Eliot Higgins, zakladatel a kreativní ředitel investigativního projektu Bellingcat, je jednou z klíčových osobností současné datové žurnalistiky. Bellingcat, který vznikl v roce 2014, se proslavil využíváním otevřených zdrojů a digitálních stop k odhalování válečných zločinů, dezinformačních kampaní či aktivit ruských tajných služeb. Higgins je také autorem knihy We Are Bellingcat, ve které popisuje vznik i metody této občanské investigativní komunity.
Na konci února 2025 zveřejnil Higgins na sociální síti Bluesky výbušné vlákno, které rezonuje daleko za hranicemi Spojených států. Jeho obsahem bylo naléhavé varování před tím, co se stane, když demokratické společnosti nedokážou čelit narušenému informačnímu prostředí a ztrátě společné reality. Ačkoliv mluví především o situaci v USA, výzvu míří na celý svět.
„To, co právě vidíme v Americe, je důsledek narušeného veřejného diskurzu, který nejprve ovládl politickou stranu a následně celý stát. (…) Republikánská strana byla první, kdo padl – vzdala se pravdy ve prospěch konspirací, idejí ve prospěch křivd, politiky ve prospěch okázalého hněvu. A demokraté se nyní snaží hrát podle pravidel světa, který se přestal řídit racionální debatou.“
Higgins poukazuje na to, že tradiční pilíře demokracie – ověřitelnost pravdy, důvěra v instituce, sdílená fakta – byly podminovány rozkladem mediálního prostředí a nástupem algoritmicky řízených sítí.
„Demokracie 20. století jsme postavili na předpokladu, že pravdu lze ověřit, že lze vést veřejnou diskusi a že mocní mohou být hnání k odpovědnosti. Ale systém, na kterém tyto předpoklady spočívaly – hlídači demokracie, sdílená fakta, institucionální důvěra – to vše upadá. A zaslouženě.“
Podle něj nyní každý občan funguje jako zpravodaj, každá informace je potenciálním zbraní a pravda se stává volitelnou.
„Na jejich místo nastoupil algoritmický chaos. To není jen americký problém. Je to předobraz toho, co čeká všechny demokracie, pokud se nepřizpůsobíme.“
Důsledky nebudou podle Higginse okamžité nebo viditelné na první pohled. Nebudou to převraty ani diktátoři v uniformách. Spíš „vyprázdněná normalita“:
„Parlamenty budou dál zasedat. Volby se budou konat. Ale pravda se stane volitelnou, rozum jen formálním a moc nedotknutelnou. Lidé nebudou věřit soudům ani důkazům. Budou si jisti, že jejich strana má pravdu – bez ohledu na to, co říká realita.“
Závěr je stejně znepokojivý jako výzvou k činu:
„To není názorová neshoda. To je rozklad vědění. A jakmile jednou nastane, je téměř nemožné ho zvrátit. Otázka pro každou světovou demokracii je jednoduchá: Přizpůsobíte se teď, nebo neuděláte nic a sklouznete do autoritářství?“