Zatímco většina evropských států otevřeně mluví o bezpečnostních rizicích a systematicky připravuje stát i obyvatelstvo na krizové scénáře, Česká republika se nachází v podivném klidu. Polsko investuje miliardy do projektu „Štít Východu“, Pobaltí buduje souvislou obrannou linii bunkrů, Švédsko rozesílá do domácností příručku Pokud přijde krize nebo válka a Německo nacvičuje logistické přesuny statisíců vojáků. Nejde o paniku ani o náhlé pobláznění evropských vlád, ale o reakci na dlouhodobé a doložené bezpečnostní hrozby – především na ruské hybridní působení, sabotáže, kyberútoky a otevřenou agresi proti Ukrajině.
V Polsku už hybridní válka není akademický pojem. Tamní bezpečnostní složky opakovaně upozorňují na žhářské útoky, sabotáže infrastruktury a aktivity cizích zpravodajských služeb. Podobně v Pobaltí a ve Finsku je příprava společnosti na krizi běžnou součástí veřejné politiky. Ne proto, že by tamní obyvatelé žili ve strachu, ale právě proto, že vědí, co dělat – a díky tomu se bát nemusejí. Připravenost zde není vnímána jako šíření paniky, nýbrž jako základní projev odpovědnosti státu vůči občanům.
V českém prostředí však bezpečnostní debata často naráží na zvláštní bariéru. Slovo „válka“ se nahrazuje eufemismy, hrozby se relativizují a jakákoli výzva k přípravě je snadno označena za strašení. Tento postoj má hlubší kořeny než jen aktuální politickou opatrnost. Psychologové dlouhodobě upozorňují, že lidský mozek má tendenci vyhýbat se nepříjemným scénářům – jejich popření je energeticky snazší než aktivní příprava. Pokud navíc politici vysílají uklidňující signály typu „nic se neděje“, vzniká pohodlná omluvenka: není třeba řešit zásoby, plánovat krizové scénáře ani přemýšlet o vlastní odpovědnosti.
Jenže právě tato kombinace mlčení a uklidňování je nebezpečná. Připravenost sama o sobě žádnou katastrofu „nepřivolává“. Naopak – zvyšuje odolnost společnosti a snižuje efekt případného útoku, jehož cílem je chaos, panika a zahlcení státu. Pokud lidé vědí, že mají zásoby na několik dní, že znají základní postupy a že stát počítá s jejich samostatností, ztrácí krizová situace svůj největší destruktivní potenciál.
Zkušenosti ze severní a východní Evropy ukazují, že otevřené pojmenování rizik a systematická příprava nevede k životu „ve strachu“, ale naopak k většímu klidu. Být připraven neznamená očekávat nejhorší každý den. Znamená to počítat s realitou světa, ve kterém už žijeme. V tomto smyslu nejsou bezpečnostní experti a hasiči strašáky, ale průvodci – jejich cílem není děsit, ale zajistit, aby společnost krizi zvládla.
Český stát přitom nástroje má: existuje projekt 72 hodin, existují krizové scénáře i odborné kapacity. To, co zatím chybí, je odvaha mluvit s veřejností otevřeně a bez eufemismů. Ne proto, že „zítra bude válka“, ale proto, že nepřipravenost je vždy horší než nepříjemná pravda. Evropa si to uvědomila. Otázkou zůstává, jak dlouho si ještě budeme namlouvat, že se nás to netýká.
Článek vychází z příspěvku Norberta Trdnouta a Andreje Ruščáka
Původní příspěvky:
Norbert Trdnout, 17. prosince v 18:50 ·
Říká se, že když jste v klidu, zatímco všichni kolem vás panikaří, pak jste jen nepochopili vážnost situace.
A přesně v tomhle bodě se teď nachází Česká republika.
.
Představte si, že vylezete z jeskyně, kde nebyl signál. Rozhlédnete se po Evropě. A uvidíte mraveniště v pohybu.
