‚takzvaná oficiální média‘, po chvíli hledání si snadno najdeme měsíce a roky staré články, které realisticky rozebírají dlouhodobou migraci do EU a migrační krizi samotnou. Pan Matějka potom mluví o údajném dokumentu, který připravila EU. ‚V Bruselu ležel už od roku 2010 mnohastránkový dokument, který si tehdy nechali zpracovat, ale netvářil se oficiálně, protože výsledky toho dokumentu by nesnesly veřejnou kritiku. A v tom dokumentu, už tehdy pět let před rokem 2015, počty lidí, trasy, cesty cílový destinace, to všechno v tom dokumentu je. Jsou tam rozbory toho, jak budou reagovat lidé v jednotlivých členských státech EU. Jsou tam návrhy  politických řešení, jsou tam rozbory jaká politická řešení budou neprůchozí mezi lidmi a jakým způsobem je zapotřebí je mezi lidmi odkomunikovat. Kam až jít, odkud vzít trochu zpátečku a potom začít dělat ty kroky tak nějak jako už s vědomím, že lidé mají pocit že už je to jako v pořádku a v nevědomí začít zavádět prostě taková opatření, ke kterým by se na úvodu nemohli vůbec odvážit. To že někdo přišel a začal projednávat migrační kvóty fakticky nebylo z toho důvodu, že je někdo chtěl tehdy opravdu prosadit. Oni věděli, že to vyvolá takový odpor, že budou mít kam couvnout a potichu změnit azylový systémy, potichu sladit opětovně společnejma politikama a sociální systémy a že vlastně bude to přerozdělení tak nějak přirozenější. Že ty cílové destinace najednou už přirozeně nebudou jen Německo, ale i ostatní státy. Nikoli tvrdým přerozdělením. Teď mohou ukazovat, že osvíceně pod tlakem veřejnosti couvli zpátky z migračních kvót. Je to jenom jedna z dalších bublin. Každý v Bruselu ví, bezpečně to ví, že počet lidí přicházejících do EU z roku 2015 bude v následujících letech bezpochyby překonán.‘ 

Hudebník Simandl to rozvíjí ‚To považuju za naprostou katastrofu, absolutně nechápu, jak to mohla EU nechat takhle dojít. Lidi kteří sem přicházej jsou vesměs lidi, který nejsou vzdělaný, lidi který neuměj pracovat, který jsou z jinýho kulturního, sociálního společenství. Mají úplně jiný návyky, jinak fungujou a to soužití není dost dobře možný. Já si nedovedu představit, pokud někdo má ženu za takzvanou onuci chová se k ní nepatřičně, že bych já vedle něho mohl nějakým způsobem žít třeba v domě. To pro mne nepřichází v úvahu.‘


To je obvyklá úvaha odpůrců migrace. Uprchlíky nebo migranty popsat jako neschopné lidi, kteří jsou k ničemu a budou s nimi jen problémy. Přesto Německo zaměstnalo statisíce migrantů a úspěšně je integruje do společnosti. Loni mělo Německo přebytek státního rozpočtu a také rekordně nízkou zločinnost.

Otta Černý k tématu migrace říká ‚Takže ta logika prostě velká není. Ona není ta logika. Pak se naskýtá otázka, co je to, co to je? Tak samozřejmě je to asi snaha rozmělnit tu společnost, rozbít ty zažité historické vztahy, nastolit prostě společnost, takovou tu bezbarvou hmotu nebo společnost, která navíc žije v tom strachu, je lépe ovládána pochopitelně, tím pádem. A prostřednictvím té společnosti provozovat nebo uskutečňovat nějaké vyšší cíle, kdybych to tak nazval, ale pro drtivou většinu obyvatel je to prostě zmar.‘

