Na sociálních sítích proběhla slovní výměna mezi herním vývojářem Danielem Vávrou a dokumentaristou Robinem Kvapilem. Vávra si rýpnul do Kvapila s tím, že by mohl natočit „další prorežimní dokument“. Ironicky navrhl, aby vznikla rekonstrukce, jak tehdejší sedmiletý Petr Pavel údajně v roce 1968 bojoval s ruskými tanky – a že by ho mohl hrát „Daliborek s nalepeným knírem“. Kvapil na to pohotově reagoval odkazem na pohádku Sněhurka a nabídl Vávrovi roli Šmudly. Přestřelka vyvolala na sítích řadu reakcí a je ilustrativním příkladem střetu dvou zcela odlišných pohledů na veřejné dění.
Vávrova narážka se netýká jen prezidenta Pavla, ale hlavně Kvapilovy dokumentární tvorby. Kvapil je spoluautorem snímku Svět podle Daliborka a také režisérem dokumentu Velký vlastenecký výlet, který sleduje skupinu českých občanů kritických k Západu a sympatizujících s Ruskem na cestě na Ukrajinu. Právě tento film se stal terčem konspiračních teorií – například portály Parlamentní listy či Pravý prostor tvrdí, že protagonisté byli ve skutečnosti najatí herci, kteří hráli role napsané scénáristou. Tyto spekulace se ale nikdy nepodařilo doložit a renomovaní kritici považují účastníky za autentické postavy.
Vávra tak svou poznámkou naskakuje na rétoriku, která je v posledních měsících šířena mezi částí dezinformační scény: dokumenty, jež kriticky zobrazují proruské postoje, mají být prý „dokudramaty“ s nasazeným komparsem. Je to variace na osvědčený vzorec – pokud se nelíbí samotný obsah, zpochybní se alespoň autenticita. Stejný princip známe z útoků na investigativní novináře nebo na mainstreamová média obecně.
Zatímco Vávra se snaží Kvapila vykreslit jako propagandistu, odborné recenze filmu řeší úplně jiné otázky. Kritici debatovali o etice celého experimentu a o tom, zda má smysl vozit „dezoláty“ přímo na frontu. Nikdo z renomovaných publicistů však neoznačil účastníky za najaté herce. Rozpor tedy není v tom, zda šlo o autentický dokument, ale spíše v tom, zda jeho forma byla férová a zda výsledkem není spíše polarizace než porozumění.
Celý spor tak ukazuje rozdíl mezi kritickou debatou nad obsahem a účelovým podkopáváním důvěry prostřednictvím konspirací. Zatímco recenzenti vedou spor o kvalitu a smysl dokumentu, Vávra a jemu podobní útočí na samotnou podstatu – autenticitu. Kvapilova stručná odpověď ve stylu „Sněhurky a Šmudly“ přitom funguje jako elegantní způsob, jak ukázat, že podobným útokům často chybí seriózní základ a stačí málo, aby se jejich absurdita odkryla.