Polsko: Buduje “Štít Východu”. Miliardy do opevnění, minová pole, “zuby draka”. Proč? Protože jim tam ruští “turisté” už teď zapalují obchodní centra a depa. Tam už hybridní válka není teorie, tam už to hoří.
Pobaltí: Staví “Baltskou obrannou linii”. 600 bunkrů jen v Estonsku.
Švédsko: Posílá do každé domácnosti brožuru “Pokud přijde krize nebo válka”.
Německo: Bundeswehr cvičí logistický přesun statisíců vojáků.
A pak se podíváte do Česka. Ticho. Klid. Řešíme ceny másla a kdo koho urazil v podcastu.
Výhružky školám? To bylo loni. Zapomenuto.
Hořící depo? Vždyť se nic nestalo.
.
Jaká je statistická šance, že se zbláznily vlády, rozvědky a generální štáby Polska, Německa, Švédska a Finska ZÁROVEŇ?
Jaká je šance, že všichni tito aktéři podlehli kolektivní paranoii? A že my – malý ostrůvek “pohody” uprostřed – jsme ti jediní geniální, kteří prokoukli, že se vlastně nic neděje?
.
JAZYK SI PAMATUJE STRACH
====================
Proč to děláme? Proč jsme tak klidní, když sousedé kopou zákopy? Máme to zakódované v jazyce. Doslova.
Víte, proč se medvěd jmenuje “medvěd”?
V indoevropském prajazyce existovalo původní slovo pro tuto šelmu (h₂ŕ̥tḱos). Ale pak se stalo něco divného. U Germánů a u Slovanů to slovo zmizelo. Místo něj začali naši předci používat opis. Eufemismus. Slované začali říkat “ten, co jí med” (med-věd), Vy-víte-kdo.
Proč? Protože měli strach. Věřili v magii jména. Věřili, že když vysloví skutečné jméno té bestie, přivolají ji z lesa. Že slovo má moc zhmotnit nebezpečí.
Dnes, v roce 2025, děláme to samé. Bojíme se říct slovo “Válka”. Bojíme se říct “Mobilizace”. Místo toho politici používají eufemismy jako “mimořádná událost”. Věříme, že když o tom nebudeme mluvit, nestane se to. Že když medvěda nepojmenujeme, zůstane v brlohu.
.
OMLUVENKA Z TĚLOCVIKU
====================
Jenže nejde jen o pověrčivost. Tohle “mlčení o medvědovi” totiž lidskému mozku strašně vyhovuje.
Mozek je evolučně naprogramovaný tak, aby šetřil energii. A příprava na krizi? To je strašná práce. Znamená to utrácet peníze. Znamená to tahat těžké kanystry s vodou do schodů. Znamená to učit se, kontrolovat zásoby, řešit kamna. Je to opruz.
Váš mozek zoufale hledá důvod, proč to nedělat. A naše rozpolcená politika mu ten důvod servíruje na stříbrném podnose.
Když hasič říká “Připrav se” a politik říká “Nestraš”, váš mozek nejde po pravdě. Jde po nejmenším odporu. Politické uklidňování funguje jako omluvenka z tělocviku. “Hele, oni říkají, že se nic neděje, takže nemusím běžet těch patnáct koleček (tahat vodu). Jdu si lehnout.”
Raději uvěříme sladké lži, která nás nechá na gauči, než hořké pravdě, která nás zvedne ze židle. Další politici vidí, že je poptávka po “milosrdné lži”, tak vám je prodávají.
To je podle mě ten rozdíl mezi námi a Německem nebo severem Evropy. Tam se z bezpečnosti nestalo tolik “politické téma” – nikdo tam nepíše omluvenky.
MOVEMBER BIAS
====================
A když se spojí strach z pojmenování (Medvěd) s leností (Omluvenka), vznikne finální stádium. Říkám tomu Movember Bias.