Slova pana Černého jsou utnutá záběrem na uprchlíky v Budapeští v roce 2015. Následuje několik citátů, které jsou vytrženy z kontextu a nebo přímo lživé, protože Wolfgang Schäube nepoužil slovo incest. Je také třeba říct, že von Berg nemá s EU nic společného.
Pan Matějka něco řekne také ke zrušení hranic. ‚Když si otevřete, a to může každý člověk, rodič, prarodič, který ma malý deti a chodí mu do školy. Zkuste si otevřít učebnici Vlastivědy. Člověk by řekl, že je to nádherná věc ještě v dnešní době určit něco takového jako je vlastivěda, ale když si otevřete tu učebnici ze čtvrté třídy základní školy tak na druhé stránce se dozvíte text ‚Vstupem do Evropské Unie státy zrušily své hranice‘ a to je něco, co je explicitní lež.‘


Netuším jakou učebnici měl pan Matějka v rukou, ale v těch, které jsem našel v knihkupectví, jeho údajná formulace není. V obou je přímo řečeno, že Česko hranice má. Navíc i kdyby to z nějakého důvodu v učebnici bylo, tak je to chyba autorů učebnice a nikoli EU.

Pan Brunclík ještě k národní suverenitě prohlásí ‚Něco v tohle duchu řekla nedávno i německá kancléřka Angela Merkelová. ‚Vlády států EU by měly být postupně připraveny vzdát se národní suverenity‘ – volně přeloženo. Jinými slovy stejně jako velké korporace by nadnárodní měly být i samostatné státy, ideálně evropské asi. Třeba to tak je, třeba je to přirozený vývoj a budoucí generace budou šťastně žít v jedné velké smíšené evropské rodině. Na druhou stranu Národní třída, Národní divadlo, Národ sobě.. jsou to tedy pojmy, které mají být už úplně vyprázdněné? nebo je máme nechat vyprázdnit? Otázka..‘

Podobně jako vytrhávání slov Jana Wericha z úvodu, použije pan Brunclík srovnávání stavu národního uvědomění za Habsburské monarchie a dnešního Česka. Neví snad, že v době stavby Národního divadla v Praze žádné samostatné české divadlo nebylo? Že tehdejší čeština nebyla rovnocenným jazykem k němčině? Klást otázky, zda náhodou nyní nejsme v podobném postavení jako v 19. století je úplně mimo realitu.

Pan Matějka potom kritizuje, že propagace EU je u nás úplně všude, což je ale tím, že EU u nás financuje spoustu prospěšných věci mimo jiné také pestřejší stravu pro školní děti. Následně se snaží tuto situaci přirovnat ke komunistické diktatuře ‚Víte, to už je jenom kousíček k tomu, abyste se vrátil, abyste prožil takové deja-vu, prohodil jste rudou barvu za modrou barvu, prohodil jste jenom obsah něčeho, ale ten styl ta komunikace a to podprahové vnímání těch dětí, je to stejný jako to kdysi bylo.‘


Otto Černý, jde ale ještě dál ‚Já myslím, že je to ještě horší. Že přece jenom dřív ten národ byl trochu oddělenej od toho, že prostě se nesnažil je směšovat, ani se o to vážně nepokoušeli, dávali sice vzor Sovětský svaz, ale ne tak silně a opatrně, jen v heslech, kterým nikdo moc nevěřil. Takže tam zůstávaly ty národy, ta společenství samy sebou a samy sebou jaksi fungovaly a utvářely se. Kdežto tady se stává z toho prostě ještě daleko horší vývin než byl tehdy, protože se mluví o evropským národě o evropské federaci, kde se ty národní státy defakto rozplynou.‘
Pan Matějka s panem Černým přirovnávají EU ke komunistické diktatuře, která propaguje sebe samu. Vzhledem k tomu, že jejich argumentace je pocitová a bez jakéhokoli dokazování nezbývá, než jejich slova přijmout nebo odmítnout podle subjektivního pohledu čtenáře.

