Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyvolal v Polsku ostrou politickou reakci poté, co jedné z jednotek ukrajinských sil speciálních operací udělil čestný název odkazující na „Hrdiny Ukrajinské povstalecké armády“, tedy UPA. Nejde o vymyšlenou kauzu ani o ruský podvrh. Podle ukrajinské strany byl název udělen s odůvodněním, že má obnovovat „historické tradice národního vojska“ a ocenit jednotku za plnění úkolů při obraně Ukrajiny. Polské ministerstvo zahraničí naopak uvedlo, že je rozhodnutím pobouřeno, protože takové pojmenování zraňuje paměť obětí UPA a může být zneužito ruskou propagandou k oslabení polsko-ukrajinských vztahů.
Polská reakce byla tvrdá. Prezident Karol Nawrocki oznámil, že chce otevřít otázku odebrání Řádu Bílého orla, který Zelenskyj obdržel v roce 2023. Šéf prezidentského Úřadu pro mezinárodní politiku Marcin Przydacz následně prohlásil, že by se Zelenskyj měl polskému prezidentovi omluvit a celou věc vysvětlit. Spor tak není jen akademickou debatou historiků, ale zasáhl přímo do současné politiky dvou spojeneckých států, které zároveň čelí stejnému bezpečnostnímu problému: ruské agresi proti Ukrajině.
Podstatou sporu je dvojí historická paměť. Pro mnoho Ukrajinců, zvláště v západní části země, je UPA spojena především s protisovětským odbojem, ozbrojeným bojem za ukrajinskou nezávislost a odporem vůči Moskvě. Ukrajinská povstalecká armáda skutečně bojovala proti sovětským silám a její ozbrojený odpor pokračoval i po druhé světové válce až do počátku 50. let. Ukrajinské ministerstvo zahraničí v reakci na polskou kritiku zdůraznilo, že pro současné ukrajinské vojáky symbolika UPA znamená odpor proti moskevské imperiální politice, nikoli nepřátelství vůči Polákům.
Jenže polská paměť vidí stejný symbol z úplně jiné strany. Pro Poláky není UPA v první řadě „protimoskevský odboj“, ale organizace spojená s masovým vražděním polských civilistů na Volyni a ve východní Haliči v letech 1943–1945. Polská historická a politická tradice mluví o genocidě nebo etnické čistce, při níž zahynuly desetitisíce až zhruba sto tisíc Poláků. Reuters shrnuje, že právě tato rozdílná interpretace dlouhodobě komplikuje vztahy mezi Polskem a Ukrajinou: Ukrajinci častěji zdůrazňují protisovětský rozměr UPA, zatímco Poláci vnímají především vraždy civilistů a zničené polské vesnice.
Tady je nutné odmítnout dvě zjednodušení. První zní: „UPA byli prostě nacisté.“ To není přesný popis, protože UPA měla vlastní ukrajinsko-nacionalistický program, bojovala proti Sovětům a její vztah k nacistickému Německu nebyl v celém období totožný. Druhé zjednodušení ale zní: „UPA byli jen bojovníci za svobodu.“ Ani to neobstojí, protože zločiny proti polským civilistům nelze vyškrtnout z dějin jen proto, že stejná organizace bojovala také proti Sovětům. Historická realita je složitější, ale složitost nesmí sloužit jako záminka k morálnímu vyprázdnění odpovědnosti.
Právě proto je Zelenského krok z hlediska ukrajinské vnitřní logiky pochopitelný, ale z hlediska polské historické paměti velmi nešťastný. Ukrajina je ve válce s Ruskem a hledá symboly odporu, které se dají zasadit do dlouhé linie boje proti Moskvě. Jenže symbol, který má pro jednu společnost význam „nezlomili jsme se před Ruskem“, může pro druhou společnost znamenat „vraždili naše civilisty“. Politicky citlivý státník by s tím měl počítat tím spíše, že Polsko patří mezi nejdůležitější podporovatele Ukrajiny od začátku ruské invaze.
Podobné konflikty paměti známe i ze střední Evropy. Uživatelova paralela s Hlinkovou gardou nebo obecně s hlinkovským politickým dědictvím je v principu trefná, byť je třeba ji používat opatrně. Andrej Hlinka je na Slovensku pro část společnosti symbolem zápasu za slovenskou autonomii a národní svébytnost. Britannica připomíná, že Hlinka vedl Slovenskou ľudovou stranu, kritizoval centralismus první republiky a usiloval o slovenskou autonomii; zároveň jeho jméno později převzala fašistická milice za druhé světové války.
Z českého pohledu však výraz „Hlinkova garda“ často vyvolává především asociaci s autoritářským, klerofašistickým a pronacisticky orientovaným slovenským státem. Yad Vashem ji označuje za milici založenou pro-nacistickou Slovenskou ľudovou stranou po Mnichovu a US Holocaust Memorial Museum připomíná, že jednotky Hlinkovy gardy se podílely na soustřeďování slovenských Židů před deportacemi; německé a gardistické jednotky se podílely i na zabíjení Židů ukrývajících se nebo bojujících s partyzány.
To samozřejmě neznamená, že Slovensko jako celek uctívá fašismus, stejně jako neplatí, že Ukrajina jako celek schvaluje vraždy Poláků. Znamená to ale, že národní emancipační příběh může být pro souseda zároveň příběhem útlaku, kolaborace nebo zločinu. Každý národ má tendenci zvýrazňovat ty části dějin, které potvrzují jeho vlastní utrpení a boj za svobodu. Problém vzniká ve chvíli, kdy tato paměť vytěsní oběti jiných národů.
V polsko-ukrajinském případě je navíc ve hře současná válka. Rusko dlouhodobě využívá téma Bandery, UPA a ukrajinského nacionalismu k propagandistickému obrazu Ukrajiny jako „nacistického“ státu. Polské ministerstvo zahraničí výslovně varovalo, že podobné kroky mohou být zneužity ruskou propagandou. Ukrajinské ministerstvo zahraničí naopak argumentovalo, že spory o minulost prospívají především Moskvě a že Polsko i Ukrajina by měly pokračovat v historickém dialogu včetně exhumací a odborné práce.
Férový závěr proto není ani „Poláci jen nahrávají Rusku“, ani „Ukrajinci oslavují vrahy Poláků“. Přesnější je říci, že Zelenskyj použil symbol, který má v ukrajinské paměti protiruský a emancipační význam, ale zároveň ignoroval nebo podcenil jeho ničivý význam v polské paměti. UPA může být pro část Ukrajinců symbolem odporu proti Moskvě, ale pro Poláky zůstává spojena s masovým vražděním civilistů. A podobně jako u Hlinkovy gardy platí, že národní symbol nelze hodnotit jen podle toho, co znamená „pro nás“, ale také podle toho, co připomíná těm, kteří se stali jeho oběťmi.
