Na sociálních sítích se čas od času objeví úlohy, které na první pohled vypadají banálně. Například otázka: „Běžkyně zaběhla první kolo průměrnou rychlostí 5 km/h. Jak rychle musí běžet druhé kolo, aby celkový průměr byl 10 km/h?“ Většina lidí okamžitě odpoví číslem 15. Logické, intuitivní, rychlé. Jenže úloha nemá řešení – pokud chceme zdvojnásobit průměrnou rychlost na dvou stejně dlouhých úsecích, musíme celou trať urazit za polovinu času. A ten už jsme během pomalého prvního kola vyčerpali. Druhé kolo by muselo proběhnout nekonečnou rychlostí.
Nejde však o matematiku. Tento jednoduchý příklad velmi přesně ukazuje, proč se lidé – včetně těch vzdělaných – stávají snadným terčem manipulací. Alexandra Alvarová ve své knize Průmysl lži popisuje fenomén pýchy na vlastní intelekt: hluboké, a často mylné přesvědčení, že inteligentní člověk dokáže omyl okamžitě rozpoznat. Ve skutečnosti jsou právě vzdělaní lidé zranitelní tím, že dokážou svůj omyl sami sobě sofistikovaně obhájit. Mozek neklame navzdory inteligenci, ale prostřednictvím ní.
Tento mechanismus lze snadno zneužít. Manipulátor potřebuje vyvolat pocit správnosti, spojit omyl s odměnou a následně přivést odborníky k tomu, aby na chybu reagovali povýšeně. Stačí několik posměšných komentářů a rodí se konflikt. Lidé, kteří se mýlili, začnou bránit nikoli svůj výpočet, ale svou identitu. Místo debaty o faktu vzniká boj mezi „selským rozumem“ a „arogantními elitami“. Vzniká přesně ten typ polarizace, na níž stojí moderní dezinformační ekosystémy.
Psychologická dynamika, která se spustí v podobných diskusích, je dobře popsaná. Do hry vstupuje reaktance – obranná reakce na pocit ohrožení ega. Přidává se kognitivní disonance, tedy nepříjemné napětí mezi tím, jak se člověk vnímá („nejsem hloupý“), a tím, co se právě stalo (zveřejněně jsem se spletl). Když se navíc do debaty vloží někdo, kdo odkloní pozornost od faktů k emocím – například příběhem o nespravedlnosti či utrpení – racionalita je rychle pryč. Diskuse už není matematická, ale identitární.
Tyto mechanismy nevedou jen k hádkám na internetu. Ve svém extrémním důsledku dokážou člověka postupně vtáhnout do uzavřených online komunit, kde se původní omyl změní v součást identity. Tak vznikají informační bubliny, které se opírají o vlastní „experty“, vlastní média i vlastní výklad světa. Člověk pak nehodnotí informace podle toho, zda jsou pravdivé, ale podle toho, zda pocházejí od jeho „kmene“. Tento proces může postihnout kohokoliv – od obyčejného uživatele až po odborníky s akademickými tituly.
Příkladem, že vzdělání samo o sobě není ochranou, je i známý případ molekulární genetičky Soni Pekové. Jakkoli byla na počátku pandemie vnímána jako respektovaná odbornice, postupně se dostala do prostředí, které ji odměňovalo za stále radikálnější tvrzení. Neproběhl žádný náhlý zlom – šlo o sérii drobných posunů, které dohromady vytvořily úplně nový světonázor. To je klíčový rys radikalizačních procesů: málokdy vypadají jako radikalizace.
Skutečnou obranou proti manipulaci není inteligence, ale ochota oddělit vlastní ego od vlastních názorů. Psychologové doporučují mentální techniku zvanou „Tarského litanie“, jejímž principem je přát si, aby naše přesvědčení odpovídala realitě, a být připraven je změnit, pokud realitě neodpovídají. V praxi to znamená přijmout nepříjemný fakt, i když popírá to, co jsme veřejně tvrdili. A také vědomě kontrolovat okamžiky, kdy nás k rychlým soudům vede hněv, únava či pocit satisfakce.
Manipulace nestaví na hlouposti, ale na lidskosti. Na únavě, zranitelnosti, pýše, potřebě patřit i na přirozené snaze chránit své ego. Nikdo není vůči těmto mechanismům imunní. O to víc je důležité rozpoznat je ve chvíli, kdy se tváří jako nevinná internetová hádanka.
Článek vychází z textu Norberta Trdnouta publikovaného na FB.