A v podobném duchu se vyjádří pan Simandl ‚Ti lidé si to začínají uvědomovat čím dál tím víc, že je tady něco v nepořádku. A možná to nedokážou všechno úplně přesně definovat, ale pocitově to vědí, že jim někdo krade nějakou svobodu, že jim bere nějaký prostor, kterej je jejich. A to bude záležitost, kde může dojít k obrovským třenicím, k obrovským tlakům. A to EU jednoznačně vyřeší a potlačí silou a ještě Vám to podají, že to je pro Vaše dobro.‘

Pan Janda dodává, že ‚otázka je, jestli si to lidé uvědomujou nebo neuvědomujou, nicméně domnívám se, že i lidi jsou hrozně moc ubíraný na svých právech. Jakoby ta svoboda se vytrácí. Ať už svoboda projevu, což je vidět na různých sociálních sítích atd, ta Evropská Unie nám dneska podporuje různý elfy internetu, který maj rozhodovat o tom, co je pravda a není pravda, co je škodlivý obsah, co není škodlivý obsah. Já o to nestojím. Já mám vlastní rozum, čtu mraky knih a myslím, že si umím udělat názor na to, co je správně a není správně. Nepotřebuju, aby mi nějakej hodnej kamarád řekl, co si mám myslet.‘

Pan Janda tu míchá několik věcí dohromady. Cenzura není mazání příspěvků na sociální síti, webovém portálu, které patří soukromé společnosti. Jak může být v EU cenzura, když do Parlamentu EU kandiduje celá řada euroskeptických stran včetně pana Matějky a hlasy žádající vystoupení z EU běžně vidíme v médiích hlavního proudu. Čeští elfové také nedostávají žádnou podporu z EU nebo od české vlády, jak mi sdělil jeden z jejich mluvčích. Celá skupina funguje na dobrovolné práci.

Následují opět záběry na Česko a Prahu, vypravěč prohodí, že ‚EU je možná více socialistická v tom ideologickém smyslu slova než bychom si vůbec chtěli připustit.‘ nebo že EU nám nadiktovala v loňském roce 60 procent zákonných norem. Také zazní, že před vstupem bylo zadlužení Česka ‚něco přes 300 miliard korun a dnes zadlužení v podstatě pětinásobné. Což je samozřejmě lež, protože v roce 2003 byl státní dluh Česka 493 miliard korun a v roce 2018 1.622 miliard. Tedy v částce zadlužení vzrostl o něco více než 3x. Pokud se podíváme na dluh vůči výkonu ekonomiky, tak z 18% (2003) se zvýšil ani ne 2x na 31% v roce 2018. Ale hlavní věc je, že deficity českého rozpočtu a zadlužování není chyba Evropská Unie, ale našich domácích politiků.

Pan Benjamin Kuras prohlásí ‚reformovat tu Unii nelze, tady jde o to zbourat ty zbytečné instituce, které jsou jako pijavky přisáté na tvořivost evropských občanů a sají z nich obrovské peníze na nesmysly a na vysoce placená místa úředníků, kteří nepřinášejí žádnou hodnotu‘.
Pan Simandl pokračuje, že ‚by bylo celkem záhodno tento projekt, který se podle mne dneska už zcela vymkl kontrole opustit.‘
A pan Černý to vidí podobně ‚Cesta ven je prostě jediná, odpoutat se od Evropské Unie. Snažit se dělat vlastní politiku‘.
K tématu vystoupení Česka z EU vyjádří také pan Janda ‚Já se domnívám, že by se asi dramatického nestalo vůbec nic. No samožřejmě by asi o práci přišla spousta lidí, který dávají ty razítka, který nikdo nepotřebuje, ale zároveň vzhledem k tomu, že máme nejnižší nezaměstnanost za poslední dobu, tak bychom aspoň nemuseli brát lidi z Ukrajiny a tyhlety lidi by se uplatnili v soukromém sektoru. Já tomu rád říkám darmojedi. Zbavili bychom se určitého množství darmojedů. Ale jinak nejsem schopen říct, co by se stalo, nicméně bychom to určitě přežili a nestalo by se nic dramtického.‘ Nakonec přihodí opět stejné názory zmíněné na začátku dokumentu, že jsme přežili diktatury, tak přežijeme i vystoupení z EU.

Pan Matějka to celé uzavře slovy o tom, že na západě politici kradou stejně jako v Česku, že podvádí, rozpadají se jim rodiny, jsou zkorumpovaní a netransparentní. Totéž prý platí pro klima ve společnosti a proto je důležité si rozhodovat o věcech, co nejblíž tomu, kde žijeme. Pokud se však podíváme na index vnímaní korupce, tak ČR ztrácí za zeměmi západu.

