O tom, jaké informace se k nám dostanou, jaká budou média budoucnosti, totiž spolurozhodujeme i my, jejich uživatelé.
Pamatuji se, jak mě kdysi dávno jako začínajícího novináře překvapilo, když jsem si přečetl rozhovor s loďařským magnátem Onassisem, ve kterém uvedl, že žádné noviny nečte, protože je to pro něj ztráta drahocenného času, který potřebuje pro obchodní jednání. Prý když se stane něco důležitého, dříve či později se o tom stejně dozví. Boháč Onassis si to mohl dovolit, měl kolem sebe lidi, kteří noviny četli a televizní zprávy sledovali místo něj.
Vzpomněl jsem si na něj, když jsem si přečetl výzkumnou zprávu o zpravodajství v digitálním světě, kterou letos v červnu zveřejnil Ústav pro studium žurnalistiky při agentuře Reuters; je dostupná na adrese http://reutersinstitute.politics.ox.ac.uk. Jedním z hlavních nálezů této studie, která provedla sociologické sondy v jedenácti průmyslově vyspělých zemích, bylo zjištění, že lidé se stále více dostávají ke zprávám prostřednictvím sociálních sítí.
Ten, kdo se přihlásil na Facebook nebo Twitter, to dobře zná. Otevřete hlavní stránku a naleznete tam od vašeho přítele, nebo od někoho, koho sledujete, informaci o tom, že se někde něco stalo. Často s odkazem na původní zdroj. Zvolíte-li si za přátele lidi, kteří mají stejné nebo podobné zájmy, jako máte vy, dozvíte se přesně to, co potřebujete.
Ti, kteří chtějí být v obraze, obvykle využívají sociální sítě tak, že sledují profily zpravodajských médií, jakými jsou například ceskenoviny_cz (ČTK), idnes (Mafra), HN názory (Economia) nebo deník Sport. Kdo vládne cizím jazykem, může se napojit na Breaking News BBC, Top News Reuters, Spiegel Online a mnohé další zahraniční zdroje.
Znám lidi z novinářské branže, kteří čerpají aktuální informace téměř výhradně tímto způsobem. Nepotřebují číst noviny, protože od toho, aby se dozvěděli, co se právě doma i ve světě děje, mají „své lidi” na sociálních sítích. Vedeni tímto avízem si pak obvykle sami zjišťují další detaily, případně prověřují primární zdroje.
Jak dokládá studie Reutersova institutu, v zemích s kvalitním internetovým připojením se dnes stejným způsobem chovají nejen zpravodajští profesionálové, ale stále více lidí, zvláště těch mladších. Například ve Velké Británii tři čtvrtiny dotazovaných ve věku 18 – 24 let uvádějí jako hlavní zdroj svých informací internet, jen pět procent se prioritně obrací na denní tisk, dvanáct procent na televizi. To u generace starší 55 let jsou výsledky přesně opačné. Pro šedesát procent této populace je hlavním zdrojem zpravodajství televize, na internet se z této věkové skupiny prioritně podívá osmnáct procent a jen její dvě procenta vyhledávají jako zdroj nových zpráv sociální sítě.
Někdo může namítnout, že se tady vědecky zjišťovalo něco, co se dá odhadnout běžným pozorováním. Ovšem tato studie, která je jednou z delší časové řady, přináší ještě další fakta. Podle nich se rok 2014 ve Velké Británii a v USA stal přelomovým v tom smyslu, že využívání zpravodajských online zdrojů tady poprvé překonalo sledování televizního zpravodajství, které v jiných zemích – například v Německu – je pro většinu obyvatel stále hlavním zdrojem aktualit. Kromě toho výzkum ukázal, že tisk, rozhlas a televize požívají u publika stále větší důvěry než zdroje na internetu, kde i mladší generace uznává, že zprávy ze sociálních sítí nejsou vždy prověřené a spolehlivé.
Jistým varovným znamením je však zjištění, že uživatelé chytrých telefonů se zpravodajskými aplikacemi téměř z poloviny spoléhají na jeden jediný dominantní zdroj. Průměr navštívených zdrojů u všech těchto uživatelů je vyjádřen číslem 1,52, což je podstatně méně než u lidí, kteří se k informacím dostávají přes počítač nebo tablet. Že takový stav zvyšuje nebezpečí manipulace majitelem příslušného zdroje informací, je nabíledni. Za to však chytré telefony a jejich aplikace nemohou. O tom, jaké informace se k nám dostanou, jaká budou média budoucnosti, totiž spolurozhodujeme i my, jejich uživatelé. Když nepodpoříme – buď jeho častým sledováním, nebo předplatným – alternativní a pluralitní zpravodajství, pak si nestěžujme na mediální moguly a oligarchy.
(Týdeník rozhlas 27/2015)