Na Donbasu existovala skutečná nespokojenost a zločinů se dopouštěli aktéři na obou stranách. Dobové zprávy však nepotvrzují genocidu ruskojazyčných ani výlučnou vinu Ukrajiny za krach Minských dohod.
Jedním z nejvytrvalejších ruských narativů o válce proti Ukrajině je tvrzení, že Kyjev od roku 2014 osm let vraždil obyvatele Donbasu, případně přímo páchal genocidu Rusů a ruskojazyčných obyvatel. S tím bývá spojováno také tvrzení, že Ukrajina jako jediná porušovala Minské dohody a Rusko proto v únoru 2022 pouze zasáhlo na ochranu ohrožených lidí.
Skutečnost je složitější. Na Donbasu existovala opravdová nespokojenost s novou mocí v Kyjevě, ukrajinské vedení udělalo vážné politické chyby a také příslušníci ukrajinských složek se dopouštěli porušování lidských práv. Nic z toho však nedokládá systematické vyhlazování obyvatel podle jejich národnosti či jazyka. Právě tento rozdíl zachycuje rozšířený dokument Donbas 2014–2015: Co skutečně popisovali mezinárodní pozorovatelé OBSE a OSN, který připravila Romana Borarosová s využitím generativní umělé inteligence. Jeho klíčová tvrzení jsme porovnali s původními prameny.
Obavy byly skutečné. Genocida nikoli
Po útěku prezidenta Viktora Janukovyče v únoru 2014 považovala část obyvatel východní a jižní Ukrajiny novou vládu za nelegitimní a obávala se ukrajinského nacionalismu. Tyto obavy ještě posílil ukrajinský parlament, když 23. února odhlasoval zrušení jazykového zákona z roku 2012. Byl to ukvapený a politicky velmi škodlivý krok. Úřadující prezident Oleksandr Turčynov však rozhodnutí vetoval, takže zákon zůstal v platnosti.
Společná zpráva ODIHR a vysoké komisařky OBSE pro národnostní menšiny z jara 2014 zároveň konstatovala, že Ukrajina do té doby nezažila jasně vymezené etnické napětí stavějící etnické Ukrajince proti etnickým Rusům. Pozorovatelé během mise nezaznamenali ani nárůst násilí proti ruskojazyčnému obyvatelstvu. Popsali ovšem reálné obavy z krajní pravice, nedostatky v ochraně menšin i násilí a zastrašování. Obava části obyvatel je ale něco jiného než důkaz státem řízeného vyhlazování.
Ruskojazyčný obyvatel navíc automaticky neznamenal separatistu ani stoupence připojení k Rusku. Mnoho ruskojazyčných lidí se považovalo za Ukrajince a podporovalo zachování jednotného státu. Jiné části obyvatelstva požadovaly větší autonomii, federalizaci nebo silnější postavení ruštiny, aniž by nutně chtěly odtržení Donbasu.
Z protestů se stal ozbrojený konflikt
Na jaře 2014 už nešlo pouze o demonstrace. Ozbrojené skupiny obsazovaly správní budovy, policejní stanice a další strategická místa ve Slovjansku, Doněcku či Luhansku. Povstání mělo místní podporovatele, ale od počátku se v něm objevovali také lidé a podpora přicházející z Ruské federace. Když ukrajinská vláda 14. dubna zahájila takzvanou protiteroristickou operaci, změnil se konflikt ve válku s dělostřelectvem, obrněnou technikou a rostoucím počtem civilních obětí.
Tehdejší pozorovatelé často používali opatrné označení „ruský prvek“. Dnes už však víme více. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku z roku 2025 konstatoval, že Rusko od 11. května 2014 vykonávalo účinnou kontrolu nad oblastmi ovládanými separatisty, a separatistické struktury z hlediska odpovědnosti posuzoval jako de facto orgány Ruské federace. Konflikt na Donbasu proto nelze věrně popsat jako čistě vnitřní občanskou válku mezi Kyjevem a nespokojenými místními obyvateli.
Minské dohody neporušovala pouze Ukrajina
Minské dohody obsahovaly vojenské i politické závazky. Požadovaly příměří, stažení těžkých zbraní, dohled OBSE a odchod zahraničních ozbrojených formací, ale také místní volby, decentralizaci a zvláštní režim pro části Doněcké a Luhanské oblasti. Ukrajina některé politické body ve stanovené podobě a termínu nesplnila. Zejména nedokončila ústavní změny a trvalé uspořádání zvláštního statusu. To je legitimní součást kritiky Kyjeva.