Víte, proč chlapi umírají na rakovinu varlat, i když je skvěle léčitelná? Protože si na ně nesahají. Spousta z nás je pověrčivá: “Když se nepodívám, tak tam nic není. Když začnu hledat, přivolám to.”
Je to dětská obrana. Pštrosí politika. “Nebudu si kupovat zásoby, protože tím bych uznal, že svět je nebezpečný. A já chci, aby byl bezpečný.”
Výsledek? Stát se chová jako pacient, který vyhodil z ordinace onkologa, protože mu “kazil náladu” a “přivolával nemoci”. A občan se chová jako dítě, co si myslí, že když si přetáhne peřinu přes hlavu, otčím zmizí.
Nezmizí. Jen ho neuvidí přicházet.
HASIČ NENÍ STRAŠÁK
====================
Cílem hasiče není vás vyděsit. Cílem hasiče je, abyste neuhořeli. Když vám experti říkají “Mějte zásoby na 72 hodin”, neříkají tím “Zítra umřeme”. Říkají tím: “Systém je křehký. Až/Jestli to spadne, my budeme zachraňovat školy a nemocnice. Vy se musíte o sebe postarat sami.”
To není strašení. To je projev respektu k vaší dospělosti. Ti, co vás “uklidňují”, vás nerespektují. Berou vás jako nesvéprávné děti.
Přestaňte poslouchat šamany, co tančí kolem ohně a slibují, že med-věd nepřijde, když budeme potichu. Poslouchejte lovce, co nabíjejí pušky.
Vyslovte to jméno. Sáhněte si na ně. A proboha, zkontrolujte si, jestli ten váš kanystr má atest na pitnou vodu. Nechcete přežít válku jen proto, abyste si otrávili ledviny levným plastem z Číny.
Gendlinova litanie pro dnešní den:
—–
Co je skutečné, už je skutečné.
Tím, že si to přiznám, situaci nezhorším.
Tím, že to popřu, to nezmizí.
Moje připravenost katastrofu nepřivolá*.
Lidé pravdu unesou. Protože v ní už beztak žijí.
.
* Slyšel jsem i názory, že naopak naše připravenost může útok odradit – když si místo šarvátky o poslední toaleťák v klidu otevřeme plechovku fazolí při svíčkách, tak útok za účelem vyvolání chaosu postrádá efekt.
A pokud mi nevěříte, přečtěte si, co o tom napsal Andrej Ruščák, který se pravidelně vyskytuje v Pobaltí a Finsku
====
Andrej Ruščák 17.12. 17:21
Ohledně “života ve strachu z války” – něco vám řeknu. Dost často se vyskytuji na naší “východní stěně” – v Norsku, Finsku, baltských státech a Polsku vyloženě podél hranice s Mordorem.
Mám za sebou bezpočet rozhovorů s místními, co to mají fakt za barákem.
Kdybyste čekali, že jejich reakce na otázku “bojíte se?” bude “bojíme se, je to hrozný”, spletli byste se. Většinou je odpověď “víme co jsou zač, víme, co dělat, když něco zkusí, jsme připravení a proto to neřešíme – víme, že co máme mít máme, kdyby něco bylo, víme koho kontaktovat, kam jít a co dělat a zbytek se zvládne”.
Tohle zní prakticky unisono (s výjimkou některých lidí ve Varangeru, co mají pocit, že rusáci jsou kámoši, protože “dobří sousedé”) po celé délce hranice.
Být připraven neznamená žít pořád se strachem. Znamená to naopak nemuset se bát.
=====
PS: Tohle není návod CO A JAK se připravit.
Projděte si příručku 72 hodin. Nebo hoďte do AI Švédskou a/nebo Polskou příručku a nechte si udělat seznam specifický pro vaši situaci.
A nebudu vám kecat, sám jsem musel vyvinout brutální mentální úsilí, abych si pořídil powerbanku, vařič a několik šesti-packů balené vody. Nebudu to přece přivolávat, že?