Vlivný think-tank RAND Corporation si všímá nadstandardních vztahů prezidenta Zemana – a spolupracovníků prezidentské kanceláře – s Ruskem. V nedávno vydané zprávě mimo jiné analyzuje vztahy státníků s Ruskem. Kromě Schrödera i Berlusconiho si všímá právě i českého prezidenta Miloše Zemana a píše, že „největší znepokojení vyvolává Zeman, protože stále působí jako prezident.“ Zároveň však dodává, že „jeho vliv je menší, protože většinu rozhodnutí o zahraniční politice České republiky přijímá předseda vlády.“ A proč by nás analýza RAND Corporation měla zajímat?
RAND Corporation je významný mezinárodní think-tank, založený v roce 1946 jako výzkumná pobočka amerických ozbrojených sil a letecké společnosti Douglas Aircraft Company. Je financován americkou vládou, firmami, univerzitami a soukromými osobami.
Dle vlastního vyjádření RAND Corporation „řeší výzvy veřejné politiky, aby společenstvím po celém světě pomáhala dosáhnout větší bezpečnosti, zdraví a prosperity. RAND je nezisková a nadstranická organizace vázaná veřejným zájmem.“
Podle zprávy Pennsylvánské univerzity patřila RAND Corporation v roce 2014 mezi deset nejvýznamnějších think-tanků světa a byla druhou nejprestižnější výzkumnou organizací v oblasti národní bezpečnosti. Od založení s ní spolupracovalo více než 30 nositelů Nobelovy ceny.
Dne 28. ledna 2019 vydala společnost RAND Corporation zprávu Russia’s Hostile Measures in Europe (Nepřátelská opatření Ruska v Evropě). Zpráva se zabývá aktuálními ruskými aktivitami v jednotlivých evropských regionech a podává výhled na několik příštích let.
Ve čtvrté kapitole „Hostile Measures of Influence Elsewhere in Europe“ (Nepřátelská vlivová opatření jinde v Evropě), podkapitole „Means“ (Prostředky), v bodě „Personal Corruption“ (Korumpování osob) se zpráva zabývá třemi osobami, a to Gerhardem Schröderem, Silviem Berlusconim a Milošem Zemanem. Z této kapitoly jsme přeložili čtyři odstavce, ve kterých ze zmíněn český prezident.
Výňatek ze zprávy Russia’s Hostile Measures in Europe, str. 128 – 130
Dále na východ je rovněž znepokojivý vztah současného českého prezidenta Miloše Zemana s Ruskem. Během intervence v Kosovu, když byl Zeman předsedou vlády, označil NATO a jeho podporovatele jako „válečné štváče“ a „primitivní troglodyty, kteří se domnívají, že všechno vyřeší bomby“. Po volbách v roce 2013 slíbil „pragmatický“ přístup k Rusku zdůrazňující mechanismus hospodářské spolupráce. Zeman označil bývalého ukrajinského předsedu vlády za „premiéra války“ a tvrdil, že Majdan nebyl demokratickou revolucí, ale „občanskou válkou“, vedenou mezi znepřátelenými „gangy“. Stejně jako Schröder a Berlusconi i Zeman by mohl mít prospěch z nepřímých, poněkud temných finančních vazeb s Ruskem. Podle zpráv z médií jsou dvěma z hlavních finančníků Zemanovy Strany práv občanů, kteří nyní patří k vnitřnímu okruhu poradců, Martin Nejedlý a Miroslav Šlouf. Oba údajně mají rozsáhlé styky s ruskou těžařskou společností Lukoil, přičemž první z nich působil jako šéf její české pobočky a druhý Lukoilu pomáhal získávat zakázky na Slovensku.
Navzdory těmto anekdotám musíme mít při posuzování korumpovatelnosti osob coby strategického nástroje na paměti tři klíčové námitky. Zaprvé, ačkoli Schröder, Berlusconi a Zeman jsou nepochybně proruští a osobně těžili ze svého vztahu s Moskvou, není až tak jasné, zda je Rusko platilo proto, aby se stali proruskými, nebo proto, že byli proruští už od začátku, a Rusko se jim za to odměnilo následně. Toto rozlišení má zásadní význam, protože je rozdíl mezi skutečným, záměrným nepřátelským ruským opatřením a příznivou, vzájemně výhodnou názorovou shodou. Je pravděpodobně méně nebezpečné, pokud Rusko upevňuje svá přátelství finančními a ideologickými vztahy, než aby dokládalo svou schopnost získat si politiky.
Zadruhé a podobným způsobem jsou Schröder i Berlusconi bývalými politiky a – přinejmenším v případě druhého – už zapleteni do skandálu. Ačkoli by Rusko mohlo tyto postavy do budoucna eventuálně použít jako vlivové agenty, je jejich význam menší než u současných lídrů. Ze všech tří případů vyvolává největší znepokojení Zeman, protože stále působí jako prezident. I v Zemanově případě je však jeho vliv menší, protože většinu rozhodnutí o zahraniční politice České republiky přijímá předseda vlády. Navíc má Česká republika v ovlivňování evropské zahraniční politiky menší váhu než její větší partneři (třeba jako Německo či Itálie), ačkoli má jako člen EU a NATO stále právo veta.
Nakonec a především, ačkoli je poměrně snadné rozpoznat, jak bylo Rusko schopné nasadit korupci, aby dosáhlo řady svých cílů – zejména aby podkopávalo solidaritu v NATO a povzbuzovalo politickou podporu Rusku, se zdá, že komentáře, jako ty od Schrödera, Berlusconiho a Zemana, měly zanedbatelný dopad na přesměrování německé, italské a české politiky k Rusku. Celkově vzato ačkoli korumpování osob může Rusku pomoci dosáhnout svých cílů v západní Evropě na okrajích politického spektra, je nepravděpodobné, že by mělo být nyní či v nejbližších letech rozhodující.