Neznamená to však, že ostatní aktéři dohodu dodržovali. Například zpráva monitorovací mise OBSE z 18. června 2015 zaznamenala za liniemi, odkud měly být těžké zbraně staženy, desítky houfnic, tanků a raketometů v oblastech ovládaných „LPR“ a koncentraci 24 tanků v oblasti „DPR“. Na území kontrolovaném ukrajinskou vládou pozorovatelé ve stejné zprávě našli ukrytou 120milimetrovou zbraň a dva převážené tanky. Mise navíc čelila omezování pohybu z ukrajinské i separatistické strany.
Záznamy tedy dokládají porušování na různých stranách, nikoli výlučnou vinu Ukrajiny. Současně není správné mechanicky vytvářet dojem stejného rozsahu ani stejné odpovědnosti za vznik konfliktu. Jednotlivé prohřešky ukrajinských jednotek nemažou ruskou vojenskou podporu, kontrolu separatistických struktur ani zásadní rozdíl mezi obranou vlastního území a snahou toto území ovládnout.
Čtrnáct tisíc mrtvých nebylo čtrnáct tisíc civilistů zabitých Ukrajinou
Jako údajný důkaz genocidy bývá opakováno číslo 14 tisíc mrtvých. Podle souhrnu Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva si konflikt od dubna 2014 do konce roku 2021 vyžádal přibližně 14 200 až 14 400 životů. Do tohoto počtu však patřilo nejméně 3 404 civilistů, přibližně 4 400 příslušníků ukrajinských sil a asi 6 500 členů ozbrojených skupin. Mezi civilními oběťmi je započítáno také 298 lidí zabitých při sestřelení letu MH17.
Nešlo tedy o 14 tisíc ruských civilistů povražděných ukrajinskou armádou. Civilisté umírali na obou stranách kontaktní linie při ostřelování, střelbě, výbuších min i manipulaci s nevybuchlou municí. Jazyk navíc neurčuje národnost ani politickou příslušnost: rusky běžně mluvili civilisté i ukrajinští vojáci bojující proti separatistům.
Invaze v roce 2022 nebyla záchrannou operací na Donbasu
Vladimir Putin 24. února 2022 skutečně označil údajnou ochranu obyvatel Donbasu před „genocidou“ za jeden z důvodů invaze. Ruská armáda ovšem nezaútočila pouze na Donbas. Postupovala z Běloruska na Kyjev, napadla Černihiv a Sumy, pokusila se obsadit letiště v Hostomelu a vedla ofenzivu také z okupovaného Krymu. Cílem byla „demilitarizace“ a „denacifikace“ celé Ukrajiny, nikoli pouze obrana obyvatel dvou východních oblastí.
Mezinárodní soudní dvůr v březnu 2022 při rozhodování o předběžných opatřeních uvedl, že nemá k dispozici důkazy podporující ruské tvrzení o genocidě, a nařídil Rusku vojenské operace pozastavit. Nešlo ještě o konečný rozsudek ve věci samé. Ani dobové zprávy OBSE a OSN citované v podkladovém dokumentu však nedokládají, že by ukrajinský stát před invazí uskutečňoval plán na zničení Rusů či ruskojazyčného obyvatelstva.
Verdikt
Tvrzení, že Ukrajina osm let systematicky vraždila Rusy, páchala na Donbasu genocidu a jako jediná porušovala Minské dohody, je nepravdivé a manipulační. Vychází ze skutečné války, skutečných obětí i doložených ukrajinských pochybení, ale skládá z nich závěr, který dobové zprávy OBSE a OSN nepotvrzují.
Přesnější shrnutí zní: na Donbasu existovala autentická místní nespokojenost, konflikt však od počátku získal významný ruský rozměr a separatistická území se dostala pod účinnou kontrolu Moskvy. Zločinů a porušování dohod se dopouštěli různí aktéři. Důkazy o ukrajinské vyhlazovací kampani proti ruskojazyčným obyvatelům ale neexistují. Rusko tragédii Donbasu využilo jako záminku pro invazi, jejíž cíle od prvního dne sahaly daleko za jeho hranice.
Poznámka redakce: Rozšířený podkladový dokument připravila Romana Borarosová s využitím generativní umělé inteligence. Klíčová tvrzení jsme pro tento článek ověřili v citovaných primárních dokumentech OBSE, OSN a mezinárodních soudů.