Tak a míříme do finále, pan Brunclík se svěří, že hlasoval proti vstupu do EU a přirovná solidaritu v EU k bratrské pomoci ze srpna 1968. Místo titulků vidíme seznam sdílených pravomocí v EU a do toho několik dalších minut mluví pan Matějka třeba o NATO, ale neříká pravdu, že se nemůže na planetě odehrát nic pod vlajkou NATO, pokud to Česko neschválí. V případě napadení jiného členského státu je Česko povinno tomuto státu pomoci podle článku 5 Atlantické charty. Že politiku EU řídí výhradně velcí hráči ignoruje realitu frakcí v parlamentu EU, ze kterého je také volen předseda komise.

Zazní kritika konce práva veta pro členské státy, jakoby toto postihlo jen Česko a žádný jiný členský stát. Pan Matějka si také postěžuje, že za jeho zády někdo schválil Lisabonskou smlouvu. Tu však schválily obě komory Parlamentu ČR, podepsal český prezident Klaus a Ústavní soud vynesl verdikt, že Lisabonská smlouva není v rozporu v Ústavou ČR. Další lež je i absence referenda. To v Česku neproběhlo kvůli českým politikům, nikoli kvůli EU. V Irsku referendum o přijetí proběhlo a hned dvakrát. Pan Matějka potom prohlásí, že Česko má úžasnou strategickou polohu a nejde jej obejít a nebo si vzít všechny ty továrny, které postavil zahraniční kapitál. Zakončí to lží, že vystoupením z EU se nic nestane. Stane a pro obyvatele Česka to nebude nic příjemného.

Komentář na závěr
Celé video prochází snaha vymezit se proti EU a připsat jí na vrub cokoli negativního v Česku, přestože to s EU nemá mnoho společného, třeba zvyšování zadlužení a nebo stavbu dálnic. Je dobré si všimnout některých nelogičností v logice tvůrců.
1. Podle autorů nám EU nic nepřináší, přesto je všude plno cedulí, co se postavilo nebo zařídilo z fondů EU. Jak je to možné?
2. EU řídí mocné korporace, které jsou zaměřeny jen na vlastní zisk a přesto do Německa přišlo během migrační krize přes milion lidí, kteří podle videa jsou neschopní pracovat a budou s nimi jen problémy. Proč by to ty korporace dělaly?
3. Pokud je EU zkostnatělá a byrokratický aparát přebujelý, celou EU ovládá neschopná byrokracie, proč je EU v členských zemích nejpopulárnější posledních za 35 let? Proč o vstup do EU usilují další státy?
4. Pokud nás vystoupení z EU nijak nepoznamená, proč mají Britové takový problém s Brexitem a proč po britském referendu o vystoupení z EU skokově vzrostla popularita EU v členských zemích? Je snad lepší vyjednávat o vystoupení z pozice cca 40. světové ekonomiky obklopené EU po celé délce hranice než 5. nejsilnější ekonomiky, která se nachází na ostrově?
5. Jak mohou autoři mluvit o cenzuře, když má jejich dokument vlastní stránku na Facebooku, dá se vidět na Youtube a Vimeo?
6. Autoři se snaží prezentovat EU jako politiky a úředníky, kteří s Českem nemají nic společného a Češi nijak nemohou ovlivnit, co se v EU děje. To ignoruje fakt, že ve všech orgánech EU má Česko své zástupce ať už přímo volené v Parlamentu EU, navržené vládou Česka – například komisaři v Evropské komisi a členové Evropské Centrální Banky a nebo ministry české vlády v Radě Evropské Unie.
7. V úvodu jsou lidé mluvící na videu popsáni jako konzervativci, ale nemají problém diktovat podnikům jak musí použít zisky a nebo jaké stroje mají mít ve svých továrnách.

Smutnou ukázkou nekritického přístupu v dezinformačních médiích je třeba článek Parlamentních listů, které manipulace ve videu přebraly bez jakéhokoli komentáře nebo kontroly vztahu k realitě.